The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mindu Hornick (* 1929)

• she was born on 4 May 1929 in Russkoe Pole, Czechoslovakia

• in 1940 her father was taken to forced labour

• in the spring of 1944 she was transported with her mother and siblings to the Berehovo ghetto

• she was taken to the Auschwitz extermination camp, her mother and brothers perished in the gas chamber

• transported to the Lübberstedt-Bilohe labour camp in August 1944

• in May 1945, she survived two train bombings on her way to the north of Germany

• she was liberated by the British Army in Plön

• she lived with relatives in Prague between 1945 and 1948

• in April 1948 she came to stay with her uncle in England together with Jewish war orphans

• in 1950 she married Alan Hornick, they had two daughters

• she was widowed in 1974

• she has been lecturing on the Holocaust for almost 25 years

• in 2020 she was awarded the Order of the British Empire

• in 2025 she was living in Birmingham

Mindu Klein ležela na podlaze vlaku a dívala se na nebeskou klenbu místy, kde se ještě před pár okamžiky nacházela střecha vagónu. Se sestrou Bilou a dalšími pěti sty ženami jely z německého pracovního tábora Lübberstedt-Bilohe. Stolní kalendáře německých oficírů se den předtím přetočily na měsíc květen roku 1945, mnozí ale byli v té době již na útěku. Vlak, kterým dozorci stěhovali vězněné ženy držené na otrockou práci, dostal zásah spojeneckých letadel, která se snažila likvidovat prchající německou armádu na konci prohrané války.

Bilou, která byla o dva roky starší, tiskla šestnáctileté Mindu pevně ruku, když ji mezi desítkami mrtvých těl táhla z trosek vlaku. Venku mávaly s dalšími přeživšími k nebi v naději, že si jich piloti všimnou a nebudou nálet opakovat. Už tak byl druhý. 

Že čas války přežily považuje Mindu Hornick za “čiré štěstí a sto zázraků”. Nepřežil ji otec Moses Klein, ani matka Chaya Helena rozená Slyomovics. Nepřežili ji dva mladší bratři Josef a Samuel. Nepřežily ji tisíce lidí, které viděla mizet z osvětimských apelů, tamtéž na vozech přetékajících těly bez života a v nekončícím šedém kouři z krematorií. Po válce o prožitém utrpení mnoho let nemluvila. Když ale začala, nepřestala vydávat svědectví o svém životě v temné komoře dějin a činí tak již přes 40 let. Navzdory bolestivému zjištění, že lidstvo není příliš schopné se z minulosti poučit, přednáší posledních 25 let na školách a veřejných setkáních, neúnavně poskytuje rozhovory, vydala knihu “My story” v edici Asociace židovských uprchlíků (AJR) a dokud to bylo možné, vracela se do Německa na vzpomínková setkání, do Osvětimi a soukromě i do Prahy. 

Mluvili jsme jidiš, slovensky a maďarsky

Mindu Hornick se narodila 4. května 1929 v obci Ruské Pole na území, které podléhalo napříč časy mnoha pánům. Když zde trávila první roky šťastného dětství spolu s Bilou, rodiči a dvěma mladšími bratry, patřila tato obec Československu. Po roce 1939 si ji v důsledku dohod První vídeňské arbitráže přisvojili Maďaři, nesla pak jméno Úrmező, aby po válce připadla Sovětskému svazu a dnes patřila Ukrajině.

Rodina Kleinových žila v komunitě asi třiceti židovských rodin, mluvili jidiš, ale také slovensky a později maďarsky. Tatínek obchodoval se senem, ovocem a dřevem. Přes týden býval za prací a na jeho konci přijížděl domů. Řadu příbuzných měli díky početným rodinám rodičů v Praze a Karlových Varech, prarodiče a maminčini dva nejstarší sourozenci bydleli poblíž. 

Nasazení otce na nucené práce oddálilo náš transport

“Otce povolali v roce 1940 do tak zvané armády. Tito muži šli jako předvoj německé armády, vykopávali příkopy, vykládali nákladní auta, ale neměli uniformy, jen své oblečení s Davidovou hvězdou na rukávu,“ vypráví Mindu Hornick a vzpomíná na jedinou návštěvu, kdy tatínek přijel domů. Byl tehdy velmi skleslý, vystresovaný a plačtivý. Poté ho už nikdy neviděli. Až dlouho po válce se dozvěděli, že otce zajala Rudá armáda a držela ho v nelidských podmínkách. Zemřel hlady a na břišní tyfus.

