Hana Hladíková

O návštěvu se muselo žádat, povolili ji jednou za čtvrt roku nebo málo, byli jsme daleko, spojení špatné, tak dali návštěvu na sedm hodin ráno, takže jsme cestovali v noci. Pamatuji si, jak jsme v Nezamyslicích na nádraží trávili několik hodin v noci, pak se přijelo ráno do Mohelnice, kde byl slušný hospodský, který už otevřel hospodu a vařil čaj. Pak se šlo úvozovou cestou kolem hradu vzhůru, tam se pak čekalo v nějaké ponuré čekárně s dalšími lidmi. Pak nás strčili do místnosti, kde byly takové boxy. K jednomu nás přistrčili a z druhé strany k tomu boxu přistrkali tatínka v nějakém hnusném mundúru. Mezi námi byla taková přepážka, jako bývala na poště, jako mřížoví a malé okénko, asi skleněné. Jedno tedy bez skla s nějakou mříží. A tam byla. Měla jsem šest nebo sedm let. Nevím, jestli návštěva byla dlouho nebo krátce, jen si pamatuji prostředí. Bylo dost depresivní. Maminka pořád říkala: 'Řekni něco tátovi!' A já ze sebe nedostala ani slabiku. Tak nevím, co si chudák myslel."