The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Hladíková (* 1946)

• narozena 10. prosince 1946 v Novém Městě na Moravě

• rodiče vlastnili mlýn v obci Polnička

• po roce 1948 přišli o veškerý majetek

• otec Karel Hladík roku 1952 odsouzen ve vykonstruovaném procesu za velezradu k patnácti letům vězení, propadnutí majetku a pokutě

• roku 1956 otce předčasně propustili

• problémy s přijetím na střední školu +1966 maturita na Střední zemědělské škole v Telči

• pracovala jako účetní v JZD v Polničce

• roku 2025 žila v Polničce

Psal se leden roku 1952, když do Hladíkova mlýna v obci Polnička vtrhla skupina mužů v kožených pláštích. Neztráceli čas, provedli důkladnou domovní prohlídku. Hned po příchodu vytrhli ze zdi telefonní přístroj. Obsah šuplíků skončil na podlaze, vypáčili dokonce i vrzající prkno v podlaze na patře, zda se pod ním neskrývá něco, co by mohli proti majiteli mlýna později použít. Rodiče Hany Hladíkové a její sestru po dobu prohlídky izolovali, každého v jiné místnosti. Celému dění přihlížela pětiletá Hana, které si nevšímali, snad se domnívali, že si to později nebude pamatovat... Bušilo jí srdce, když oknem vedoucím na zápraží sledovala, jak tatínka odvádějí neznámo kam. Neurvale jej strkali před sebou, přestože byl nevidomý...

Otec za války pomáhal místním i partyzánům

Rodina Hladíkova vlastnila mlýn od roku 1905, kdy objekt zakoupil Karel Hladík, Hanin dědeček. Roku 1939 jeho provoz převzal Hanin otec, Karel Hladík ml. Oženil se s dcerou kováře z Polničky, Annou, roz. Nedvědovou. Před válkou byl starostou Sokola. Přes svůj handicap dokázal obstarat mlýn s jedním pomocníkem – stárkem. Z dostupných pramenů vyplývá, že za druhé světové války pomáhal partyzánům i místním lidem, mlel načerno. Hana Hladíková si pamatuje, jak rodiče vyprávěli o tom, že u nich partyzáni párkrát přenocovali na půdě. Katastr blízké obce Cikháj se stal křižovatkou odboje řízeného z východu. Přímo v obci působila partyzánská skupina „Zarevo“ v čele s velitelem kapitánem Pavlem Faustovem, „Brigáda M. J. Hus“ v čele s majorem Alexandrem Fominem (po jeho smrti byl vedením pověřen Nikolaj Kolesnik) a partyzánská skupina „Kirov“ v čele s velitelem Zedgenidzem. Polnička byla osvobozena 10. května 1945 Rudou armádou.

10. prosince 1946 přišla v porodnici v Novém Městě na Moravě na svět Hana Hladíková. Roku 1948 se dostala k moci Komunistická strana Československa, velmi brzy začala omezovat občanská práva a svobody. Začalo znárodňování, kolektivizace. Tatínek nebyl příznivcem komunistické strany a nebál se nahlas kritizovat poměry, které začaly po převzetí moci komunisty panovat. Hned po válce pronajal přilehlá pole a louky sousedícím zemědělcům, takže se jej nedotýkaly povinné dodávky. Až do roku 1952 provozovali s maminkou mlýn. Po jeho zatčení a vzetí do vazby musela provoz mlýna zajistit maminka. Během pobytu ve vazbě v Jihlavě otce vidět nesměly.

Odsuzuje se na patnáct let

V listopadu 1952 proběhlo soudní přelíčení s Karlem Hladíkem ml. a čtyřmi jeho dalšími přáteli, při němž byl odsouzen na patnáct let odnětí svobody za velezradu. „Maminka přijela od soudu zničená. Tatínka odsoudili na patnáct let, ke ztrátě majetku a občanských práv a ještě k pokutě a hlavně tedy maminka tatínka nepoznala, když ho přivedli. Přistrkali tam dědečka, kterého nepoznala.“ Zatímco matka byla u soudu, k Hladíkovým do mlýna přišel tajemník MNV, který rodině oznámil, že zabavuje jednu kozu a louku za potokem. Konfiskace majetku tak započala, ještě než se stihla vrátit večer domů. 

