„Tehdy v listopadu 1989 jsme natáčeli – šel jsem na Albertov a tam jsem už nešel dál na Národní třídu – nějaký amatérský horolezecký film s klukama. Někdo přišel a říká, že na Národní třídě je mrtvý, že se tam něco semlelo. Doběhl jsem do rádia, vzal jsem si magneťák a v pondělí běžel na studentský stávkový výbor, kde jsem chytil Šimona Pánka nebo někoho z těch lidí. Udělal jsem s nimi rozhovor a oni mi říkali, že tohle neodvysílám. Odpoledne jsem měl Mikrofórum a své šéfové jsem řekl: ‚Dano, tady jsem natočil reportáž ze stávkového výboru.‘ Do té doby se nikde ještě nepsalo, co se dělo na Národní třídě. Televize o tom nevysílala. Sestříhal jsem materiál a šéfová byla bezvadná, říkala: ‚Nikde to neříkej. Řekni, že tam pustíš jiný pásek, a dej tam tohleto.‘ A já si pamatuji, jak jsem přišel do studia a řekl: ‚Ahoj, milý studente. Abys věděl, odteďka už tady nebudeme lhát a budeme mluvit pravdu a jako důkaz pustím, co jsem ráno natočil na stávkovém výboru.‘ Pustil jsem tu reportáž ze stávkového výboru, skončila, a sotva to doznělo, tak jsem vyšel ze studia, tam už stál ředitel a okamžitá, hodinová výpověď, že jak si tohle můžu dovolit...”
„Pamatuji si, že když bylo 21. srpna, spal jsem a najednou mě v noci vzbudili rodiče s babinkou a s dědou a říkali: ‚Borisku, vstávej, přepadli nás Rusové.‘ A v ten moment jsem slyšel, jak létají nad Libercem letadla. Asi za dva dny nato mi děda říkal: ‚Oblékni si skautský kroj a jdi na radnici, budeš tam pomáhat.‘ Tak jsem si vzal skautský kroj a šel jsem na radnici, kam jsem byl převelen, a tam jsem dělal kafe. Myslím, že tam byla Kamila Moučková a Václav Havel, posluhoval jsem jim tam, nosil jsem kafe a dělal jsem, co bylo potřeba. Asi o den nebo dva přišlo: ‚Musíš odejít, sežeň skupinu skautů, musíte hlídat rozhlas.‘ Že v Liberci jezdí s velkým vozem, nahoře mají radar a hlídají, odkud se vysílá. Takže jsme si rozdělili Liberec na několik částí. Seděl jsem třeba na plotě na Husově třídě naproti základní škole, jeden kamarád skautík stál u nemocnice, jak se jde na Husovku, tak na tom ohybu, další byl, jak skončí Husova třída a jde dolů k přehradě a druhá vede nahoru na Březovou alej, a další u rozhlasu. A když jel ten velký vůz s radarem, tak kdo ho viděl první, zamával šátkem, ostatní to viděli a už jsme dali echo, takže v rozhlase okamžitě věděli, že se blíží, a zahlásili: ‚Pozor, hledají nás, přepínáme na Brno nebo na Prahu.‘“
„Teď začalo tvrdé vyslýchání. Přišli za dědou, že když se parašutisté nevzdají, tak Rovensko pod Troskami, Veselou, Frýdštejn, Tatobity a další vesnice, kde parašutisté byli, srovnají se zemí a skončí to hůř než Lidice a Ležáky. Měli to spočítáno na deset tisíc lidí. Dali si s tím práci, že to spočítají, a bylo to: deset tisíc lidí zabijí, muže, ženy i děti, všechno, a vesnice srovnáme se zemí. A ten Willi Leimer nebo Lachmann stále telefonovali s někým do Prahy a něco vyřizovali. Děda nevěděl, s kým to jednají. Říkali, že jinak všechno zlikvidují. Děda si vzpomněl na to, že tam má spoustu kamarádů, žáky, které učil, a tak dále. Děda dal podmínku, že když by se parašutisté vzdali, tak že se nikomu nic nestane. Že vesnice budou zachovány a nic se nestane ani nikomu, u koho parašutisté byli.“
Boris Hlaváček se narodil 23. října 1954 v Liberci do rodiny Dany a Borise Hlaváčkových. Jeho dědeček Karel Hlaváček patřil za druhé světové války k významným členům domácího odboje, kteří se podíleli na ukrytí několika osob a pomoci paradesantní skupině Antimony. Věrný dědově výchově se Boris Hlaváček jako skaut podílel v srpnu 1968 na odporu proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Při jednání na liberecké radnici za přítomnosti Václava Havla plnil roli poslíčka a o několik dní později se zapojil i do ochrany libereckého rozhlasu. Ve víru politických událostí se znovu ocitl i na výročí 21. srpna 1969, kdy se s otcem zapojili do demonstrací na protest proti sovětské okupaci na libereckém náměstí, kterou pořádkové služby rozprášily vodními děly a slzným plynem. Jen tak tak unikl zatčení přesně o rok později, kdy se s kamarádkou pokusili položit květiny na místa, kde 21. srpna 1968 zemřelo devět lidí. Po maturitě na Střední průmyslové škole strojní a elektrotechnické v Liberci si přál jít studovat žurnalistiku, ale kvůli špatnému kádrovému posudku se mu to podařilo až po náročných peripetiích o několik let později. Následně začal pracovat pro Československý rozhlas. Jako reportér Mikrofóra se věnoval menším sportům či pořadům pro mládež a během revolučních listopadových dní v roce 1989 natočil množství rozhovorů se studenty, herci či disidenty. Ze svého soukromého bytu pak nechal vysílat reportéra BBC Johna Calleye. Poté, co v pražském rozhlase došlo ke změně vedení, nastoupil do Hospodářských novin a později odešel do České televize, kde uváděl pořad Kontakt. V pozdějších letech si založil reklamní firmu, kterou později přeměnil v nakladatelství. V době natáčení (2024) žil v obci Dneboh, nedaleko Mnichova Hradiště. Pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Statutárního města Liberec.
