Mindu Hornick

* 1929

  • "Znovu bombardovali náš vlak a já si vzpomínám, jak jsem se dívala ven. Střecha vozu byla pryč. Moje sestra mě pevně držela za ruku, táhla mě ven z vagonu, zatímco všude kolem ležela mrtvá těla - náš vagón byl obzvlášť těžce zasažen - tahala mě ven a snažila se zjistit, jestli jsem ještě naživu, protože viděla všechna ta mrtvá těla. Na začátku nás bylo 500, poté, jak jsme se zpětně dozvěděli, nás zůstalo 340. Každopádně nás vyvedli z vlaku a ještě trvali na tom, abychom se seřadili do řad po pěti, načež jsme se vydaly na pochod. Pak jsme si uvědomily, že jdeme směrem na Lübeck. To už se stmívalo a my jsme dorazily do malého vesnického přístavu, městečka jménem Plön. Měly jsme mezi sebou mnoho nemocných a zraněných dívek, byly jsme v šoku a dva nebo tři dny jsme nejedly. Snažili se nás dostat na nějaké lodě, chtěli nás předat Červenému kříži. Ale oni také stále plnili Himmlerovy rozkazy. Později jsme zjistily, že nás měli utopit nebo zastřelit. Bylo to pro ně těžké, protože jim byli v patách Spojenci a také proto, že šlo o velkou obytnou oblast, takže nemohli najednou zabít 350 lidí. Posadili nás na ten násep a my jsme se odmítly pohnout. Stříleli do vzduchu. Měli jsme velký strach, protože válka stále pokračovala. Slyšely jsme výbuchy bomb, slyšely jsme střelbu, slyšely jsme letadla. Padl soumrak a najednou se objevil náš Lagerführer, vedoucí tábora v Lübberstedtu. Ve vlaku jsme ho nikde neviděly, musel být v soukromém autě. Postavil se před nás, jak jsme tam tak seděly polomrtvé na tom náspu, položil si ruku na srdce a řekl: "Byl jsem vám jako otec, jdeme do zajetí a vy jste volné. Poté si sundal klobouk a položil ho na násep."

  • "Prošli jsme tou bránou a pohled, který se nám naskytl, se mnou zůstane do konce života. Ze strážných věží na nás vojáci mířili kulomety, podél zdí stály vozíky s těly, jimž visely dolů nohy a všechno. Jen kost a kůže, byli mrtví. Někteří kápové nás míjeli a ty vozíky tlačili, jiní jen bezcílně chodili kolem. Skutečně jsme si myslely, že jsme vešly do pekla. Nevěděly jsme, kde jsme, co se děje a jen jsme se rozhlížely, jestli nezahlídneme maminku."

  • "Nějak se dozvěděly, že jsme přijeli, došlo jim, že jsme byli v tom transportu. Teta Berta nás našla, my jsme neustále plakaly a byla tam nějaká žena. Musela tam být o něco déle. Říkala jsem: 'Víte, ten muž nám slíbil, že se potkáme s maminkou.' Jí tak lezlo na nervy, jak jsme pořád naříkaly, že řekla: 'Vidíte ten kouř? Tam je vaše máma!' Kdo o něčem takovém kdy slyšel, umíte si to představit? Vždycky studentům říkám, že jsme tehdy neměli telefony a mobily. Kdo by kdy slyšel, že se lidé spalovali? Moje teta tu ženu málem zabila pohledem za to, jak nám to sdělila. To byl ten okamžik, kdy jsem se dozvěděla, že moji maminku zabili v plynu a že moji maminku spálili v krematoriu."

  • Full recordings
  • 1

    Birmingham, 16.03.2025

    (audio)
    duration: 02:24:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vidíte ten kouř? To je vaše máma

Mindu Hornick v roce 1948
Mindu Hornick v roce 1948
photo: archiv pamětníka

Mindu Hornick se narodila 4. května 1929 v obci Ruské Pole v Československu. Po začátku druhé světové války odvedli Němci jejího otce na nucené práce. S matkou, sestrou a bratry byla na jaře 1944 odvezena do ghetta Berehovo a odsud do vyhlazovacího tábora Osvětim. Matka s bratry zahynuli, se sestrou Bilou přežily a za pomoci příbuzných prošly v srpnu 1944 selekcí do pracovního tábora Lübberstedt-Bilohe. Na konci války přežily dva nálety spojenců na vlaky, kterými je dozorci přesouvali. Přeživší ženy musely pokračovat pěšky. Po třech dnech se dočkaly osvobození britskou armádou ve městě Plön. Po válce se dostala s příbuznými do Prahy, kde o ně pečovala sestra matky Ida. V roce 1948 museli hledat nové útočiště. Mindu Hornick ho našla díky Solomonu Schonfeldovi a strýci Zollymu Slyomovicsovi v Birmighamu ve Velké Británii. Zde se v roce 1950 vdala, později se jí s manželem Alanem Hornickem narodily dvě dcery. Mindu Hornick v roce 1974 ovdověla, dalších 15 let vedla obchod s elektronikou, který vlastnili s manželem. Po letech mlčení začala vydávat svědectví o utrpení, kterým procházely oběti holocaustu a neúnavně tak činí do současnosti. V roce 2025 žila v Birminghamu, kde v květnu oslavila své 96. narozeniny.