doc. Ing.,CSc. Květuše Havlíčková

* 1931

  • „Ti naši chtěli okamžitě domů, tak jsem někoho v Oděse poprosila, jestli by nám sehnal nějaký dřívější vlak. A my jsme skutečně ten vlak dostali. Já jsem ale říkala, protože to nějaké dva dny trvalo, tak jsem říkala študákům, že je to nesmysl být v Oděse a kdy se budou moct podívat na Krym a na lázně na Krymu. Takže jsme pobývali i na tom Krymu. My jsme pak jeli vlakem a nás přelétávala ta naše diplomatická četa, která narukovala do Moskvy. Když jsme jeli rychlíkem, tak nad Slovenskem nás přelétávala naše vláda. A já jsem už mohla poslouchat, protože jsem utíkala z toho hlavního nádraží ohromně rychle domů, už jsem stihla projev našeho prezidenta. A to zase je taková zajímavá věc. Já se hrozně děsím teda té Oděsy a napjatě poslouchám, kdy budou Rusové bombardovat Oděsu. A je to pro mě taková úžasná tragédie, co se teď děje s Ukrajinou. Já to moc prožívám.“

  • „Ten poslední rok, to vlastně v noci lítali letci na nálety. Když byl v noci poplach, tak jsme mohli do školy chodit až v deset hodin. Ale v jedenáct hodin už začali Američani lítat na ty vlaky a stříleli ty lokomotivy. Takže my jsme chodili poslední dobou, asi dva měsíce před koncem války, tak na hodinu do školy. V zimě jsme měli zimní prázdniny a to jsme chodili do školy jednou za týden. Dostali jsme úkoly a pak za týden jsme zase přišli. Seděli jsme v rukavicích, seděli jsme v čepici, seděli jsme v kabátech, odevzdali jsme úkoly a dostali úkoly nové. Takže to je konec války pro mě jako pro školáka.“

  • „A byla taková situace, co už dneska je těžko pochopitelné, že když se přijíždělo, třeba konkrétně do Prahy, kde jsem to prožívala všechno, tak Pražáci museli vyjíždět tedy za těmi potravinami ven. A na nádražích, když přijel vlak, byly veliké kontroly, a ty když zjistily, že si Pražák něco veze domů, tak mu to všechno bez milosti sebraly. Takže v té době byly i takové situace, že se vědělo určitě, na které stanici těsně před Prahou je potřeba to, co člověk veze z vesnice, vyhodit z okna, tam někdo musel u té trati stát. Musel to sebrat, pak člověk klidně dojel vlakem do Prahy, nic nenesl, a ten dotyčný, co to tam sebral, tak ten to donesl na konečnou stanici tramvaje a pak tramvají to provez pěkně až domů. Takže takové případy skutečně byly, i když třeba v našem případě, mojí rodiny, nikoliv.“

  • „To je velice těžké říct, protože těžko jsme měli pocit nedostatku zboží. Faktem je, že za té prvé republiky bylo všechno. Za války pak nebylo skoro nic. Potraviny byly na lístky. Bylo toho všeho velice malé množství, i na oblečení byly šatenky. Takže všechno bylo omezené. Přešívalo se všechno ze starého. Jídlo se shánělo všelijakým způsobem, navíc k těm lístkům, čili vyjíždělo se do vesnic, tam se vyměňovala mouka nebo drůbež za ručníky, za cíchy. Byl to takový zmatek, ale po válce se všechno postupně zlepšovalo, takže já mohu říct jenom, že se všechno rok od roku vylepšovalo a to zásobování bylo lepší. Uznávám, že asi na Západě to všechno šlo rychleji, ale u nás se to opravdu z roku na rok stále zlepšovalo a řekla bych, že třeba zásobování v takovém roce 67 už bylo velice uspokojivé a velice úžasné.“

  • „Zlepšit a napravit? To asi je problém, do jaké míry jsem mohla. Samozřejmě to znečištění bylo problémem velikým a já jsem dělala částečně i na úseku tvorby a výhledové tvorby jednotlivých zemědělských oblastí, a tam jsem se s tímto problémem setkávala. Takže ano, ale spíše to byla snaha v rámci možností vylepšení situace.“

  • „No tak, to je problém, ta ideologizace. Protože faktem je, že když už jsem studovala na Vysoké škole zemědělské v padesátých letech, tak jeden z vyučovacích předmětů byl marxismus-leninismus. Zrovna tak když jsem dělala na škole aspiranturu, tak zase tam byla zkouška z marxismu-leninismu. Takže tady s tím učením jsem se samozřejmě setkávala a mnohé z toho jsem si osvojila a přijala i jako svůj vlastní názor. Ale jinak do nějakých roztržek nebo protiřečí jsem se nikdy nedostala.“

