Libuše Hiemerová

„To byla kobka. Okno bylo navrchu, záchod tam byl v té světnici a štěnice. Já jsem vždycky ráno vstala, měla jsem ještě svoje pyžamo. Mohli jsme si něco vzít z domu. Tak jsem měla ruce tak opuchlý, jak jsem je měla okousaný od těch štěnic. A potom, když se naši dozvěděli... Byl tam nějaký dozorce. Jestli to byl někdo z rodiny, já si ho nepamatuju, a ten řekl sestře, že nás budou odvážet. Tak oni nám přinesli takovej kufřík s jídlem. Cukr, chleba, oplatka, keksy. Jeli jsme autobusem nacpaným vězni. Když jsem tam přijeli, tak mě, maminku a Drahušku dali na jeden pokoj. Já jsem prý řvala jako pavián. Říkala Drahuška, že mně musela skoro naliskat, abych přestala. Měla jsem strach, že dají maminku pryč, ale dali nás na jeden pokoj. Ty slamníky jsme si musely samy nacpat holcvolou. A tak jsme ležely na tom pokoji. Bylo nás tam hodně. Tak jsme tam ležely na těch slamníkách. Měla jsem tam takový slamník a deku. Kamna tam byly, ale neměly jsme dřevo. Tak mě vždycky strčily okýnkem do sklepa a tam tu holcvolu měli a to bylo svázaný, takový tenký dřevo, tak já jsem vždycky ze čtyři vyhodila. A jednou tam byl vězeň a ten říkal: ,Ježišmarja! Co děláš?! Vždyť tě tady odsud odvezou.' Tak jsem zase vylezla a už jsem říkala: ,Už mě tam nedávejte. Protože tam byl jakýsi a ten mně říkal, že mě odvezou, jak mě tam najdou.' Říkaly jsme, že topíme papírem. Tak jsme to nalámaly na kousky a někdy v noci to podpálily. Ale co to bylo, takový kamna.“

„Ve škole, ještě když nás Němci zabrali, tak jsme všichni, celá škola... Já jsem chodila na Müllerku v Olomouci. V úřední čtvrti, měla jsem to domů kousek. Všechny nás zavolali do tělocvičny. No co nám mohli říkat, když tam přišli. Ale zpívali jsme. ,My jsme děti Republiky československé.' Já už si tu písničku ani nepamatuju. A všechny český písničky jsme zpívali. A učitelky brečely.“

„My jsme furt mysleli, že se nám František vrátí. A když jsme se potom dozvěděli, že umřel, tak se nám po válce ozvala ta jeho manželka a přijela sem s dcerou. Měla myslím pět let, když sem přijely. A byla tady. Jenomže v tom únoru, jak komunisti nastoupili, tak ten Františkův kamarád, co ji sem přivezl a taky byl pilot, ten tady měl rodiče, tak byl u nich. A přijel jednou k nám a říká té Olivě, že se musí vrátit. Že to tady není bezpečný. Byli tady myslím několik měsíců a ta malá se naučila úplně česky. Ale Oliva ne, ta neuměla česky.“ Tazatel: „Takže bratr měl dceru?“ L. H.: „Měl dceru a ta nám pořád psala. A poslední dopis, ona byla stará jak já, a poslední dopis psala, že se vdala do Ameriky. Potom, jestli to bylo kvůli železné oponě... Myslím, že se nám bála psát, že je v Americe nebo co. Tak přestala. Potom o ní už nic nevíme.“

„Tatínek přišel bez zubů. Ani jeden zub neměl. Ten se prý musel plazit po zemi. Ruce za zádama na té chodbě. S tátou tam dělali hrozný věci. Než nás odvezli do těch Svatobořic a ho do Brna, tak přišel v Olomouci. My jsme stáli, ti vězni tak a oni přišli, ti muži. Mluvit jsme s nimi nesměli. Museli jsme všichni přijít do té kanceláře, i tatínek, i já, i Drahuška, i maminka. Ale mluvit jsme s nimi nesměli. Ale tatínek, když nás uviděl, on měl furt takovej zelenej klobouk z té panamy nebo z čeho na hlavě. Měl sice vlasů kudrnatejch, černejch, tak ten klobouk vyhodil, abychom věděly, že tam je, a zasmál se na nás. Pak nás zavedli do té kanceláře a to jsem tatínka viděla naposled.“

„Mě, že jsem si sedla, jak přišli v noci s tou baterkou. Však ten Punťa nebo jak jsme mu říkali. Tak jsem si sedla a musela jsem do márnice. Do toho spodního tábora. Tam byla márnice. Byl tam ten železnej stůl, na zemi byly dvě rakve, tak já jsem stála celou noc v rakvi. Bála jsem se tam sednout. Někde na ten plech. Tak jsem stála na tom dřevě. Brzo ráno mě tam ty kuchařky, co vařily ten čaj - co měly vařit, jen to, co měly - tak mi daly cihlu. Ale pak pro mě kdosi přišel.“