The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Boris Hlaváček (* 1954)

V srpnu 1968 chránili skauti svobodné vysílání libereckého rozhlasu

  • narodil se 23. října 1954 v Liberci

  • vnuk významného odbojáře Karla Hlaváčka

  • dědeček ukrýval parašutisty skupiny Antimony, docenta Krajinu a další osoby hledané gestapem

  • v době sovětské okupace, v srpnu 1968, pamětník fungoval v Liberci jako poslíček Václava Havla

  • krátce po invazi pomáhal hlídat liberecký rozhlas

  • účastnil se demonstrace 21. srpna 1969 v Liberci

  • 21. srpna 1970 mu hrozilo zatčení za položení květin za padlé obyvatele Liberce z roku 1968

  • působil jako reportér Československého rozhlasu

  • v listopadu 1989 dělal rozhovory se studenty a disidenty, z jeho bytu vysílal reportér BBC John Calley

  • pracoval v Hospodářských novinách a pro Českou televizi

  • v době natáčení (2024) žil v obci Dneboh, u Mnichova Hradiště

Mládí strávené v blízkosti druhoválečného odbojáře Karla Hlaváčka mělo zásadní vliv na formování hodnot a život pamětníka. Každou neděli se u jejich stolu setkávaly významné osobnosti z řad protinacistických bojovníků a Boris Hlaváček poslouchal jejich příběhy. Velice si vážil svobody a byl připravený ji bránit, ať se jednalo o rok 1968, 1969, či 1989.

Děda ukrýval pod podlahou členy domácího odboje

Boris Hlaváček se narodil 23. října 1954 v Liberci a od raného dětství byl konfrontován se skutečností, že se jeho rodina potýkala s politickými problémy. Důvodem bylo zejména to, že byl vnukem řídícího učitele Karla Hlaváčka, významného člena domácího odboje z doby druhé světové války. Ten ve své škole ve Veselé u Rovenska pod Troskami ukrýval několik osob hledaných gestapem, včetně vrcholného představitele domácího odboje Vladimíra Krajiny, a zásadně se podílel na podpoře československých parašutistů výsadkové skupiny Antimony. 

Do odbojové činnosti se Karel Hlaváček zapojil ještě před začátkem války, kdy po uzavření vysokých škol v roce 1939 ukrýval gestapem hledaného vysokoškoláka a jednoho hledaného německého komunistu. Později poskytl útočiště učiteli z Nové Paky Karlu Čurdovi. „Gestapo mu zatklo rodiče i bratra, ale jemu se z auta podařilo utéct a schoval se u dědy. S tím zrádcem je to jen shoda jmen,“ dodává Boris Hlaváček. Později na žádost Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) ukryl ještě manželku plukovníka generálního štábu Václava Vlčka, který tehdy působil v československém exilu ve Velké Británii.

Ve chvíli, kdy se na Karla Hlaváčka znovu obrátili čeští odbojáři s prosbou, zda by mohl ukrýt také Vladimíra Krajinu, vybudovali s lomnickým podnikatelem Mizerou ve škole tajnou místnost. Chodbu přepažili  falešnou zdí, před kterou postavili  divadelní kulisy, což působilo jako jakýsi sklad. Docent botaniky se pak Hlaváčkovým snažil být nápomocný v tom smyslu, že učil jejich děti latinu a přírodopis nebo pomáhal řídícímu učiteli opravovat školní práce. 

Za každého ukrytého hrozil trest smrti celé rodině

Na podzim 1942 se pamětníkův dědeček neváhal zapojit ani do pomoci členům paradesantní skupiny Antimony, kteří přistáli 24. října nedaleko Kopidlna. Pátrání po parašutistech se rozběhlo již druhý den, kdy ukrytý padák vyčenichal zcela náhodou pes při honu. Státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank v této souvislosti převelel do Jičína celé protiparašutistické oddělení pražského gestapa, vedené Willim Leimerem. Po útoku na Reinharda Heydricha měl totiž oprávněnou obavu, že by tato akce mohla být tentokrát namířena proti němu. 

