četař Antonín Slavík

* 1921  

  • „Tak potom v té pekárně na frontě jsme se střídali různě. Napřed jsem byl třeba to a potom tam. A to bylo hrozný na frontě. Sověti nás prostě hlídali. Sověti měli dvě armády – jedni byli ti obyčejní a druhá byla taková ta komunistická. A když tamti chtěli ustupovat, tak je všechny postříleli. Bylo to strašný, nemohli ustupovat. Po válce už jsem potom byl tady v Praze. To už jsem pracoval na fyziologii, měl jsem zvířata. Tak volali mě zpátky do armády. To bylo v Praze na náměstí Republiky. A bylo podmínkou, abych vstoupil do strany. Já jsem říkal: ,Ne!‘ To bylo v roce čtyřicet šest. Páč já jsem to viděl. Co ty ženy tam zkusily. Když jsme jeli do toho lágru, tak jsme jeli těmi dobytčáky, vlaky. Osmdesát lidí nás bylo v jednom dobytčáku. To jsme měli v obou stranách takové pryčny a v prostředku jsme měli kýbl na čurání a na to... A vždycky na stanici jsme to šli vylít. A bouchali jsme kvůli vodě, páč jsme měli strašnou žízeň. Tak nás vždycky pustili, a když přišel s tím kýblem, tak jsme se všichni vrhli na kýbl a on kýbl spadl.“

  • „Bylo to takové hladovění. To nás dali třeba na pole. Tam byly takové bunkry nebo něco takového, a tam nás věznili. A to jsme tam byli tři čtyři dny. Bez jídla, bez ničeho, zima. A na tom polárním kruhu - do čtyřiceti dvou stupňů jsme museli do práce. A to bylo hrozný. A to, co jsme měli jenom na sobě, nic víc. Dozorci někteří byli výborní. Někteří nás tajně úplně hýčkali, kdežto zas někteří byli strašně ostrý. Ale museli jsme to všechno vydržet. Obsadili tu Ukrajinu, tak všechnu inteligenci, co měli vysoký školy, vezli do lágru. To bylo strašných mrtvol denně, strašných. To byly štosy mrtvol. Pak nás soudili a odsoudili nás, jako že jsme špioni. A já jsem tenkrát ani nevěděl, co to špion je. Dostal jsem tři roky. Vezli nás na polární kruh. To je Pečora a Inta. Na Pečoře jsem pracoval v sovchoze, ale to byl lágr obrovský. Pak až do Inty. A tam se začaly kopat doly uhelný. Tak jsme začínali, jsme museli ty mechy odkopávat. To bylo na den deset čtverečních metrů jsme museli ten mech odstranit. A pak se začala kopat šachta. Všechno ručně. A potom jsme se dostali asi do třiceti osmi metrů nebo kolem čtyřiceti metrů, a už bylo uhlí. Tak jsme začali odvážet uhlí. Měli jsme koně a s koňmi jsme to tahali ven. Všechno ručně. A potom byla spojenecká smlouva, tak nás propustili. Ale v tom lágru to bylo hrozný. To nás bylo na jednom baráku pět set. Žádný postele, nic, jenom pryčny. Kulatina. Každý desátý den jsem chodili na ušobojku (odvšivení). To nás osprchovali, všecko nám dali do těch kotlů. To bylo horký, potom nás dali na barák, tam to zase bylo všecko mokrý. Ale večer byl kulturní. Tak to jsme takhle měli každý desátý den.“

  • „Tak jsem ležel. Najednou mě někdo kopnul a povídá: ,Vstávej!‘ Já povídám: ,Co je?‘ - ,Okamžitě jdeš tam do pekárny.‘ Teď mně ukázal, kudy půjdu. Tak jsem přišel do pekárny a tam byl nadporučík, ten byl velitel pekárny, tak mě zařadil do jedné jednotky. To jenom dvě směny pekly. A já mu říkám: ,Prosím vás pěkně, na dvě směny to nemá být, to má být na tři směny, aby ten kluk se prostě trošku vzpamatoval.‘ Tak jsem to potom rozdělil. Byli tam holky, kluci. Tak jsem to rozdělil, tak jsme byly tři směny. Tak už jsme pracovali. Když jsme se dostali do nějakého města, tak jsme obsadili pekárnu. A když ne, tak jsme měli polní. To nám Angličané poslali krásné vybavení - pece, míchačku, elektrárnu k tomu, všecko. Takže to jsme měli moc pěkný. A potom už jsme šli až na Slovensko, už jsme dobývali Slovensko. Tak já jsem se stavil u Liptovského Mikuláše. A tam mě už oddělili a měl jsem polní pekárnu jako já. Tak jsem byl velitelem, měl jsem ještě čtyři lidi. Tak jsem se potom dostal až do Popradu. A v Popradu, tam to bylo u Kadlečíků, byla pekárna. Tak jsem obsadil tu pekárnu. A tam jsme potom pracovali a tam skončila válka. A odtud jsem se potom dostal do Prahy.“