Rodiny takto nasazených mužů byly ušetřeny první vlny transportů, které z příkazu vrchního říšského gestapáka Heinricha Himmlera začaly opouštět Slovensko do koncentračních táborů v roce 1942. Nastaly pro ně ale i tak těžké časy, kdy se jejich komunita a společenství sousedů rozpadlo, přišli o otcův obchod a vnímali stále přítomnou nejistotu dnů příštích. “Na konci roku 1943 Himmler rozhodl, že na Slovensku nechce už vůbec žádné Židy, brzy jsme tak dostali příkaz shromáždit se v centru města, kde nás naložili na náklaďáky a odvezli do ghetta Berehovo,” vzpomíná Mindu Hornick na poslední rozloučení s domovem, který už potom nikdy neviděla.

Vůz dobytčáku naplňoval strach a ticho

Po několika týdnech strávených v přeplněném ghettu, kde spali na hromadě sena a jedli maminkou sbalené marmelády, je opět shromáždili, bez jakýchkoli informací naložili na nákladní vozy a přesunuli na nádraží. Tam čekaly proslulé vlaky pro dobytek, do kterých je začali tlačit, dokud jich nebylo v jednom vagónu 70 nebo 80. Vzduch, světlo a prostor zůstaly venku za zavřenými dveřmi a vagon ovládlo děsivé ticho naplněné strachem všech přítomných žen a dětí. Muži mezi nimi nebyli. 

Po třech dnech pojíždění tam a zpět, kdy postupně utichal občasný pláč malých dětí, přijeli kamsi na nádraží. „Najednou se vlak zatřásl a zastavil, slyšeli jsme příšerný rachot řetězů, dveře se otevřely. Byl hezký slunečný den jako je dnes, do vagónu skočil muž v pruhovaných šatech, kápo, což jsme tehdy nevěděli. Byli jsme přímo u dveří, obrátil se na moji mámu a zeptal se: ‘Které jsou vaše děti?’ Ukázala na nás dvě a bratry a on jí řekl v jidiš s polským přízvukem: ‘Nechte jít dívky napřed, setkáte se později.’” Maminka vyděšená obrazem, který se jí naskytl po otevření vlaku, řekla dcerám, že raději udělají, co jim ten muž říká. Když jim pomáhal z vlaku, ještě jim s Bilou poradil, ať nahlásí, že jim je 17 a 19 a jsou švadleny. Nepochybně jim pro tuto chvíli zachránil život. 

Mindu se ještě otočila za maminkou a bratry. Ty však neviděla, protože byli schovaní za jinými lidmi. S maminkou v puntíkatém šátku na hlavě si ale ještě zamávala. 

Ponížení bylo nekonečné, ale tetování jsem se vyhnula

Mindu Hornick některé obrazy z příjezdu do Osvětimi nikdy neopustí, jiné má naopak zcela vymazané. Nepamatuje si, že by někde udávala své osobní údaje, přesto našla po letech zápis o svém příchodu do koncentračního tábora i se změněným datem narození, jak jí poradil polský kápo, v izraelském památníku Jad Vašem.

Poté, co prošly branou k “práci, která osvobozuje”, naskytl se jim obraz naplňující jejich představy o podobě pekla: ze strážných věží na ně mířily kulomety, podél zdí baráků stály vozy plné mrtvých těl, bezcílně tlačené či míjené dozorci z řad vězňů.

Šok, strach a ponížení umocnila každá další chvíle. Musely se svléknout a projít sprchami a dezinfekcí. Vlastní oblečení zmizelo, vybrat si měly z hadrů na obřím stole a opět nahé usednout na židli, kde jim muži oholili vlasy a ochlupení. “Poté přišlo na řadu tetování. Vzhledem k mnoha transportům z Maďarska na přelomu let 1943-44 šlo o rychlý proces. Když jsem přišla na řadu u stolu, kde tetovali sestru, ukázali mi, ať jdu k dalšímu stolu. Jenže já jsem ho obešla zezadu a nemám vytetované číslo,” vzpomíná s potměšilým úsměvem Mindu Hornick. Naštěstí se na to nepřišlo, vždy je volali jako celý blok a její číslo tak zůstalo jen na papíře.

Dívky a ženy přestaly v některých případech v Osvětimi menstruovat. Jednou z variant, kterou Mindu Hornick připouští jako možnou příčinu, byl bromid, chemikálie, kterou mohly podle některých studií ženy dostávat v řídké polévce a jež utlumila veškeré procesy vlastní ženskému tělu. Podvýživa, podváha a stres patřily k dalším faktorům, které nepochybně hrály svou roli, a dodnes nevíme jistě, co mělo na výpadky menstruace u žen během nacistického věznění vliv.