Byl to právě Karel Hlaváček, který sehnal parašutistům ubytování i stravu přesto, že to pro jeho rodinu znamenalo extrémní nebezpečí. Měl doma pět dětí, k tomu tři lidi schované ve škole a staral se o parašutisty ukryté na několika místech, přičemž za každého z těchto hledaných dávalo gestapo trest smrti celé rodině. Hlaváčkovi tak žili v neustálé nejistotě o vlastní existenci. „Velkou hrdinkou byla také babička, která i přes strach o svoji rodinu musela vařit pro všechny ty lidi a prát jim prádlo. Pomáhal i starosta obce Veselá, někteří lidé nosili jídlo nebo lístky na potraviny a továrník Jína dodával odřezky lomnických sucharů,“ popisuje podporu domácího odboje Boris Hlaváček.

Rovensko a další vesnice měl stihnout osud Lidic

I přes nejvyšší možnou opatrnost se jičínské gestapo dostalo také za pomoci zrádce Karla Čurdy – Jerhota odbojové skupině na stopu, Karla Hlaváčka zatklo a prošel brutálním mučením. Žádné další spolupracovníky ale nejmenoval, čímž jim zachránil život. Když nepomohl fyzický nátlak, použili příslušníci gestapa nátlak psychický. Hrozili, že  pokud parašutisty nepřesvědčí, aby se vzdali, stihne Rovensko pod Troskami, Veselou, Frýdštejn, Tatobity a další vesnice osud Lidic a zemřou tisíce lidí. 

Ve snaze zachránit nevinné se Karel Hlaváček nakonec ujal role vyjednavače. Vymínil si však, že pokud se parašutisté vzdají, bude s nimi zacházeno jako s válečnými zajatci a on dostane revolver, aby se mohl čestně zastřelit. Hlaváčkovy podmínky byly neustále konzultovány s K. H. Frankem, který ze strachu o svůj život všechno potvrdil a přislíbil.

V té době měl být na plovárně v Rovensku ukryt pouze jeden parašutista a zcela náhodně zde kromě Františka Závorky byl ještě Lubomír Jasínek. Hlaváček  jim společně se starostou Rovenska Kouřilem přednesl požadavek gestapa. Parašutisté nechtěli, aby kvůli nim umíraly tisíce nevinných lidí, proto vyšli ven a nechali se zatknout. Vzápětí rozkousli ampulku s kyanidem a klesli na zem ve smrtelných křečích. 

„Gestapáci dědovi revolver nedali, ale podařilo se mu najít na plovárně v koupelně žiletku a v autě si po cestě na jičínské gestapo podřezal žíly. V Libuni z auta vyskočil a utíkal, jenže zesláblý z mučení a ztráty krve klesnul na zem. Pak jej odvezli do Jičína na vyšetření,“ vzpomíná Boris Hlaváček na dědovo vyprávění.

Manželka Vladimíra Krajiny klečela na kolenou a prosila jej, aby se vzdal

Do podobně nezáviděníhodné situace se Karel Hlaváček podle pamětníka dostal ještě jednou, když se gestapo snažilo vypátrat Vladimíra Krajinu. Karl Hermann Frank zjistil, že se Krajina ukrývá někde v Českém ráji, a opět hrozil, že pokud se nevzdá, lehne několik vesnic popelem a všechny obyvatele popraví. V opačném případě budou platit podmínky již dříve dohodnuté smlouvy o zachování životů zúčastněných. „Dědu pustili, aby našel Krajinu. Z koncentráku dokonce přivedli Krajinovu manželku, aby děda viděl, že Frank drží slovo,” dodává Hlaváčkův vnuk.

Vladimíra Krajinu pak gestapo zatklo v Turnově a uvěznilo ho společně s jeho manželkou, Karlem Hlaváčkem, paní Vlčkovou a dalšími ze skupiny v Malé pevnosti v Terezíně až do konce války. Tato skupina měla od Franka skutečně speciální přípis o ochraně, nic se jim nesmělo stát. V nebezpečí se ocitli až na konci války, kdy velitel tábora vydal rozkaz o zastřelení asi šedesáti lidí včetně odbojové skupiny kolem Vladimíra Krajiny a Karla Hlaváčka. 

Když si ale soupis lidí připravených k popravě přečetl velitel gestapa a na prvních místech uviděl jména Hlaváček a Krajina, trval na jejich bezpečí a po roztržce s velitelem tábora seznam i se všemi ostatními jmény zlikvidoval. K popravě těchto lidí tak naštěstí nedošlo.

