The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Hiemerová (* 1925  )

Bratr zemřel v Anglii, otec v Osvětimi a rodina byla internována ve Svatobořicích

  • narozena v roce 1925 v Olomouci
  • její bratr František Dostál utekl v roce 1939 do Anglie a stal se pilotem 311. čs. bombardovací perutě, zahynul 24. dubnu 1943 nad Solwayskou zátokou
  • v rámci Akce E (Emigranten) pozatýkáni členové rodiny
  • otec vězněn v koncentračním táboře v Brně Pod kaštany, 25. února 1943 zahynul v Osvětimi
  • sestra Drahoslava a matka Josefa až do konce války internovány ve Svatobořicích
  • pamětnice od září 1942 do 29. ledna 1943 internována ve Svatobořicích, pro nemoc propuštěna
  • v současnosti bydlí ve Velkém Újezdu

Libuše Hiemerová

Bratr zemřel v Anglii, otec v Osvětimi a rodina byla internována ve Svatobořicích

Libuše Hiemerová, rodným příjmením Dostálová, se narodila v roce 1925 v Olomouci. Její bratr František Dostál utekl po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem do Anglie. Stal se tam pilotem 311. čs. bombardovací perutě, ale při cvičném letu 24. dubna 1943 zahynul. Po atentátu na Heydricha byli v rámci Akce E (Emigranten) zatčeni a uvězněni jeho rodiče a sestry Drahoslava a Libuše. Zatímco pamětnice, její sestra a matka Josefa byly internovány ve Svatobořicích, otec Alois byl odvezen do Brna a potom do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul.

 

Dětství

Na své předválečné dětství vzpomíná Libuše Hiemerová takřka jako na idylické. Měla šest sourozenců a otec, který pracoval jako zřízenec na dráze, se prý o rodinu dokázal vždy výborně postarat. „Tatínek byl hrozně hodnej. Nekouřil, nepil a jenom se staral o nás. (…) Tatínek nás ani jednou neudeřil. Jenom nám vždy říkal: ,Nehádejte se, až budete větší, jedna o druhou budete brečet.‘“ O víkendech a volných dnech rodina často chodila na výlety buď ke Svatému Kopečku nebo do Mariánského Údolí.

Oba rodiče také děti vychovávali k vlastenectví a Libuše i několik jejích sourozenců chodili do Sokola. Právě František byl zapáleným Sokolem a dbal na to, aby i mladší sourozenci udržovali svou tělesnou zdatnost. „On nás učil plavat. Vzal nás na loďku na Moravu, tam nás vysypal a museli jsme plavat.“ František byl také členem Hanáckého aeroklubu, který měl své letiště kousek od domu Dostálových. Paní Libuše vzpomíná, jak se velmi poctivě připravoval na zkoušky v pilotním kurzu. „Já si ho pamatuju, jak se připravoval na ty letecký zkoušky. On měl ve sklepě stůl a na tom stole ještě židli. Tam byly vysoký stropy a my jsme se museli dívat, jestli se nepohl. Pytel tam měl a boxoval, aby měl sílu. Jinak by ho k letcům nevzali, musel být zdravej.“ Ještě před válkou bratr narukoval do československého vojska, kde byl přiřazen právě k letcům, ale po mnichovské dohodě byl demobilizován.

 

Počátek války a odchod bratra do Anglie

V Olomouci před druhou světovou válkou žila početně silná německá menšina. Libuše Hiemerová vzpomíná, že s růstem popularity SdP Konráda Henleina se vyhrotily vztahy mezi místními Němci a Čechy. Dokonce i děti si spolu přestaly hrát. „My jsme napřed s těma německýma dětma kamarádili, ale jak začal ten Henlein, tak už se nás stranily. Už nám začaly nadávat, že jsme čechouni.“

Na konci září 1938 došlo k podepsání mnichovské dohody a k následnému obsazení pohraničí nacistickým Německem. Dne 15. března 1939 byl obsazen i zbytek již okleštěné republiky. Libuše v té době chodila do základní školy v Olomouci v dnešní Foersterově ulici. „Ve škole, ještě když nás Němci zabrali, tak jsme všichni, celá škola… Já jsem chodila na Müllerku v Olomouci. V úřední čtvrti, měla jsem to domů kousek. Všechny nás zavolali do tělocvičny. No co nám mohli říkat, když tam přišli. Ale zpívali jsme. ,My jsme děti Republiky československé.‘ Já už si tu písničku ani nepamatuju. A všechny český písničky jsme zpívali. A učitelky brečely.“

Právě někdy v té době se bratr František rozhodl pro boj proti okupantům a odchod z vlasti. Společně s Jaroslavem Chlupem, který byl také členem Hanáckého aeroklubu a sloužil na vojně s Františkem, tajně opustili zemi a přes Jugoslávii a Francii se dostali do Anglie. „Moc před náma nemluvil, ale věděla jsem to. Potom když se s náma loučil, tak i plakal. (…) Měl jenom tašku přes rameno a pár věcí tam měl. Myslím nějaký peníze. Maminka mu cosi dávala na cestu,“ vzpomíná Libuše Hiemerová a dodává, že rodiče byli z odchodu syna nešťastní, ale oba si uvědomovali jeho důvody. Otec měl přitom v živé paměti hrůzy první světové války, které se účastnil jako voják Rakousko-uherské armády. Na zádech měl velkou jizvu od střepiny a ve válce přišel o všechny tři bratry.