A pak ten kouř dostal jméno

Mindu a Bilou svírala tíseň a plakaly po mamince s bratry, které neustále hledaly. Za velké štěstí považuje okamžik, kdy je našla teta Berta Ruttner, maminčina starší sestra, která se dostala s dcerami Lily a Elsou do tábora o něco dříve. Její starost a péče pro ně byla zcela zásadní. Nepodařilo se jí je ale uchránit před krutým sdělením jedné z žen, kterou otravovalo naříkání dívek a stesk po matce: “Vidíte ten kouř? To je vaše máma,” vmetla jim do tváře a ukázala na komíny krematorií věčně chrlící mastný těžký dým.

Mindu s Bilou dostaly práci v tak zvané Kanadě, kde se shromažďovaly osobní věci a oblečení vězňů. Měly za úkol hledat pod dozorem příslušníků SS cennosti ukryté v oblečení a dávat je do krabic. Z rytmu každodenních apelů, selekcí v přítomnosti doktora Mengeleho a Irmy Grese, příslušnice SS, která se svým pleteným koženým bičem plnila roli dalšího postrachu všech vězňů, protože neváhala kohokoli ubít k smrti, se po několika měsících podařilo sestrám i s příbuznými vystoupit. Teta Berta se doslechla o selekci na práci v jiném táboře a všechny jí po dalším ponižujícím výběru prošly.  

Ještě než vyrazily na cestu, musely si mezi sebou vyměnit u oblečení vždy jeden rukáv a přešít si ho. Nepochopily, proč to měly udělat, ale nejspíš šlo o taktiku v případě, že by se někdo pokusil o útěk, aby byl snadno odhalen.

Luftwaffe nám neposkytla žádné ochranné prostředky

Nechat za zády blátivou, šedivou Osvětim plnou všudypřítomné smrti se zdálo k neuvěření. Německý venkov, kam se odsud dostaly, pro ně byl s čerstvým vzduchem, trávou a stromy za daných okolností jako zjevení. Nebyly tu plynové komory a krematoria. Nicméně i tak šlo o další koncentrační tábor, tentokrát jménem Lübberstedt-Bilohe v severním Německu. Dlouhá životní perspektiva vězňů nebyla ničím, s čím by se počítalo. Jen tu měly ženy lepší podmínky, spaly na slamníku, měly deku a mohly se umýt ve studené vodě.

“I nadále jsme ráno vstávaly ve čtyři hodiny na apel, dostaly jsme černou kávu a kousek chleba. Pak jsme nastoupily do muniční továrny a pracovaly pro Luftwaffe, která nám za to musela zajistit jedno jídlo denně, což byla díky zemědělské oblasti, kde jsme se nacházely, dobrá zeleninová polévka.” I tak jim hrozily zdravotní potíže či smrt kvůli podvýživě a těžké fyzické práci a nezřídka docházelo k násilí ze strany dozorkyň. Hlídali je vojáci wehrmachtu.

Práce pro muničku byla nejen nesmírně náročná fyzicky, ale bez jakýchkoli ochranných pomůcek velmi nebezpečná pro zdraví žen. Vyšší dívky jako sestřenice Elsa a Lily musely plnit patrony horkou zápalnou směsí, což vedlo k závažným onemocněním plic, některé dívky dokonce osleply. Všem práce s chemickými materiály změnila barvu vlasů a ochlupení na zrzavou. Mindu s Bilou byly v oddílu, kde se zbraně testovaly, a pak vyrobenou municí plnily nákladní vozíky a přesouvaly je na železniční vlečku.

Konec války přinesl ještě mnoho obětí

Blížil se konec války a 500 žen držených na otrockou práci v Lübberstedt-Bilohe se mělo začátkem května 1945 opět vydat na cestu. Celé Německo rezonovalo častými výbuchy a střelbou, prchající německá armáda ustupovala blížící se frontě z východu, zároveň se gestapo snažilo ničit důkazy o systematickém vyvražďování. Do toho prováděla spojenecká letadla častá bombardování. 

“Řekli nám, ať jsme ve čtyři ráno připravené na transport, což v nás vzbudilo strach z neznáma, do kterého jsme se měly opět vydat. V pět hodin jsme už byly na cestě na nádraží. Bylo to poprvé, kdy jsme jely běžným vlakem, byť zatemněným. Netušily jsme, kam nás vezou, ale během cesty blízko města Eutin náš vlak bombardovala postupující britská armáda. Zahynul strojvedoucí a některé dívky. Mávaly jsme potom na letadla, aby bylo zřejmé, že nejsme prchající Němci,” vypráví pamětnice. 