Hned po válce dědu nařkli z kolaborace

Hrůzy války však neskončily ani poté, co Terezín 8. května odpoledne osvobodily jednotky Rudé armády. V táboře se nacházely tisíce zubožených a těžce nemocných vězňů, mezi kterými se rychle rozšířila epidemie skvrnitého tyfu. Lékaři v Praze tak zorganizovali pomocnou akci, kterou vedl epidemiolog MUDr. Karel Raška. Pomoci se rozhodl i pamětníkův dědeček, který se společně s herečkou Natašou Gollovou pustil do ošetřování vězňů ihned po propuštění.

Fakt, že Karel Hlaváček myslel v první řadě na ostatní a nikdy ne na sebe, jej však později neochránil před lidskou nenávistí a uvězněním. Vymstilo se mu i to, že pomáhal Vladimíru Krajinovi, jenž se po válce stal generálním tajemníkem národních socialistů, a byl tak významným protivníkem komunistické strany, která se jej snažila zdiskreditovat. Na základě článku v časopise Partyzán, který jej podle výpovědi bývalého odbojáře, se kterým byl Karel Hlaváček v Terezíně, označil za zrádce, stanul Hlaváček před mimořádným lidovým soudem.

Soud nakonec Karla Hlaváčka osvobodil. Hned při komunistickém převratu ho však 25. února 1948 v souvislosti s touto kauzou čekalo nenadálé zatčení. „Přišli si pro něj v půl šesté ráno, sebrali jej a odvezli do liberecké věznice. Cela pro předběžně zadržené už byla úplně plná, takže jej eskortovali do Bartolomějské do Prahy,” vypráví pamětník.

Případ byl následně znovu otevřen, pro Karla Hlaváčka ale opět skončil pozitivně. O několik let později, v roce 1952, byl ovšem i se svou dcerou a synem znovu zatčen a tentokrát odsouzen za vedení skautingu. Od té doby byla rodina Hlaváčkových neustále hlídána a čelila perzekucím. „Důvodem bylo i to, že za dědou, který vystudoval ve Francii na univerzitě v Poitiers, jezdili jeho spolužáci a každou neděli k nám přicházeli odbojáři, se kterými se znal z dřívějška,“ dodává jeho vnuk.

Ve skautském kroji jsem nosil kafe Havlovi a dělal, co bylo třeba

Krátkou naději na změnu politických poměrů přinesl až rok 1968, kdy v souvislosti s Pražským jarem došlo k uvolnění cenzury a svobody slova. Slibně se vyvíjející události však přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy, která vtrhla do Československa 21. srpna 1968. V Liberci byly tyto události velmi dramatické a vyžádaly si životy devíti lidí. Dalších čtyřicet pět pak bylo zraněno. Když se v následujících dnech konalo na liberecké radnici jednání o nastalé situaci za přítomnosti Václava Havla, účastnil se ho v roli poslíčka i pamětník. „Asi za dva dny po invazi mi děda řekl, ať si obléknu skautský kroj a jdu na radnici, že tam budu pomáhat. Myslím, že tam byla Kamila Moučková a Václav Havel, já jsem jim tam posluhoval a dělal jsem, co bylo potřeba,“ vzpomíná Boris Hlaváček.

V srpnu 1968 chránili skauti svobodné vysílání libereckého rozhlasu

Václav Havel pak v následujících dnech vysílal společně s Janem Třískou ze studia libereckého rozhlasu. Komentovali probíhající dění, upevňovali v lidech naději a varovali před kolaboranty, kteří se tváří jako zachránci národa. Ve snaze je vypátrat nasadila sovětská okupační moc speciální transportér s radarem, který jezdil po Liberci a pokoušel se zachytit jakékoli vysílání. I s tím ale dokázali skauti pomoci. 

„Rozdělili jsme si Liberec na několik částí, já jsem třeba seděl na plotě na Husově třídě naproti základní škole, další kamarád stál u nemocnice, jiný u Březové aleje a další u rozhlasu. Stáli jsme na dohled, a když někdo zahlédl auto s radarem, zamával šátkem, ostatní to viděli a už jsme dali echo, takže v rozhlase okamžitě přepnuli vysílání na Brno nebo na Prahu,“ popisuje nasazení skautů v srpnu 1968 Boris Hlaváček.

