Emilie Hukaufová

„Tenkrát platily Helsinský dohody, ale to pasový oddělení bylo nahoře na Letný, a když jsem tam přišla, tak tam byl referent Holoubek, který mě třeba nechal čekat dvacet minut, jestli pil kafe nebo co, to nevím. Já když jsem potom vyšla ven, tak všichni lidi: ‚Prosím vás, co jste tam dělala?‘ Já jsem říkala: ‚To se zeptejte pana Holoubka.‘ Jednou jsem dostala nabídku, že taky jedna kolegyně měla syna v Holandsku a jeli tam autem. A já jsem říkala: ‚Já už budu mít hotovou výjezdní doložku.‘ Tak jsem tam šla, prosila jsem ho snažně, aby mně dal tu výjezdní doložku dřív než za třicet dní, že mám možnost tam jet autem, do Holandska. A on tam šel, přede mnou vytáhl, já jsem viděla, že drží tu doložku v ruce, a zase ji tam zasunul a řekl: ‚Máme třicet dní na vyřízení.‘ A nedal mi ji. Nebo mě tam nechal čekat, a když jsem si stěžovala, že je na mě takovej nepřátelskej, tak mi řekl: ‚Taky nemusíte nikam jet.‘ A já jsem říkala: ‚A co Helsinský dohody?‘ On říká: ‚S těma jděte do háje.‘“

„A já jsem zažila i nálet na Vysočany. Tenkrát byl u nás strejček z Budějovic na návštěvě a přivezl nám kus masa. A sestřenice to maso upekla a já jsem tenkrát hrála na klavír. Čekali jsme jenom, až sestřenice zavolá, že už je všechno na stole. A najednou houkalo, uú, uú, a my jsme si toho nevšímali, a bum, rána jako z děla. Ono to začalo padat tam na Vysočany. Tak jsme popadli, tam byly punčochy, měla sestřenice vypraný, tak jsme popadli ty punčochy a běželi jsme do sklepa. A tam jsem se opravdu modlila, protože jednu chvíli vedle nás dostal dům plnej zásah a těma základama to fouklo všechno k nám. My jsme nemohli vůbec dejchat, to bylo úplně tma v tom sklepě. A ještě štěstí, že jsme měli ty punčochy a tam byla voda, tak jsme si ty punčochy dali a přes to jsme dýchali. A když jsme vyšli ven, tak to byl obraz zkázy, protože naproti byl lihovar. My jsme bydleli blízko Palmovky a naproti byl lihovar, ten byl vybombardovaný. Vysočany. Ten dům vedle nás, zůstala stát jenom přední fasáda, tak jak to někdy vidíme ve filmu, tak to bylo vidět. A na mně se podepsala ta hrůza tím, že jsem se v noci vzbudila. Nebo nevzbudila, šla jsem k oknu, otvírala jsem okno a chtěla jsem vyskočit ven, protože se mi zdálo, že jsem v tom baráku, kterej se zřítí. Vedle nás.“