Když se objevil náhradní vlak, nechtěly do něj ze strachu nastoupit, ale musely. Během hodiny je opět bombardovali. Sestra Mindu vyvedla mezi mrtvými těly z trosek vlaku, z původních pěti set žen jich po druhém útoku zůstalo naživu 340. Dozorci je poté donutili vytvořit pětistupy a navzdory zraněním se vydali na pochod směrem na Lübeck. Ve městě Plön je zastihl soumrak, vyčerpané ženy se posadily v přístavu na nábřeží a odmítaly se navzdory příkazům dozorců hnout. 

Jak se později Mindu a její blízcí dozvěděli, dozorci následující Himmlerův příkaz měly vězně z pobočných táborů největšího koncentračního tábora v severním Německu Neuengamme, kam patřil také Lübberstedt-Bilohe, dostat na lodě SS, které měly vězně z 82 táborů odvézt z přístavu v Lübecku a lodě potopit. Nestačili se na ně ale kvůli bombardování vlaků dostat. Ve své knize “My story” o tom Mindu Hornick takto vypráví: “Tato změna plánu nám pomohla vyhnout se jisté smrti, protože lodě byly ještě téhož dne bombardovány Královským letectvem. Himmler nařídil, aby devět tisíc vězňů opustilo tábory a bylo převezeno na lodě v naději, že budou odstraněny všechny důkazy před německou kapitulací. To piloti RAF nevěděli, protože se domnívali, že na lodích jsou vedoucí pracovníci SS, a tak byly lodě bombardovány a 8000 vězňů zahynulo. Těch několik málo, kterým se podařilo odplavat od výbuchu, bylo bezcitnými esesáky zastřeleno ve vodě.”

Osvobození a shledání s příbuznými v Praze

Poté, co přes tři sta vyhladovělých raněných žen zanechali dozorci na nábřeží města Plön, cítily absurdní pocit nejistoty a nových obav. Bály se pohnout, jedly trávu a listí. Zůstaly zde ještě dva dny do chvíle, než je objevili britští vojáci a další den, než je evakuovali do budovy školy. Zde už se o ně starali lékaři, velmi opatrně jim začali dávat jídlo, aby to jejich organismus vydržel.

Po více než dvou měsících, během kterých se ženy zotavovaly v přímořském městečku Haffkurg, se ve spolupráci s OSN vydala Mindu Hornick s příbuznými do Prahy. Mezitím se o nich z dostupných seznamů dozvěděla teta Ida Malinovská, maminčina sestra, a nechala jim na sebe adresu. Sešlo se jich v dvoupokojáku v Lodecké 3 postupně sedm, kteří válku přežili. 

Mindu a Bilou začaly studovat, s příbuznými o prožitých příkořích navzájem nemluvili, ale byli jimi propojení. Na válku se snažili zapomenout, myslet na životy před sebou, čekaly je tři velmi intenzivní a hezké roky v Praze. Bylo by jich víc, kdyby se vlády po únorovém puči v roce 1948 nechopili komunisté. Změna režimu válkou přeskládané rodině opět ukázala, že pro Židy a svobodný život není v Československu místo. 

Solomon Schonfeld mě vzal do posledního transportu válečných sirotků

Začali hledat, která země by jim ještě poskytla útočiště. Vízum bylo možné získat do Austrálie nebo do Kanady, evropské státy byly po válce a přijímání uprchlíků vysílené. V Anglii žil ale bratr maminky Zolly Slyomovics, který zde měl rodinu. Dozvěděl se o doktoru Solomonovi Schonfeldovi, londýnském rabínovi, který objížděl země střední a východní Evropy a hledal válečné sirotky židovského původu. Chtěl jim zajistit možnost dále žít v prostředí s židovskou vírou a vyjednal tak s britskou vládou, že zajistí-li dotčeným mladým lidem dopravu a útočiště, pak jeho plán podpoří. “Strýc se s ním sešel a Solomon Schonfeld mu řekl, že pokud zaplatí 50 liber, což bylo v roce 1948 hodně peněz, a zaváže se, že mi zajistí domov, což byl hlavní účel, tak mě jako poslední zařadí do posledního transportu, který se chystal vypravit,” popisuje Mindu Hornick.

