The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hanke (* 1944)

• narozen 15. dubna 1944 v Kladně, kde doposud žije

• matka Růžena pracovala jako manipulantka v rozhlase po drátě

• otec Jiří zaměstnán jako referent na pracovním úřadě, z pozice po únorovém puči odešel do dělnické profese

• po maturitě se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu UK, zkoušky složil, ale pro vysoký počet zájemců nebyl přijat

• nastoupil na Zemědělskou fakultu UK, po půl roce školu opustil

• pracoval celý život v kladenské spořitelně na pozici referenta pro správu rizik

• v mládí hrál v několika kapelách na kytaru, nakonec zakotvil u kladenské kapely Barclay

• z kapely odešel po invazi v srpnu 68´, kdy inspirován Karlem Krylem a Jaroslavem Hutkou začal skládat politicky angažovanější texty

• v témže roce potkal svoji budoucí manželku Evu, výtvarnici, která ho inspirovala zabývat se uměním

• začal vytvářet koláže, čím dál víc se věnoval focení

• ve spořitelně založil a provozoval Malou galerii České spořitelny v Kladně, která fungovala v letech 1977 až 2019

• je autorem několika fotografických sbírek, např. Lidé z Podprůhonu, Stop time, či Otisky generace

• v roce 2025 žil v Kladně, působil jako kurátor Kabinetu fotografie v Galerii Kladenského zámku

„Já jsem ten socialismus fotil takový, jaký byl. Ale on nebyl takový, jaký ho chtěli,“ říká dokumentární fotograf Jiří Hanke ke své často cenzurované tvorbě. 

 

Na shledanou, soudruzi

„Město Kladno je mi osudným,“ říká Jiří Hanke. Ve městě se 15. dubna 1944 narodil a s výjimkou dvou let, které strávil na vojně, v něm prožil celý život. Jeho matka Růžena roz. Leitrmannová (nar. 1916) pocházela původně z Rožmitálu pod Třemšínem. Když jí bylo šest let, přišla o otce, kterého při práci v lese zabil padající strom. Její matka zůstala na dvě dcery a hospodářství sama. „To se nedalo zvládnout. Babička bohužel podepsala někomu záruku na podnikatelský úvěr, ten zkrachoval a přišla i o ten domeček,“ vzpomíná Jiří Hanke na osudy matčiny rodiny. 

Matka Růžena se vyučila dámskou krejčovou, přestěhovala do Prahy za svojí starší sestrou, vykonávala různé brigády, dokud nedostala nabídku práce v kladenské velkomasně na pokladně. V Kladně potkala Jiřího Hankeho, svého budoucího chotě. 

Jiří Hanke st. (nar. 1911) taktéž nepocházel z Kladna, nýbrž z Hlinska v Čechách. Do Kladna se rodina otce přestěhovala za prací – dědeček zde našel uplatnění jako soudní revident. „Můj tatínek, když jsem se narodil, byl zaměstnán jako referent na pracáku. Ovšem po 48.´, když to tady převzali komunisti, tak u něj v práci začali všichni vstupovat do strany, oslovovat se soudruhu. On to nevydržel a šel radši dělat dělníka do Poldovky,“ popisuje jediné politické gesto svého otce pamětník Jiří Hanke. „Jinak byli oba rodiče naprosto apolitičtí.“ Později mu otec vyprávěl, jak byl svědkem toho, že po únoru 48´ komunisté v Unhošti shodili k zemi sochu prezidenta Masaryka a vítězoslavně kolem ní tančili.  

 

Bez vztahu k zemědělství

Jiří Hanke absolvoval v Kladně základní školu a nastoupil na gymnázium. „Tatínek byl dělník, maminka byla v domácnosti a pak pracovala jako manipulantka po drátě, takže můj původ nebyl takový, aby mě nevzali,“ naráží na svůj kádrový posudek Jiří Hanke. „V té době jsem měl hrozně rád přírodu. Sbíral jsem všechno možný – motýly, brouky; na zahradě jsem měl malou zoologickou zahradu – hady, užovky, ještěrky, zajíce zraněného, léčil jsem strakapouda se zlomeným křídlem. Přihlásil jsem se na Karlovu univerzitu na Přírodovědeckou fakultu, napsali mi, že zkoušky jsem udělal, ale pro velký počet uchazečů mě nemůžou vzít,“ vypráví Jiří Hanke. 