František Dostál se v Anglii stal pilotem a sloužil jako rotmistr F/06. OTU, 311. čs. bombardovací perutě RAF. Během svého pobytu v ostrovní zemi se dokonce oženil s Angličankou jménem Oliva a narodila se jim dcera. Dne 24. dubna 1943 ale při cvičebním letu s Wellingtonem X HE 496 zahynul. Došlo k výbuchu na palubě letounu a ten se zřítil do vod Solwayské zátoky. František Dostál zemřel společně s K. Pošvou, F. Schejbalem, K. Šimonem, J. Domanským, K. Křepelkou a L. Martinovičem.

Jeho přítel Jaroslav Chlup, se kterým společně utekli do Anglie, válku také nepřežil. Po seskoku z hořícího letadla se mu nepodařil kvůli silnému větru uvolnit zamotaný padák a v březnu 1943 se utopil v moři.

 

Internace rodiny ve Svatobořicích a smrt otce v Osvětimi

Po celou dobu bratrova pobytu v Anglii o něm rodina nic nevěděla. Zpočátku nebyli v podezření a gestapo ani jednou jejich dům nenavštívilo. Vše se změnilo po atentátu na říšského protektora a šéfa RSHA Reinharda Heydricha. V celém protektorátu Čechy a Morava proběhla vlna represí. Bylo vyhlášeno stanné právo a pozatýkáno a popraveno několik tisíc osob. Se zemí byly srovnány obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatelé vyvražděni nebo posláni do koncentračních táborů. Na rozkaz říšského ministra Karla Hermanna Franka byla také zahájena Akce E (Emigranten) a na celém území protektorátu bylo pozatýkáno několik stovek osob, které byly blízkými příbuznými mužů, již utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většina zatčených byla potom internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Gestapo přišlo i do rodiny Dostálů. Nejprve zatkli otce a matku a odvezli je do olomoucké věznice. To bylo však ještě před Akcí E a podle vzpomínek sestry pamětnice Drahoslavy to mohlo být kvůli otcově napojení na odbojovou organizaci Obrana národa. Otec ve vězení prošel sérií brutálních výslechů. Nakonec byli oba propuštěni. „Tatínek přišel bez zubů. Ani jeden zub neměl. Ten se prý musel plazit po zemi. Ruce za zádama na té chodbě. S tátou tam dělali hrozný věci.“

Doma však byli jen chvíli, než je opět navštívilo gestapo. Tentokrát nezatkli jen rodiče, ale i Libuši a sestru Drahoslavu. Paní Libuše si dodnes velmi živě pamatuje, jak pro ní přijel vůz gestapa, ve kterém již seděli rodiče a sestra. „Potom nás zavřeli všechny. Mě, sestru Drahušku, tatínka a maminku. Já vím, jak jsem lezla do toho auta a jak jsem tam uviděla tátu, mámu a sestru, tak jsem začala brečet. A táta říkal: ,Nebreč, nedělej jim radost.‘ Tak jsem přestala, páč jsem měla strach, protože jsem o tom gestapu slyšela a kór o tom antonu, jak jezdil a sbíral ty lidi.“ Ostatní sestry nebyly zatčeny jen proto, že již byly vdané a žily jinde. Doma zůstala jen patnáctiletá Božena. „Boženka potom zůstala sama a prý se o ni starala celá ulice. Musela jít přesně domů, nesměla se nikde toulat. To jí bylo těch patnáct let.“

Rodiče, Libuše i Drahoslava byli odvezeni do věznice v Olomouci. Takto dnes na pobyt v cele vzpomíná Libuše Hiemerová: „To byla kobka. Okno bylo navrchu, záchod tam byl v té světnici a štěnice. Já jsem vždycky ráno vstala, měla jsem ještě svoje pyžamo. Mohli jsme si něco vzít z domu. Tak jsem měla ruce tak opuchlý, jak jsem je měla okousaný od těch štěnic.“