Pro rodinu nastalo těžké období. Otec si trest odpykával na Mírově, směli za ním jezdit pouze několikrát do roka, návštěva musela být předem povolena. Hana Hladíková jela s maminkou na návštěvu otce dvakrát. Pro malé dítě šlo spíše o traumatický zážitek. Návštěvy jim byly různě ztěžovány, například směly otce navštívit pouze v ranních hodinách, ačkoliv to měly z domova kus cesty. Pokud chtěli návštěvu stihnout, musely vyjet v noci a několik hodin čekat na venkovském nádraží v Nezamyslicích na další vlak. V Mohelnici, odkud pokračovaly na Mírov, se soucitný hostinský slitoval a uvařil ranním příchozím čaj. Otce směly vidět chvíli v ponuré návštěvní místnosti, přes zamřížované okénko, v zádech bachaře. Hana na něj během návštěv nedokázala promluvit. Problematické bylo i poslat balík, nesměl přesahovat váhu tří kilogramů, takže maminka například balila máslo s medem do papírových kelímků, aby nemusela použít těžší obal. Dopisy psal tatínkovi spoluvězeň, pan Kopecký, bývalý majitel provaznictví, který nad ním držel ve vězení ochrannou ruku, stali se z nich celoživotní přátelé. Protože měl úhledné, drobné písmo, dokázal na vymezený prostor papíru vměstnat i více textu.

Druhý den po propuštění ladil Svobodnou Evropu

Téhož roku, kdy zavřeli otce do vězení, nastoupila Hana do první třídy. Ve škole jí nikdo tatínkův trest nepředhazoval. Byla spíše introvertní dítě. Po dobu otcova uvěznění se maminka intenzivně snažila dosáhnout jeho propuštění. Psala žádosti o milost, o zkrácení trestu, poukazovala na otcův handicap a zdravotní stav. Sestra jí dopisy přepisovala na stroji. Nakonec jej propustili na amnestii v červnu roku 1956. Hana už chodila do čtvrté třídy. Den jeho propuštění si zapamatovala po zbytek života. Když se objevil ve dveřích, skočila mu do náruče. „Druhý den po propuštění už tatínek ladil Svobodnou Evropu,“ vzpomíná. Později vyprávěl hlavně o spoluvězních, dva roky trestu strávil na cele s kněžími. 

Rodina na tom nebyla finančně nejlépe ani po otcově návratu, maminka byla tou dobu zaměstnaná jako kuchařka ve škole. V těžkých časech jim pomáhal jeho kamarád, který přestal hospodařit a pole odevzdal do státního statku. Dostával naturálie, o které se s Hladíkovými dělil. Sami chovali slepice, krůty a husy, což jim skýtalo alespoň nějakou možnost přivýdělku. Otci byl pak přiznán invalidní důchod. I ten mu však soudruzi po dvou letech snížili. Hana Hladíková si vzpomíná, že ještě v první polovině šedesátých let nad nimi visela hrozba vystěhování, ke kterému nakonec naštěstí nikdy nedošlo. Vyhrožovat jim chodil místní předseda jednotného zemědělského družstva (JZD).
 

Studium střední školy se nedoporučuje

Ve mlýně směli bydlet i po znárodnění, spadal pod podnik Jihlavské mlýny, který sem dosadil svého správce. Ten ve mlýně působil asi do roku 1957. Poté zde JZD zřídilo šrotovnu obilí. Otec těžce snášel nečinnost, trávil dny poslechem rádia, zatímco mu ve mlýně hospodařil někdo jiný. „Když založili roku 1958 v Polničce kolchoz a kolchoz dostal mlýn, ze stodoly okamžitě udělali chlév, čímž ji zničili. Mlýn zabrali. Pak tam zaměstnali jako skladníka tatínkova kamaráda ze Sokola. Tatínek kamarádovi radil, jak skladovat obilí, jak ty prostory využívat. Zkrátka pomáhal, načerno samozřejmě, ale měl vyžití.“

Hana Hladíková se hlásila na střední školu z osmé třídy. Podala přihlášku na střední zemědělskou školu. Místní národní výbor a místní organizace KSČ jí však opakovaně nedali pro studium doporučení. O rok později byla přijata ze stejných důvodů pouze na zemědělské učiliště. Rodiče si vymínili, že za rok bude smět dělat znovu zkoušky na střední školu, nakonec byla přijata na Střední zemědělskou školu v Telči, obor ekonomie, zemědělství, kde odmaturovala roku 1966. Po maturitě nastoupila jako účetní do JZD v Polničce.