Jako skaut se účastnil i rozloučení s oběťmi sovětské invaze, které se konalo v sobotu 24. srpna před libereckým krematoriem a které organizoval jeho dědeček Karel Hlaváček. Obřadu se účastnilo přes pět tisíc lidí a nad rakvemi recitovali Halasovy verše Václav Havel s Janem Třískou. Pamětníkovi, který zde vykonával ve skautském kroji čestnou stráž, se patrně z vůně květin zamotala k hlava a omdlel. Probral se až na mramorovém stole v kolumbáriu právě ve chvíli, kdy hráli státní hymnu. „Plný národního cítění jsem se postavil a omdlel jsem podruhé,“ dodává.

Seděli jsme na zemi a zpívali, rozehnali nás vodními děly

Ve víru událostí se Boris Hlaváček ocitnul i na výročí 21. srpna v roce 1969, kdy se s otcem zapojili do demonstrací proti okupaci sovětskou armádou na libereckém náměstí. Pouliční nepokoje propukly poté, co lidé chtěli uctít památku devíti obětí položením květin před radnicí. Poklidný průběh piety však narušilo nákladní auto a jeho obsluha, když tito lidé sebrali všechny květiny a odvezli je. Nasazení příslušníci Státní bezpečnosti pak měli vyprovokovat lidi k vlně rozhořčení a odporu, která skončila střetem s policií a Lidovými milicemi. 

„Na tu melu v roce 1969 nezapomenu. Na náměstí Míru se konala stávka vsedě, všichni jsme protestovali, seděli jsme na zemi a zpívali písně. Pak na nás přišli s vodními děly. Taky po nás stříleli takové zvláštní zápalné patrony a patrony se slzným plynem. Když jsme se pak vrátili domů a já jsem vytáhl kapesník, všichni se rozbrečeli, protože kapesník byl nasáklý slzným plynem,“ vypráví Boris Hlaváček.

Kamarádku sebrali, já jsem jen stěží utekl

Uctít památku padlých se pamětník rozhodl i na výročí v roce 1970. Společně s kamarádkou šli položit květiny na místa, kde vyhasly životy obětí invaze. Okamžitě vedle nich ale zastavila volha a z ní vyskákali policisté s velkými bílými obušky. Boris Hlaváček i kamarádka se dali ihned na útěk, prchnout se však podařilo pouze jemu, protože sportoval a měl dobrou kondici. „Praštili mě přes rameno obuškem a já jsem kamarádku pustil. Podařilo se mi utéct a schovat se u souseda. Ji pak přivezli v noci celou zmlácenou a rozcuchanou. Tehdy jsem nastupoval do prvního ročníku na gymplu a bylo mi řečeno, že budu mít neukončené středoškolské vzdělání,“ připomíná. 

Nakonec mohl Boris Hlaváček díky vstřícnosti profesorů na gymnáziu dostudovat alespoň první ročník a pak mu domluvili přijetí do druhého ročníku na Střední škole strojní a elektrotechnické v Liberci pod podmínkou, že se doučí všechno učivo za celý první ročník a koncem prázdnin pak složí z učiva prvního ročníku zkoušku. Což se podařilo. Další potíže však následovaly ohledně přijetí na vysokou školu. Ačkoli si moc přál studovat žurnalistiku nebo dramaturgii na DAMU, odmítli jej kvůli nedoporučení okresního výboru komunistické strany. Nakonec tedy nastoupil na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. 

Za účast na expedici do Himálaje chtěli podepsat spolupráci

Po roce se Boris Hlaváček znovu pokusil o přijetí na vysněný obor, ale znovu byl odmítnut. Namísto studií se proto rozhodl vylepšit si kádrový profil a nastoupil v Družbě jako instalatérský mistr, přes zimu pak trénoval dorostenky v běhu na lyžích. Kromě toho sportoval, běhal na lyžích nebo se věnoval horolezectví. „Lezl jsem docela obstojně, a když se Československo chystalo vyslat expedici do Himálaje – tuším, že to bylo kolem roku 1980 – absolvoval jsem s nimi celé soustředění v Tatrách včetně lezení v ledu. Pak na mně ale chtěli podepsat spolupráci, tak jsem to celé odmítl a zůstal jsem spokojeně doma,“ popisuje pamětník.