Otec byl oddělen od rodiny a odvezen na gestapo na Envelopě v Olomouci do takzvaného garňáku, kde opět prošel brutálními výslechy s mučením. Paní Libuše vzpomíná, že na krátkou dobu byl ještě převezen do olomoucké věznice, kde se s ním naposledy setkala. „Než nás odvezli do těch Svatobořic a ho do Brna, tak přišel v Olomouci. My jsme stáli a ti věznění muži přišli. Mluvit jsme s nimi nesměli. Museli jsme všichni přijít do té kanceláře, i tatínek, i já, i Drahuška, i maminka. Ale mluvit jsme s nimi nesměli… Ale tatínek, když nás uviděl, on měl furt takovej zelenej klobouk z té panamy nebo z čeho na hlavě. Měl sice vlasů kudrnatejch, černejch, tak ten klobouk vyhodil, abychom věděly, že tam je, a zasmál se na nás. Pak nás zavedli do té kanceláře a to jsem tatínka viděla naposled.“ Z Olomouce byl otec odvezen do Brna a po nějaké době transportován do Osvětimi, kde 25. února 1943 zahynul. To se však rodina dozvěděla až později.

Libuše byla spolu s maminkou a sestrou převezena do internačního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, kde byli v té době vězněni především příbuzní osob české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí a bojovali ve spojeneckých armádách. Celkem bylo podle odhadů v táboře internováno více než 2600 osob. Takto dnes paní Libuše vzpomíná na příjezd do tábora z olomoucké věznice. „Jeli jsme autobusem nacpaným vězni. Když jsem tam přijeli, tak mě, maminku a Drahušku dali na jeden pokoj. Já jsem prý řvala jako pavián. Říkala Drahuška, že mně musela skoro naliskat, abych přestala. Měla jsem strach, že dají maminku pryč, ale dali nás na jeden pokoj. Ty slamníky jsme si musely samy nacpat holcvolou. A tak jsme ležely na tom pokoji. Bylo nás tam hodně. Tak jsme tam ležely na těch slamníkách. Měla jsem tam takový slamník a deku. Kamna tam byly, ale neměly jsme dřevo. Tak mě vždycky strčily okýnkem do sklepa a tam měli tu holcvolu a takový tenký svázaný dřevo, tak já jsem vždycky ze čtyři vyhodila. A jednou tam byl vězeň a ten říkal: ,Ježišmarjá! Co děláš?! Vždyť tě tady odsud odvezou.‘ Tak jsem zase vylezla a už jsem říkala: ,Už mě tam nedávejte, protože tam byl jakýsi pán a ten mně říkal, že mě odvezou, jak mě tam najdou.‘ Říkaly jsme, že topíme papírem. Tak jsme to nalámaly na kousky a někdy v noci to podpálily. Ale co to bylo, takový kamna.“

Internační tábor ve Svatobořicích byl zřízen 17. září 1942 a jeho prvním velitelem byl četnický poručík Franz Kaiser, kterého vězni přezdívali Punťa. Tento rodák z Brna se ještě před okupací jmenoval František Císař, ale potom se přihlásil k Německu a změnil si jméno. Za jeho samozvané vlády v táboře panovaly drsné podmínky. Internovaní nebo spíše vězni měli velmi malé příděly jídla a trpěli hladem. V táboře byla nedostatečná hygiena a přeplněné místnosti byly plné vší. Za každou maličkost dostávali muži i ženy tresty. To se přihodilo i Libuši, která v osmnácti letech musela strávit celou noc v márnici. (Potrestal)mě, že jsem si sedla, jak přišli v noci s tou baterkou. Však ten Punťa nebo jak jsme mu říkali. Tak jsem si sedla a musela jsem do márnice. Do toho spodního tábora. Tam byla márnice. Byl tam ten železnej stůl, na zemi byly dvě rakve, tak já jsem stála celou noc v rakvi. Bála jsem se tam sednout. Tak jsem stála na tom dřevě. Brzo ráno mě tam ty kuchařky, co vařily ten čaj, daly horkou cihlu. Ale pak pro mě kdosi přišel.“

Další vzpomínky, které paní Libuši dodnes zůstaly v paměti, se týkají židovských obyvatel tábora, kteří v něm měli nesrovnatelně horší podmínky než ostatní. Bydleli v nedostavěném baráku, v jehož spodní části byly stáje a chlévy. Na zádech museli nosit velkou Davidovu hvězdu, spali bez jakýchkoli přikrývek, byli ponižováni, mučeni, trpěli hladem a zimou. Nakonec byli posláni dál do vyhlazovacích táborů, odkud se z nich skoro nikdo nevrátil. „Tam byli ze začátku zavření i Židi. Co s nima dělali, to ani nevíme. Ti tam jenom hrozně křičeli celou noc. Oni je prý polévali studenou vodou.“

I ostatní vězně často odváželi do koncentračních táborů a lidé se báli, jestli si gestapo nepřišlo zrovna pro ně. „Když venku ti gestapáci řvali, tak člověk se třepal jako osika. Nevěděl, jestli vás taky neodvezou ven. Hodně lidí tam odváželi. Hlavně muže. Pryč. Někam do táborů.“ Lidé z tábora museli často na nástupy před budovy, kde bez ohledu na počasí dlouho stáli a čekali, než četníci nebo gestapáci se psy prohledají místnosti, jestli se tam nenachází něco zakázaného. Díky těmto nekonečným nástupům dostala Libuše těžký zánět pohrudnice a nakonec byla v lednu 1943 z tábora propuštěna. Hrozilo totiž, že by v tak těžkých podmínkách nemoci podlehla. Matka a sestra ale ve Svatobořicích zůstaly až do konce války.