Je válka

Koncem šedesátých let sílily snahy reformních komunistů o společenské a politické změny. Krátké období roku 1968, vymezené lednovým zvolením Alexandra Dubčeka a srpnovou okupací země, vešlo později do povědomí jako Pražské jaro.  Sestra ještě stihla v roce 1968 vyjet na návštěvu otcovy sestřenice do Vídně. Když měla jet roku 1974 Hana, nedostala devizový příslib, o který marně opakovaně žádala do roku 1984. 

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily naše hranice vojska Varšavské smlouvy. Ráno 21. srpna Hanu vzbudila maminka se slovy: ‚Vstávej, je válka! Musíme do fronty pro chleba!‘ Mladí vojáci, většinou zmatení a vystrašení, posláni potlačit kontrarevoluci, se zanedlouho objevili i v Polničce. Vybavuje si, že obcí projížděli polští vojáci. Tatínek seděl u rádia a poslouchal nepřetržitě zprávy. „První dny byly děsivé. V první chvíli byli všichni zdrcení, všichni… Ale pak někteří začali dost rychle ožívat,“ vzpomíná. Prožívala s ostatními smrt Jana Palacha, Jana Zajíce. 4. září 1969 se na protest proti okupaci Československa a normalizaci upálil na jihlavském Masarykově náměstí v Jihlavě dělník Evžen Plocek.

Na jaře roku 1989 nakoupila trikoloru

Nadále pracovala v JZD v Polničce, kde postupně zastávala také funkci pokladní, zpracovávala mzdy a na starost jí přidělili také tzv. zvláštní úkoly. Pod dobrodružně znějícím názvem se skrývala evidence vojáků v záloze a civilní obrana. Když k nim přijel na kontrolu nově dosazený nadšený funkcionář, najednou se dozvěděla, že zvláštní úkoly jako dcera bývalého politického vězně nemůže dále vykonávat. Rozhodnutí přijala s povděkem, ulevilo se jí. Zato o vedoucího, který o minulosti jejího otce nic netušil, se pokoušely mdloby, když mu sdělila, že byl odsouzen za velezradu. V zaměstnání ale zůstala až do roku 1995. 

„Když jsem viděla, že Maďaři jezdí s trikolorami, tak jsem nemeškala a koupila několik metrů trikolory,“ vzpomíná na jaro roku 1989. Tou pak v listopadu obdarovávala známé a sousedy, když se události daly do pohybu i v Československu. Sametovou revoluci a pád režimu prožívala už pouze s tatínkem. Zprávy poslouchali z rádia. V těchto dnech mu také volali bývalí spoluvězni nebo podobně perzekvovaní přátelé. (Telefon, o který rodina přišla při tatínkově zatýkání v roce 1952, jim po letech odmítání pomohl znovu vydobýt Svaz invalidů, jehož se otec stal členem). Ne všichni vítali změnu režimu s nadšením. „Byli tam lidi, kteří se první dny báli nahlas promluvit a doufali, že je to jenom chvilkové a že se to vrátí,“ vzpomíná na atmosféru v JZD, kde pracovala. Po převratu rodina úspěšně zažádala v restituci o navrácení jejich majetku. Tatínek zemřel roku 1994. Hana Hladíková změnila roku 1995 zaměstnání a jako účetní zpracovávala mzdy na Sociálním odboru Okresního úřadu, postupně byla agenda státní sociální podpory převedena pod Úřad práce ve Žďáru nad Sázavou, odkud odcházela do důchodu.  V roce 2025, v době natáčení, žila Hana Hladíková ve mlýně v Polničce.