Na studium žurnalistiky se nakonec dostal díky přímluvě spisovatele Karla Štorkána, který byl v učitelském sboru, a po úspěšném absolvování studia začal působit jako zpravodaj pro severní Čechy v Ústí nad Labem. Mimoto externě pracoval pro pořad Československého rozhlasu Mikrofórum, určený pro mládež. Později mu dokonce nabídli místo samostatného redaktora v rozhlase, kde se kromě Mikrofóra podílel ještě na Studiu mladých. Vydal také několik básní a s přáteli dělali soukromé výstavy nebo pořádali recitační soutěže. 

V rámci Mikrofóra začal Boris Hlaváček mimo jiné propagovat méně známé sporty, a v osmdesátých letech se tak dostal i ke skateboardingu a snowboardingu v jeho začátcích. „Když mistr světa ve skoku do výšky Luděk Váša dostal jako cenu snowboard, vůbec jsme nevěděli, co to je. Pak se začaly vyrábět první snowboardy. Vymýšleli jsme, jaké boty nebo vázání k tomu patří, a začali jsme na tom jezdit,“ vzpomíná.

Nakonec se pamětník stal dokonce šéfem skateboardové asociace a se svým týmem se dostal do Německa, Belgie, Skotska a jiných zemí západní Evropy a založil i asociaci československého snowboardingu. 

Dělal jsem reportáže s herci, studenty i členy disentu

Nejzásadnější událostí konce osmdesátých let se však bezesporu stala sametová revoluce a události provázející listopad 1989. Boris Hlaváček revoluční dění velmi aktivně monitoroval. Dělal reportáže i rozhovory se studenty, herci nebo představiteli disentu, jakým byl například písničkář Jaroslav Hutka, kterého mohl jako jediný přivítat ještě na letišti a natočit s ním rozhovor.  

V pátek 17. listopadu se pamětník zúčastnil setkání na Albertově, kde se shromáždilo k manifestaci dvacet pět tisíc studentů. Hned následující pondělí navštívil vznikající studentský stávkový výbor a natočil s jeho představiteli rozhovor. Po skončení mu studenti řekli, že to stejně neodvysílá, neboť je stále ještě cenzura. 

„Nikde, v televizi ani v rádiu, o tom ještě nebyly žádné zprávy. Rozhovor jsem opatrně sestříhal a po dohodě se šéfovou Danou Sedlářovou jsem necenzurovaný rozhovor pustil do éteru. Před odvysíláním příspěvku jsem řekl, že od této chvíle už na této stanici nebudeme lhát a budeme mluvit pravdu a jako důkaz že pustím reportáž, kterou jsem ráno natočil na stávkovém výboru,” popisuje Boris Hlaváček. Jakmile ale pamětník vyšel ze studia, stál tam ředitel a dal mu okamžitou výpověď. Druhý den už si nebyl tak jistý a vzal ji zpátky...

V tvorbě rozhovorů pokračoval Boris Hlaváček i v úterý 21. listopadu, kdy natočil rozhovor s herci Jiřím Suchým a Janem Kačerem, budoucím členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Právě u tohoto příspěvku však již opravdu narazil na politickou cenzuru. „Měl jsem připravené, že to dám do vysílání, a najednou mě volali do ředitelny. Tam mi kolega Jirka Mejstřík společně s ředitelem zakázali pustit tyto rozhovory. Tak se to nevysílalo a já mu to mám dodneška za zlé,“ říká. 

Z našeho bytu vysílal pro BBC John Calley

Během své práce se seznámil také s redaktorem BBC Johnem Calleym, který si mu postěžoval, že jej do rozhlasu nepustí a nemá kde stříhat. Boris Hlaváček se proto dohodl s techniky v rozhlase, kteří zapůjčili potřebné vybavení, a John Calley začal vysílat z bytu Hlaváčkových. Místo kuchyňského stolu teď zabíral místo střihací stůl. Zvýšené riziko v té době však pamětník příliš nevnímal, a dokonce odmítl nabídku náhradního bytu, kde by se mohli s manželkou v pokročilém stadiu těhotenství schovat. 

Samozřejmě si však uvědomoval, že je sledovaný, což mu později osobně přiznal i ředitel rozhlasu. Hlídaný byl ještě dávno před 17. listopadem, a když čekal nějaký důležitý hovor, přestal v bytě fungovat telefon. Později se dozvěděl, že na něj donášel i jeho kolega z redakce. 

