„Oni [Němci] je tam prostě nepřijali. Byli už přestárlí neschopní chudáci, babička nemohla, psychicky se zhroutila. Ta si i vytrhala vlasy z hlavy, když je z toho rodného domečku vyhnali. Byli někde za Mičovicema v nějakém kopci, a když se děda vrátil, ta prý si rvala vlasy z hlavy. Protože šli, měli než raneček. On se ještě vrátil domů pro nějaké peníze a co měli nějaké zlato. Oni byli bohatí, děda jako řezník, on vydělával, ten se v dobytku vyznal. Nekupoval nic, co nemělo jádro, vždycky říkávala babička, to bylo kvalitní maso. A tak zakopal tam něco, jestli to bylo zlato nebo peníze, někam na sad, ale nikdo po tom nepátral.“
„Ta [babička Marešová], když se to všechno potom převrátilo, měla postih, byla odsouzena na deset let žaláře. Ale odseděla si jenom krátce, protože všechno bylo z nenávisti proti Němcům. Něco tehdy řekla, já už přesně nevím co, že to bylo proti nové vládě, proti tomu všemu, takže byla zavřená. To období nebylo hezký, to už bydleli zase tady ve Vrbici. Děda jako hajný, kde bylo třeba, tak byl Schwarzenbergem odvolanej a působil zase tady. Takhle jsme se z toho Lhenicka dostali sem na horní část Šumavy. A tenkrát pro babičku přišli a byla lynčovaná s nápisem, že je fašistka a kolaborantka. A byli někde tady ve Vacově ubytovaní v nějakým baráku, lidi jim tam tajně nosili vodu nebo chleba. A pak proběhl soud, ten soud probíhal asi v Budějovicích a ona byla odsouzena. Ale nebyla tam dlouho, protože děda se znal s nějakým kamarádem, který měl tu moc celý případ přešetřit. Případ se přešetřil a měla i dobrý svědky. Hodili na ni totiž předtím ještě to, že nějaký pán tady z Vrbice přišel o život díky ní, že ho udala. Ale jeho manželka před soudem řekla, že Marešová by to nikdy neudělala. Takže to byl takový důležitý svědek, takže se to přešetřilo, že byla bez viny, že to všechno bylo jen ze msty, jak se ti Němci nenáviděli.“
„Já jsem měla po roce 1989 problémy i v práci. Dělala jsem u Družstevní projektový organizace v Prachaticích. A tam... Já jsem nikdy politický dění nesledovala, mě to tak nějak nezajímalo, ale přišli lidi z Prahy, kteří měli sezení, seskupili se a mě k tomu nezvali a to mi trošku bylo divný. Pak přišla paní architektka a říká – to bylo před revolucí přímo – ono se něco asi děje, oni tě k tomu nechcou kvůli tomu, že ten tvůj muž byl komunista. I když jako řadový člen, ale abych něco nevynesla. Takže na ten rok nevzpomínáme dobře. A když revoluce propukla, tak nejhorší pro rodinu bylo to, že přišlo spousta lidí před dům a začali vyřvávat: ‚Už to víš, že jsi skončil?‘ ...a tak.“
Miloslava Hojdekrová, rozená Bubrlová, se narodila 9. září roku 1950 v osadě Městská Lada na Šumavě. Žila s prarodiči, ke kterým měla bližší vztah. Její babička Albína Marešová, sudetská Němka, byla v roce 1945 uvězněna. Praprarodiče Caisovi byli vysídleni do Augsburgu v Německu. Od roku 1964 chodila na Střední zemědělsko-technickou školu v Dubu u Prachatic. V srpnu roku 1968 žila v blízkosti sovětské posádky, vojákům se snažila pomáhat, nosila jim jídlo a pití. Po maturitě v roce 1969 se provdala za Jaroslava Hojdekra, který byl pracovníkem Okresního výboru KSČ v Prachaticích. Oba měli velice dobré pozice v zaměstnání, ale po sametové revoluci v roce 1989 přišli o práci a pocítili vyloučení ze společnosti. Až do důchodu v roce 2009 pracovala na nižších pozicích. Osm let si přivydělávala jako smuteční řečník na pohřbech, přispívala články do vikariátního časopisu a občasníku Zdíkovsko. V roce 2024 žila s manželem ve Zdíkově u Vimperka.