  • „Nevím, jak jsem se dostal do Červeného kříže. Tam jsem byl několik dní a to už mi bylo asi kolem šesti let. To bylo v Nelipíně a tam jsem začal chodit do školy, do rusínské školy. A z ničeho nic jsem se dostal do Svaljavy, zase do sirotčince. To se všechno přestěhovalo tam, náš fond tam postavil nový sirotčinec, tak tam jsme byli. Bylo nás tam asi kolem čtyřiceti dětí. A Pavel Černý nám chodil sloužit každou neděli bohoslužbu tam přímo. A jeho syn se jmenoval Stáňa, tak se se mnou zamiloval. Tak jsme si spolu hráli. A pak najednou tetička Karasová mě vezla k fotografovi. Já se ptám: ,Proč?‘ No, že policie chce fotografii. Tak asi za měsíc mě najednou vzali do věznice a tam byla moje maminka. Jak se jmenovala, to vůbec nevím. A tam jsme nastupovali do Polska, to ještě bylo v Haliči. A já jsem měl nějaký peníze. Jsem dostal, co jsem byl tady potom v Čechách u jednoho sedláka. A zase policie mě vezla zpátky do Užhorodu, do věznice. Tam byla moje maminka. A vezli nás do Polska. A já jsem měl nějaký peníze od toho... Mi dal... Jsme se dostali zpátky do Užhorodu a tam měla maminka nějakou známou, tak jsme tam bydleli asi měsíc. A někdo to zas udal, ona zase utekla a já jsem se dostal zas na ulici. To mně bylo asi tak čtrnáct let. Tak jsem se toulal po ulici. Ukrást jsem si nedovolil, když jsem měl hlad, tak jsem to nedoved’. Protože já jsem znal desatero, že prostě nepokradeš. Tak mě někdy policie sebrala, tam mě nakrmili a ráno mě zase pustili. A já jsem byl šťastný jak blecha.“

  • „Jak byla ta spojenecká smlouva, tak všichni Podkarpatští Rusové byli propuštěni. A vezli nás do Buzuluku a tam byla armáda už Svobodova. Jenže my jsme tak zhubli. Já jsem měl tenkrát... ani nevím, kolik jsem měl. Dali nás napřed do nemocnice, tam nás dali do pořádku. Tak jsem byl potom v pěchotě, to byl konec čtyřicátého druhého roku. Ta armáda, co tam už byla, šli už na Sokolovo. A tam bojovali a my jsme jako nováčci tady zůstali. Potom tam přijel z Anglie generál Kratochvíl. Tak jsme byli ještě v Buzuluku a potom jsme se stěhovali. Teď si nevzpomenu na to město. A tam potom přišli i volyňští Češi. Já jsem byl v první divizi, v prvním praporu, a byl jsem jako pěchota. Pak nás vycvičili na minomety, to byly padesátky. Tak to nás bylo šest. Já jsem byl měřič, já jsem střílel a nosil jsem ten minomet – nosil jeden kluk a já jsem nosil jen ten aparát. To jsme bojovali na Kyjev, Charkov a Bílá Cerekev. A tam potom jsem střílel zrovna, když dobývali Kyjev, tím minometem, a ona mina nevyšla, tak jsem to musel vysypat. Tak jsem si musel kleknout a vysypat, aby to náhodou nespadlo, jinak by to bouchlo. A v tom na mě zrovna mířil nějaký Němec, ale jeden četař zrovna na té linii ho klepnul. Takže naštěstí mě nemohl zastřelit. Potom přišli volyňští Češi, tak už se to všecko organizovalo a už jsme šli na Duklu. A když jsme přijeli do Kyjeva, tam nás strašně vítali. To nás tak krmili a všecko. A tam nás měl přijít navštívit Beneš, prezident. On zrovna byl v Moskvě, měl nějaké jednání a měl přijet nás navštívit. Ale Stalin ho nepustil. Potom, když se šlo na Duklu, tak já jsem na té frontě nějak onemocněl. Byla nějaká bomba, ta mě zasypala. Tak potom mě dali do nemocnice polní.“

  • „A Maďaři obsadili Podkarpatskou Rus až do Košic. A to neměli tak ozbrojenou armádu jako my. My jsme měli jinou úplně. My jsme totiž pekli i pro armádu a já jsem vozil do armády chleba každý den. Každý voják měl jeden bochníček chlebíčka za den. To bylo úplně jiný. Když to Maďaři obsadili, tak nás honili, museli jsme každý týden chodit na cvičení. Taky nás učili písničky a tak. Teďko najednou jsme se tak smluvili ještě s klukama jinýma a utekli jsme do Sovětského svazu. Hranice polská a naše hranice, já nevím, jak se jmenovala. To mně bylo jedno. A tam byli Sověti už na hranicích, tak nás sebrali. A rovnou do vězení.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 09.05.2003

    (audio)
    duration: 27:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

„Tak potom v pekárně na frontě jsme se střídali. A to bylo hrozný na frontě. Sověti nás hlídali, měli dvě armády – jedni byli obyčejní a druhá byla komunistická. A když tamti chtěli ustupovat, tak je všechny postříleli. Bylo to strašný, nemohli ustupovat.“

Antonín Slavík
Antonín Slavík
photo: Pamět Národa - Archiv

Antonín Slavík se narodil 10. 12. 1921 v Užhorodu. Vyrůstal jako sirotek. Po mnichovském diktátu překročil ilegálně hranice a dostal se tak do SSSR, kde byl odsouzen na tři roky za špionáž. Vězněn byl v táborech Pečora a Inta. Poté ho povolali do armády v Buzuluku a byl vycvičen jako obsluha minometu. Účastnil se osvobozování Charkova, Kyjeva a Bílé Cerekve. Poté byl zraněn a karpatsko-dukelské operace se již účastnil jako pracovník vojenské pekárny. S pekárnou došel do Popradu, kde se dožil konce války. Po válce pracoval na Katedře fyziologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.