Během revolučního dění jezdil Boris Hlaváček společně s kamarádem Tomášem Töpferem po školách a mluvili o listopadovém dění v Praze. Jak pamětník vzpomíná, Töpfer byl už před listopadem také intenzivně sledovaný, a měl hlídače dokonce přímo před bytem. Vždycky, když za ním šel, zapsali si jeho jméno. 

„Tomáš se o své hlídače staral a vařil jim čaj. Když jsme pak u něj nebo u mne doma plánovali nějaké akce, pustil vodu a bavili jsme se u umyvadla, aby nefungoval odposlech. Pokud jsme se bavili u něj v autě, vozil vzadu velké ruské rádio a naplno jej pustil. Mrzí mě, že se na jeho revoluční činnost zapomíná,“ dodává pamětník.

Co však Boris Hlaváček hodnotí na velmi vysoké úrovni, je tehdejší až překvapivá lidská sounáležitost. Jak vzpomíná, dostali jako redaktoři rozhlasu zdarma k dispozici byt v hotelu Evropa na Václavském náměstí, odkud mohli sledovat a vysílat veškeré dění. Před budovou pak stávali taxikáři, kteří se nabízeli, že je bezplatně svezou, a dokonce jim dávali nejrůznější ovoce a zeleninu, aby měli vitamíny. 

Vpadnul jsem do živého vysílání a zakřičel, že padl komunismus

Snaha o svrhnutí nenáviděného komunistického režimu nakonec byla úspěšná a již 29. listopadu poslanci odhlasovali změnu ústavy a zrušení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa. Zpráva o tom dorazila do rozhlasu kolem páté hodiny odpoledne právě ve chvíli, kdy šel Boris Hlaváček kolem dálnopisu. 

„Vzal jsem to a čtu, že se ÚV KSČ vzdává své vedoucí úlohy. Normálně jsem zařval a běžel do studia a do živého vysílání jsem zakřičel: ‚Promiňte, já to musím říct, to jinak nejde, ať to všichni slyší!‘ A s redaktorem Josefem Prouzou jsme tam pak plní emocí to prohlášení dvakrát za sebou přečetli,“ vzpomíná na vytouženou chvíli, kdy padl komunismus. 

V pražském rozhlase pracoval Boris Hlaváček až do chvíle, kdy se podle jeho slov ocitli ve vedení lidé neprávem si přivlastňující zásluhy za listopad 1989 a názorově inklinující k sovětskému režimu. Protože nechtěl, aby o něm opět rozhodovali jiní, odhodlal se k odchodu. Jeho novým působištěm se staly nejprve Hospodářské noviny, pak dostal nabídku z televize, aby šel uvádět pořad Kontakt. Následně si založil malou reklamní firmu, kterou později přeměnil v nakladatelství. 

Zorganizoval jsem archeologickou expedici do pouště Gobi

Kromě své profesní dráhy se Boris Hlaváček i nadále věnoval sportu. Po sametové revoluci se stal jedním ze zakladatelů Asociace českého snowboardingu a v rámci této disciplíny také organizoval  prvosjezd na snowboardech z hory Elbrus. Kromě toho se stal autorem či spoluautorem několika knih, například Paříž – Dakar, Prachtel a jeho život na niti a dalších. Společně s hercem Tomášem Töpferem také založili Divadlo Na Fidlovačce. 

V roce 2006 zorganizoval společně se dvěma profesory z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy expedici do pouště Gobi.  Cílem výpravy bylo v těsné blízkosti čínských hranic nalézt kosterní pozůstatky dinosaurů, a jak pamětník vzpomíná, jednalo se mnohdy i o život ohrožující akci, a to nejenom  kvůli horku a nedostatku vody, ale zejména kvůli nebezpečným pašerákům. „Kostra dinosaura se prodává kolem milionu dolarů a pro Číňany je to obrovský byznys. Věděl jsem, že kdyby mě zastihli samotného, zabili by mě a zahrabali do písku,“ vysvětluje Boris Hlaváček.

Velmi aktivní zůstal Boris Hlaváček i po svém odchodu do důchodu. Jako host se účastní různých besed se studenty, je literárně činný a dbá o odkaz svého dědy, o kterém napsal knihu Životy druhých jsou víc než můj, pojednávající i o parašutistech  skupiny Antimony. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Eliška Poloprudská)