 

Po propuštění a setkání s neteří

Libuše na tom nebyla zdravotně vůbec dobře a několik měsíců se ještě musela léčit. Nejprve bydlela u sestry Antonie a potom u příbuzných Drábkových v Olomouci. V březnu 1943 byla předvolána na gestapo, kde jí oznámili, že otec Alois zemřel v Osvětimi. Sama vzpomíná, že tato obrovská tragédie zasáhla celou rodinu. Matka Aloise Dostála, která za 1. světové války přišla o tři syny, se už z této rány nevzpamatovala. „Když se dozvěděla, že umřel, tak prý spadla a bylo po ní. Asi ji ranila mrtvice. Už žádného syna neměla.“

U Drábků zůstala až do konce války. S matkou i sestrou si pravidelně dopisovala a byla je ve Svatobořicích i navštívit. „To víte, že jsme všechny brečely.“ Osvobození zažila u strýce v Hluchově u Prostějova, kde se shromáždila celá rodina. Byla tam už i matka Josefa a sestra Drahoslava, které byly v dubnu 1945 ze Svatobořic propuštěny. Libuše Hiemerová vzpomíná, že v domě u strýce odpočívali němečtí i sovětští vojáci. „Jednu noc tam u nás spali na zemi Němci a druhý den Rusi. Kousek dál byl lesíček a tam se ti Němci s těma Rusama střetli.“ Krátce po osvobození se Libuše v Olomouci provdala za Josefa Hiemera, který pocházel z blízkých Přáslavic. „To byla myslím druhá svatba v Olomouci po osvobození.“

Až po válce se rodina dozvěděla o smrti bratra Františka a také o tom, že se v Anglii oženil a má dceru Joy. Jeho manželka v roce 1948 přijela rodinu navštívit a v Československu pobyla sedm měsíců. Takto na tyto silné chvíle vzpomíná paní Libuše: „My jsme furt mysleli, že se nám František vrátí. A když jsme se potom dozvěděli, že umřel, tak se nám po válce ozvala ta jeho manželka a přijela sem s dcerou. Měla myslím pět let, když sem přijely. A byla tady. Jenomže v tom únoru, jak komunisti nastoupili, tak ten Františkův kamarád, co ji sem přivezl a taky byl pilot, ten přijel jednou k nám a říká té Olivě, že se musí vrátit. Že to tady není bezpečný. Byli tady myslím několik měsíců a ta malá se naučila úplně česky. Ale Oliva ne, ta neuměla česky. Potom nám pořád psala. A v posledním dopise psala, že se vdala do Ameriky. Potom, jestli to bylo kvůli železné oponě… Myslím, se nám bála psát, že je v Americe nebo co. Tak přestala. Potom o ní už nic nevíme.“

Protože byl manžel Libuše Hiemerové hajný, musela se rodina často stěhovat. Paní Libuše se zpočátku starala hlavně o děti. Narodili se ji dvě dcery a dva synové. Po několika letech v domácnosti pracovala v Morávii v Mariánském Údolí a rodina se usadila ve Velkém Újezdu, kde Libuše Hiemerová bydlí dodnes.

I přes uvěznění rodiny a smrt otce hodnotí bratrův čin jako vlastenecký akt, a ne jako neuváženost, kterou ohrozil rodinu. „On to tak cítil. Byl vlastenec. Já vím, že v tom Sokole byli všichni nešťastní. On to měl dobře promyšlený a asi si myslel, že se vrátí, ale nevrátil se. Umřel ten rok co tatínek.“

 

HAVEL, J. Poupata ožehlá nenávistí. Ústí nad Orlicí: OFTIS, 2006.

KUX, J. a kol. Internační tábor Svatobořice: Sborník příspěvků Mezinárodního kolokvia. Onufrius Brno, 2008.

CEKL, J. Kraj, jimž táhla válka. Olomouc, 1945.

TITZ, Z. Stručná historie 60 let sportovního letectví v Olomouci a 50 let Hanáckého aeroklubu. Olomouc. 1986.

LOCKÝ, F. Mnozí nedoletěli. Praha: Naše vojsko, 1989.

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století