Mindu plakala před odjezdem celý týden, protože se musela rozloučit se sestrou a příbuznými, se kterými ji vázalo pouto prožité válečné zkušenosti, nového začátku a nevysloveného porozumění. “Praha nebyla zničená bombardováním, nebyla ale ani zrenovovaná, lidé tu však byli šťastní, protože je osvobodili od Němců, kavárny žily, byla tu velmi hezká atmosféra.”

Birmingham byl po válce velmi depresivním místem

Po dlouhé cestě vlakem a lodí vyzvedl strýc Zolly Mindu na nádraží v Liverpoolu a odvezl ji k sobě domů do Birminghamu. Rodina ji okamžitě přijala, strýcovy dcery jí byly jako sestry, přesto byly začátky velmi těžké. Často kvůli válečnému průmyslu bombardované město za sebou mělo mnoho ztrát. Lidé nechtěli mluvit o válce a jitřit bolest, nebyla na to připravená ani Mindu sama.

Ještě v Praze se kvůli častému kašli přišlo na to, že měla Mindu v důsledku práce v muniční továrně perforované plíce. Šest měsíců trávila v sanatoriu a strýc Zolly jí z Anglie posílal léky a potraviny, které nebyly v Československu dostupné, příbuzní sháněli jídlo, aby zesílila. Kvůli nemocným plicím musela pamětnice na pravidelné rentgeny každých šest měsíců také v Anglii. Když byla v nemocnici poprvé, zapsali si její datum narození z mezinárodního pasu, který jí nechal vystavit rabín Schonfeld: “Když jsem přišla do Osvětimi, nahlásila jsem své datum narození o tři roky dříve, než byla skutečnost. Abych se mohla dostat na cestu do Anglie pořádanou Solomonem Schonfeldem, vystavili mi nový pas bez státní příslušnosti, ale bylo nutné mé datum narození opět upravit, protože všem bylo kolem šestnácti let. Tentokrát jsem byla úředně o tři roky mladší. Protože jsem chodila na kontroly, dostalo se toto datum do mých lékařských záznamů a dodnes, kdykoli jdu do nemocnice nebo k doktorovi, ho musím hlásit. Změnit to už nikdy nešlo,” vypráví s lehkým pobavením pamětnice.

Po letech mlčení začala neúnavně přispívat k osvětě o holocaustu

Mindu Hornick se v Anglii provdala dva roky po příjezdu za Alana Hornicka, který měl polsko-ruské kořeny, ale sám již vyrostl v Birminghamu. Vedli spolu obchod s elektronikou v centru města, žili plným rodinným a společenským životem. Postupně se jim narodily dcery Nicola a Jacqualine. Alan byl o tři roky starší, rodinné štěstí ale ukončila jeho předčasná smrt na infarkt, když mu bylo 49 let. “Nepamatuji si vůbec jeho pohřeb, nemohla jsem přestat křičet, dávali mi injekce, jen jsem v ležela v posteli,“ popisuje pamětnice.

Mindu převzala obchod, který vedla dalších 15 let, nikdy se už znovu nevdala. Bylo těžké, že se nemohla pravidelně vídat ani se sestrou Bilou, protože letenky mezi Austrálií a Británií byly drahé. Poprvé se od pražského rozloučení v roce 1948 sešly až po dvaceti letech. Udržovala vztahy s příbuznými jak v Austrálii, tak v Kanadě a Izraeli. 

O prožitých traumatech nebyla Mindu Hornick schopná mluvit mnoho let. Zasunula je do hlubin nevědomí, zároveň o nich krátce po válce nechtěli lidé slyšet. Jak píše pamětnice ve své knize, atmosféra se začala měnit v 70. letech 20. století. Tehdy se díky zájmu o téma holokaustu začala vracet k vlastním tíživým vzpomínkám a postupně o nich zkoušela mluvit. Na přelomu tisíciletí začala veřejně přednášet ve školách, na vzpomínkových shromážděních, v tisku a médiích. Na této cestě jí pomáhají dcery i vnoučata a komunita, které je součástí: “V Praze jsme po válce byli rádi, že jsme naživu, nechtěli jsem slyšet o náboženství a celém tom byznysu s vyvoleným národem, ale když přijdete do cizí země, cítíte, že potřebujete někam patřit. Zde jsem se vrátila ke komunitě, která byla velmi otevřená a vrátila jsem se tak díky ní ke své víře,” uzavírá své vyprávění Mindu Hornick, která za svoji práci v oblasti vzdělávání o holocaustu získala ve Velké Británii v roce 2018 čestný doktorát od univerzity ve Worcesteru, cenu Pride of Birmingham za celoživotní dílo v roce 2020 a v témže roce za svou přes dvacet let trvající práci Řád britského impéria (MBE).