  • „No tak to v každém případě, protože především v době, kdy jsem pracovala do roku 1959 jako okresní zootechnik v Litomyšli, tak tam družstva pětileté plány musely sestavovat, a tenkrát bych kritizovala to plánování, že opravdu bylo příliš detailní, takže nám dalo veliké úsilí se zootechniky jednotlivých družstev nebo státních statků sestavit ty pětileté plány a z okresu jsme museli s tím pomáhat. Tak v tom samém případě ano. Pak už v rámci působení na Vysoké škole zemědělské ty pětiletky jsme chápali jako určitá období, ale pětiletý plán jako takový pro nás neexistoval.“

  • „No tak to byla doba, kdy jsem pracovala na tom litomyšlském okrese. A musím říct, že tam byl velký problém, protože ten tlak na zakládání družstev byl v té době velice intenzivní a okresní výbory strany usměrňovaly, aby ta družstva se zakládala a rozšiřovala velice rychle. A tam jsem měla určité výhrady ke způsobu získávání těch lidí. Protože na jedné straně jsem chápala, že se zemědělství musí dostat do velkovýroby, tak jako se do té velkovýroby dostával průmysl. Ale nechtěla jsem, aby to zemědělství bylo v rukou několika lidí a ostatní tam museli jako manuální pracovníci dělat. Takže vítala jsem družstevnictví jako úžasné řešení velkovýroby zemědělství, ale ten tlak na to, aby se družstva zakládala rychle, aby zemědělci do družstev rychle vstupovali, tak ten se mně mnohdy nelíbil, protože se nejdříve těm zemědělcům slibovalo, zvlášť když to byl dobrý zemědělec a byla perspektiva, že by to mohl být i dobrý vedoucí nějakého úseku v tom družstvu, tak tam se ti lidé přemlouvali, třeba nabídkou aut, na která se muselo dlouho čekat, nebo se i potom používal tlak, že ti lidé byli donucováni buď velikým úsilím, nebo dokonce i třeba, když děti studovaly na školách, tak že třeba se jim vyhrožovalo, že děti vyhodí ze škol. Takže to urychlené vytváření družstev se mi nelíbilo. Myslím, že se to mělo dělat pomaleji a že by to bývalo bylo lepší. Jsem ale hrdá na to, že i do dnešní doby družstva, která jsme zakládali na okrese Litomyšl, dodnes pracují jako zemědělská družstva, ať už je to družstvo v Dolním Újezdu, nebo v Morašicích.“

  • „Se systémem jsem se do rozporu veřejně nedostala, a pokud se týká obvinění, tak abych byla obviněná, abych za to byla nějakým způsobem diskvalifikovaná, trestaná, tak to v žádném případě ne. Ale samozřejmě k některým věcem jsem měla námitky. Ty jsem veřejně říkala a nikdy se mi nic nepřihodilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Cheb, 26.04.2018

    (audio)
    duration: 21:36
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Cheb, 06.06.2022

    (audio)
    duration: 01:44:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Jak dostali agitátoři sedláky do JZD? Vydírali je přes děti

Květuše Havlíčková na svatební fotografii (1952)
Květuše Havlíčková na svatební fotografii (1952)
photo: archiv pamětnice, archiv projektu PNS

Květuše Havlíčková, rozená Kottová, se narodila 24. října 1931 v Praze. Ke konci války, kdy Spojenci bombardovali Prahu, se stala přímým svědkem pádu letecké pumy na obytný dům. Po jejím skončení absolvovala studium na Vysoké škole zemědělské v Brně a stala se zootechničkou. Na studiích prošla základním vojenským výcvikem a vstoupila do KSČ. Tam také potkala svého budoucího manžela Josefa Havlíčka a po svatbě se jim narodily dvě děti. Po škole dostala umístěnku do Čisté u Litomyšle. Nejprve pracovala v inseminační stanici Osík a poté jako okresní zootechnička sestavovala pětileté plány rozvoje zemědělských družstev. Po několika letech se přestěhovala zpět do Prahy, začala na Vysoké škole zemědělské vyučovat obecnou zootechniku a později získala docenturu. V době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pobývala jako pedagog na stáži v Oděse, odkud se rychle vrátila do Prahy. Po normalizačních prověrkách ji z KSČ vyloučili. V době natáčení v roce 2022 žila v Chebu, kam se přestěhovala za svým synem.