Hynek Horčička

* 1932

  • „A teď bylo, si pamatuju, to bylo pondělí a byl oběd. Naráz poplach. Na auta všecko, výzbroj, všecko, a teď tema autama se vyjelo a k Plzni. Když jsme projížděli k ulici, kde bývala přehlídka, tam byla postavená tribuna, konstrukce dřevěná jak baráky veliký. My jsme tam dojeli, tam už hasiči hákama rozhrabovali enom na zemi to, co lidi zapálili, to všecko shořelo. Byla demonstrace, to začalo. Vedle toho byl postavený velký pomník, ten byl zgulenej a rozbitá hlava. A ti lidi, jak jsme tam dojížděli, skákali sme z aut, a teď jsme pochodovali tú ulicú jednú na to náměstí. A tam to bylo. Tam bylo tisíce a tisíce lidí, plný náměstí. Oni ti lidi začali rozbíjet obchody. My jsme měli nový zbraně, pušky, samopalem bysme neudělali nic. Střelit se nesmělo do tisíce lidí, to nejde, to není válka zase. Ale měli jsme nový pušky, poloautomatický vyfasovaný a ty měly sklopný bodáky – a to platilo. To jsme byli voják vedle vojáka, těsně rojnicu, aby nám nikdo nemohl prolézt. To jsme tu stranu uzavřeli a volno jsme nechali, aby ti lidi šli dom bočním vchodem, aby měli jednu stranu celú volnú. Jenomže ti, co byli na druhé straně neviděli, co se tam vepředu děje, kde jsme byli my, a ti první to viděli. A hymnu začali zpívat a nadávali nám kurvy a svině a tak. My vojáci jsme za to nemohli, máte rozkaz a musíte. Tak my jsme šli na bodáky, bodákama jak ve frontu. A pochodem vchod, tak včil do kroku a včilkaj ten dav na celú šířku náměstí. A hasiči za nama, ti šplíchali vodu do nich. To bylo, zkrátka musí se to zlikvidovat, než bude tma. Tak z boku tam najely dvě obrněný vozidla, takový samochody jak malý tanky a ti měli kulomety na té věži, tak už začínali tema bočníma ulicama prchat dom. My přilby jsme sundali z hlavy, vyhazovali jsme to a hurá, jak kdybychom dobili Stalingrad.“

  • „Bylo konec války, 9. května, starosta zorganizoval velkú slávu v obci, v každé obci se to dělalo. Průvod, kapela. A teď ti vojáci, co tady ještě byli, tak ti důstojníci a poddůstojníci byli zpárovaní s vrbeckýma holkama. Ten průvod, jak jsme šli, hore dědinú a do kostela na mšu. A v tem horním parku je pomník, asi čtyři metry vysokej, kde sú jména pětačtyřiceti chlapů, co padli v první světové válce. Tak teď jsme dorazili k tomu parku, a my kluci hned, abychom dobře viděli, tož hlavy strčený, to byl beton a pak byl plot okolo drátěnej, pěknej. A teď teda byli určení dva vojáci, kteří budú střílat salvu. Tak hrála se enom československá hymna, tu uměli. Tak teď bylo k salvě, rachot, takový krátký dávky tři, a to nás kluky bavilo, a teď. Naráz se jedna holka svalí na zem – a my kluci: ‚Tak se lekla, tú střelbú.‘ Chvílu ležela, nic se nehlo. Holka leží – a co, už to šlo. Mrtvá. Ten důstojník, ten zkrátka nebyl pověřenej ke střelbě. On pistolu ale zmačkl a on byl za ňú, za tú holkú, za tema děvčatama akorát stál. Ten do hlavy přímo a čelem jí to vyšlo. A byla mrtvá. A bylo po slavnosti, po muzice, celá Vrbica měla smutek. Teď sme mysleli, že teho důstojníka zastřelijú tam.“

  • „Bylo tak jedenáct hodin v noci, o půl dvanácté, dondú dvá do teho sklepa, a ty holky byly zahrabaný pod peřinama, ani nedýchaly, a jeden ten, si pamatuju, ten voják, si sedl na takovú bednu v tem sklepě a začal nám vykládat a měl šavlu. Vytaženú šavlu a velice pěkně nám vykládal, aj sme museli kluci oprubovat, jak ju má nabrúčenú. A on naráz, furt hleděl tam dozadu do teho sklepa a tam krátce holka zakašlala pod tú duchnú – a už to bylo. Odhodil duchnu tak, a ony ty baby tam byly. Vyšel pěkně a už to měli obhlídnuté. A v noci první dvá, to bylo deset nebo jedenáct v noci, do tech duchen a baterku měli, ty duchny odhodili a tú nejhezčí, nejmladší, šup a vytahli ju. Tá začala naříkat, včilkaj ju žduchali ven z teho sklepa, tá naříkala teda, chudera, a byla tam ale půldruhé hodiny a došla a úplně zmordovaná byla a naříkala. Za půl hodiny došli zas dvá. To oni si poradili, oni z tech polí tam zezadu do tech baráků, nemuseli přes obec, aby nepotkali velitela nekde, a taky tak. A teď ráno, majitel strýc Kostiha, že najdú velitela. Oni (vojáci) do rána, než se rozednilo, ti kozáci vymetení, nasedlaní, a my, než jsme vylezli všecí ven, tak byli pryč z Vrbice.“

  • Full recordings
  • 1

    Vrbice, 22.11.2018

    (audio)
    duration: 02:06:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Režim byl blbej, ale já jsem v něm žil

profilové foto
profilové foto
photo: archiv pamětníka

Hynek Horčička se narodil 21. ledna 1932 ve Vrbici na Břeclavsku. Druhá světová válka zasáhla obec především skrze kontroly potravin a dobytka. Ke konci války pak obcí prošla fronta, vojáci se zde zdrželi několik týdnů. Pamětník prožil přímou konfrontaci se sovětským vojákem mířícím samopalem, byl v domě, kde byly znásilněny dívky, přihlížel pohřbívání ruských vojáků. V roce 1947 nastoupil do učení jako stolař. Na podzim roku 1952 narukoval do Stříbra u Karlových Varů. Na jaře 1953 jako voják potlačoval demonstraci k měnové reformě v Plzni. Po návratu z vojny se v prosinci 1956 oženil. S rodinou žil v době natáčení (2019) ve Vrbici, zajímá se o dění ve světě a pravidelně se setkává s přáteli ve svém vinném sklípku.