Marie Hrudníková

"On pomáhal hodně partyzánům, byl ještě na Moravě, ještě svobodný, to mu bylo sedmnáct let. Byl bojovník za svobodu za první války. Potom asi ještě pět let, než umřel, ho vyznamenali, že je vojenským veteránem. On byl dobrý. Nebál se, chodil do toho, dával partyzánům jídlo nebo zbraně jim tam také nosil. Protože byl na Moravě a tam jsou lesy, tak do těch lesů, aby mohli... Bylo to pěkné, ale už bych tu válku nechtěla prožít."

"Když byla ta válka, tak ještě ke konci, v roce 1945 byl konec, tak v roce 1944 odvedli našeho strýce, mé maminky bratra. Rok předtím, než to mělo skončit. Ty, co nebyli ženatí, ty svobodné, odvezli do Německa. A on tam chudák zahynul. Ale proč – byli tam nasazeni do továrny, kde se dělaly zbraně pro Němce. A oni tam udělali nálet a všichni tam, chudáci, zahynuli. Ani my nevíme, kde vůbec je náš strýc, takový hodný, bylo mu třicet jedna roků. To nás poznamenalo hodně. Ale má v Pečkách takovou destičku na náměstí. Je to smutné."