Zuzana Holá

„Nemohla jsem se dostat do hotelu – tak okýnky. Ocitla jsem se ještě ke všemu ne na dámské toaletě, ale na pánském záchodě. Po požárním schodišti jsem se dostala až do patra a tam jsem prvního samopalníka poprosila, že jsem tlumočnice prezidentky kongresu a nevím, kam mám jít, že jsem se ztratila. Přivedli mě do apartmá nahoru, zaklepala jsem a za dveřmi stála redaktorka a zároveň šéfredaktorka slovenského časopisu Slovenka a ukázala mně, že Gusta sedí na balkoně na terase, houpe se a čumí na moře. Už věděla, co se stalo s jejími tlumočnicemi. Já jsem došla za ní a řekla jsem: ‚Čest práci,‘ protože do mě hustili celou dobu v autě, že to mám tak říkat. ‚Soudružko Fučíková, já jsem vaše tlumočnice.‘ A ona nic. Tak jsem ji oběhla z druhé strany a křičela jí do druhého ucha, protože jsem se domnívala, že je hluchá. Ona zase nic. Potom se obrátila na houpacím, točícím křesle a řekla redaktorce, která s ní bydlela: ‚Já ji nechci.‘ Ale kongres už začínal, nedalo se nic dělat, musela si mě vzít. A ten první den se na mě nikdy neobrátila přímo.“

„Večer u nás byl telefon. Luboš byl u někoho na návštěvě a já jsem byla sama doma. Brala jsem telefon a tam se ozvalo: ‚Tady Castro, dejte mi manžela.‘ A já jsem španělsky řekla: ‚Nechte si takovou srandu pro sebe,‘ a položila jsem telefon. A za chvíli volal zase a ozvalo se totéž. Ukázalo se, že tam byl opravdu Castro a že žádal Luboše, aby se s ním sešel. Půjdou se spolu podívat na basket. Luboš věděl, že basketbal se hraje s míčem, ale víc o tom nevěděl. Ani pro to neměl smysl. Ale s Fidelem musel. Když skončili basket, tak Fidel Castro vzal Luboše s sebou na potápění. Luboš neuměl plavat, natož se potápět. Takže takhle můžu odpovědět na otázku, co měl s Fidelem.“

"Já jsem měla koloběžku a byla jsem na ní pověstně výborná. Mně bylo hrozně líto, že byla taková obyčejná oproti těm ostatním, co měly brzdu, zvonek a světlo. Já jsem měla jenom takovou dřevěnou a lehoučkou. Tatínek mi vysvětlil, že ti, co mají napucované koloběžky, jsou blbí, protože koloběžka je tím pádem těžká, ale já mám výbornou. Vyhrála jsem. Musela jsem vyhrát, protože jsem měla výbornou koloběžku. ‚Nohu dopředu!‘ na mě křičel vždycky z balkonu. Zasmušile na nás koukal ruský kluk. Ušili mu uniformičku a měl revolver nebo pistoli. Jaký je mezi nimi rozdíl, nevím doteď, ale mělo to dlouhou hlaveň. A spolubojovníci mu z toho vyrobili malý samopálek. To on normálně nosil, všichni ti vojcli nosili zbraň. Vždycky ji sundali a: 'Davaj časy!' A tento chlapec stál a zasmušile koukal, jak jezdíme na koloběžce, a on vůbec nevěděl, co to je. Bylo vidět, že by se chtěl svézt. A jízda na koloběžce vypadala lehce, tak si myslel, že mu to půjde hned na první pokus. Šel k jednomu českému klukovi, koloběžku mu vzal, rozjel se a spadl. My jsme se všichni zasmáli a on sundal samopálek a toho kluka zastřelil. A bylo to."