Jaroslav Hlubůček

* 1929

  • „Kolem roku 1972 za mnou přišli, že dělám funkci ředitele závodu, ale poněvadž jsem byl nekomunista, tak z toho udělali odbor, ale ředitel odboru stejně musí být komunista. Říkal jsem, že ne, klidně mě dejte pryč, stejně nebudu. ‚Tak aspoň si musíte udělat vysokou školu.‘ Říkal jsem: ‚Dobře, vysokou školu jste mi neumožnili právě proto, že nejsem komunista.‘ – ‚Ne, tak my vám ji umožníme.‘ Tak jsem chodil na libereckou technickou univerzitu, po dvou semestrech za mnou přišli, že teda musím do KSČ, že to jinak nejde. Říkal jsem: ‚Nezlobte se, tak já končím školu, za tu cenu nemůžu, k tomu já nemám povahu.‘ Chtěli mě z té kooperační funkce taky sundat a tomu zabránil zase generální ředitel koncernu – už ne ten pan Kopal, ale další.“– „Jak se jmenoval?“– „To byl myslím Padrta, bývalý náměstek Preciosy.“ – „Znáte i křestní jméno?“ – „Mirek Padrta. A ten říkal, i když není straník, tomu průmyslu neškodí, tomu průmyslu pomáhá, tak tam zůstane. Takže to vlastně zůstalo až do roku 1989.“

  • „Hned v květnu 1945 jsme v Železném Brodě jako všude vytvořili Revoluční gardy a já jsem sice jako mladík byl zařazen do skupiny, která měla jít osvobozovat Jablonec. To bylo už 8. května.“ – „Vám bylo 16 let?“ – „Mně bylo 16. let. Takže my jsme přijeli do Jablonce s jednou zastávkou, která nás trošku vystrašila, trošku hodně. Když jsme jeli autobusem, tak na Bratříkově na nás začala útočit dvě německá letadla, na autobus, vyskákali jsme pod sokolovnou a schovávali se do lesa. Nikomu se nic nestalo. Letadla shodila pár menších bomb, ale naštěstí mimo nás a mimo sokolovnu, ta byla plná munice. To bylo štěstí, takže první dojezd do Jablonce byl v obavách a se strachem, co nás čeká. Byli jsme mladí a nechtělo se nám z toho života ještě odejít. Ale druhý den už přijela do Jablonce sovětská armáda. Působili jsme tam do konce května jako naše česká garda do doby, než přijeli čeští vojáci. Byl jsem tam tři týdny.“ – „Takže jste zažil to drancování?“ – „Zažil jsem to drancování. To bylo strašný. Měli jsme tomu bránit. Ze začátku bylo nejdřív ruskými vojáky a pak jak tam přijížděli ti naši… nedalo se tomu zabránit. To byly strašný dny.“

  • „Jedna taková tragikomická příhoda se stala na pohřbu jednoho z kamarádů... jmenoval se Jirka Malý, stavební technik. Jel pro svoji snoubenku do Chomutova na motorce a zabil se. Samozřejmě se musela pohřbu zúčastnit celá naše jednotka PTP. Proslovy měl kromě velitele i civil, předseda odborového hnutí, který svou řeč zakončil: ‚Děkujeme ti, kamaráde, za odvedenou práci, buď dlouho živ a zdráv...‘ Všichni jsme strnuli, ale když pak byla šance, říkali jsme si: ‚No, tak mezi takovými my pracujeme.‘“

  • „Tam mi vadilo, že z nás dělali idioty lidé, kteří snad měli jen obecnou. To byla katastrofa. Ale na druhou stranu jsme zas tam mezi sebou vytvořili krásná přátelství, protože tam byla spousta kněží, spousta lidí ze zahraniční armády v Anglii, takže jsme měli možnost konverzovat, bavit se a nějak nám ta vojna utíkala, i když byla těžká, tím, že jsme se takto dokázali dobře zabavit.“

  • „Těsně než přišli k nám znárodňovat, tatínkovi volal kamarád ze spořitelny, aby jim nezatajoval své pohledávky ze zahraničí nebo jak je na tom s penězi tady... ‚Oni už mají vše vytažené, tak se tím, prosím tě, nepoškoď, aby tě okamžitě nezavřeli.‘“

  • „A když v roce 1944 zatklo tatínka gestapo a odvezlo ho do Pečkárny, tak se tatínek vrátil asi po třech týdnech zpátky s tím, že ho tam najednou předvolali k lékaři, a ten řekl, že je nemocný, a propustili ho. Ten lékař mu prozradil, ať poděkuje svým obchodním přátelům z Jablonce. Dodnes nevíme, kteří to byli, kteří tatínka zachránili před koncentrákem a že se z Pečkárny vrátil.“

  • „Já jsem byl totálně nasazen v Železném Brodě – stavěli jsme zátarasy, třídili mundúry z fronty... a celkem nechutné záležitosti – protože ty mundúry z fronty nebyly čištěné, my je třídili pro čištění. Čili tam byly v rukavicích zkrvavené zbytky prstů... To nebylo v mém věku příliš vhodné.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 25.09.2019

    (audio)
    duration: 01:22:31
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 09.05.2022

    (audio)
    duration: 02:49:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Otcovi sebrala KSČ sklárnu, syn musel dřít se žloutenkou v lomu

Jaroslav Hlubůček jako člen Revolučních gard v roce 1945
Jaroslav Hlubůček jako člen Revolučních gard v roce 1945
photo: Archiv pamětníka

Pamětník Jaroslav Hlubůček se narodil 10. února 1929 v Železném Brodě jako třetí ze čtyř dětí. Jeho rodina podnikala ve sklářství a bižuterii, která v regionu zažívala velký růst. Od mala se zapojoval do výroby, mimo to chodil také do Sokola. V roce 1936 pamětník přivítal na pódiu v Železném Brodě Edvarda Beneše. Během druhé světové války byl totálně nasazen a nedokončil tak gymnaziální studia. Jeho otec pomáhal partyzánům a později jej zatklo gestapo, díky dobrým vztahům s jabloneckými obchodníky však vyvázl. Na konci války Jaroslav Hlubůček jako člen Revolučních gard zažil osvobození i rabování Jablonce. V roce 1948 komunisté znárodnili rodinnou firmu, rodiče sesadili z řídících funkcí. Pamětník dostudoval obchodní akademii, ale místo vysoké školy nastoupil pro špatný kádrový profil k Pomocným technickým praporům (PTP). Během vojenské služby se oženil. S manželkou Danou vychovali dvě dcery. Když se mu podařilo odejít do civilu, pracoval nejprve jako vedoucí Obchodního domu Ještěd, poté se vrátil do rodinné firmy na pozici dispečera. Postupně se díky svým schopnostem vypracoval do řídících funkcí, ale během normalizace po něm požadovali členství v KSČ. Opakovaně jej odmítal, ale i tak zůstal ve vedoucí funkci. Po roce 1989 založil vlastní podnik na výrobu měkce pájené bižuterie v Jablonci. O dvacet let později po krachu exportní firmy Jablonex se zasadil o přetrvání tradice jabloneckého sklářství a bižuterie. Následně působil jako předseda Svazu výrobců skla a bižuterie. Jeho manželka podlehla v roce 2010 rakovině. Jaroslav Hlubůček se o sedm let později znovu oženil. V roce 2022 žil v Jablonci nad Nisou.