Nabídli mu možnost studia na Vysoké škole zemědělské, kde měli málo uchazečů. Pamětník pokračuje: „Vydržel jsem tam půl roku. V té době jsem začal hrát na kytaru, začala mě bavit víc muzika než příroda, se kterou jsem s tím nepřijetím na školu tak nějak skončil. Abych mohl ze školy odejít, musel jsem jít k rektorovi a říct formuli, že nemám vztah k zemědělství.“ 

 

Vandr

Získal práci v kladenské spořitelně, a sice na pozici referenta pro správu rizik. V roce 1963 nastoupil na vojnu v Žatci: „Bylo to na letišti. Tenkrát tam byla první bojová pohotovost, byly tam první MIG21. Neexistovaly vycházky, dovolená jednou za rok. Ale já byl řidič, takže jsem jezdil každý den do Prahy a všude možně. Ta vojna pro mě byla takový dvouletý vandr.“

Po skončení povinné vojenské docházky nastoupil zpět na svoji pozici v kladenské spořitelně, kde pracoval až do důchodu. Ve svém volném čase se věnoval hudbě – působil jako kytarista v několika kapelách, dokud ho nenalákali, dalo by se téměř říci lstí, do bigbeatové kapely Barclay: „Hrozně se mi líbila jedna holka, ale ona o mě nejevila zájem. Jednou jsme se byli s kamarády koupat a ona tam byla se svojí kamarádkou. Hnala se hrozná bouřka, tak jsme je odvezli na motorkách domů a domluvili si schůzku na večer.  Pak říkala, že ona nabalila mě – její bratr působil jako zvukař v kapele Barclay a oni mě tam chtěli přetáhnout jako sólového kytaristu, což se jim nakonec povedlo,“ vzpomíná na seznámení s budoucí chotí Jiřinou pamětník Jiří. Vzali se v roce 1968. 

 

Nekrmit, nedráždit

Manželka Jiřina se mu stala stejně osudnou jako Kladno. Byla výtvarnicí, zajímala se o umění a k zájmu o umění přivedla i Jiřího. „Po okupaci v 68.´ se pořád strašilo válkami, chrastily zbraně, strašili atomovými bombami. Hodně jsem to cítil jako hrozbu, začal jsem dělat protiválečné koláže a inspirován Karlem Krylem a Jaroslavem Hutkou psát angažované texty,“ vzpomíná Jiří Hanke. 

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy vzpomíná: „Přes Kladno jezdily tanky, všude bylo plno nápisů. U divadla byl veliký kámen a tam úžasný nápis: ´Sovětský cirkus přijel – nekrmit, nedráždit´. V té době jsem ale ještě nefotil, zabýval jsem se muzikou.“  

Z apolitické kapely Barclay nakonec odešel a věnoval se vlastní, folklórní tvorbě. Začátkem sedmdesátých let organizoval večery Folk and Country, které se konaly v kladenském loutkovém divadle. Brzy však byly zakázány jakožto nedostatečně socialistické. Čím dál víc se zabýval fotografii.

 

Nechat chodit témata

„Můj tatínek byl vášnivý fotograf, takže od malinka jsem viděl, jak se dělají fotografie. Maminka se večer odstěhovala do pokoje, táta zatemnil kuchyň a teď ty vývojky, ustalovač, já jsem na to koukal, od mala mě zasvěcoval do fotek. Ale nechtěl jsem se tomu původně věnovat. Chtěl jsem stejně jako moje žena Jiřina tvořit. Malování a kreslení mi nešlo, tak jsem vyráběl ty koláže. Ale už jsem tou dobou i trochu fotil. Dostal jsem se do tvůrčí skupiny Ateliér 74 a oni preferovali moje fotografie. Pak jsem fotografii propadnul,“ líčí svoji cestu přes několik uměleckých žánrů dokumentární fotograf Jiří Hanke. 

Věří, že klíčem je najít si dobré téma a to pak prozkoumat do hloubky. A na dobrá témata má nos. „Ten Podprůhon, kde jsem začal, to jsem fotil snad deset let, ten soubor. Já jsem tam šel fotografovat hlavně tu architekturu, a jak jsem tam chodil, tak tam ty lidi začali mne vnímat a bavit se se mnou, a já jsem začal chodit k nim domů a najednou jsem tam objevil ty lidi,“ popisuje své první téma Jiří Hanke. 

 

Dělníci v mlhách

S dalšími tématy to bylo podobné: „My jsme bydleli ve stejné budově, jako byla ta spořitelna, ve které jsem pracoval – to bylo na náměstí Svobody, dříve náměstí Gottwaldovo. Postel jsme měli pod okny, a když jsem se probudil ráno a sedl si na postel, tak jsem viděl to náměstí. Vždy se tam něco dělo a mně to tak nějak předurčilo ten den, ten první pohled z okna. Jednou vykáceli celou řadu lip – já jsem se podíval z okna a tam najednou byly poraženy ty stromy. Udělal jsem fotku, zapsal jsem si datum. Řekl jsem si, že by to mohlo být zajímavý. A takhle jsem to fotil dvacet tři let,“ vypráví Jiří Hanke o své další řadě fotografií Pohledy z okna mého bytu. 

Mezi jeho další známé soubory patří Otisky generace, který započal fotografovat v roce 1985 a pokračuje v něm dodnes: „To je vždycky rodič s dítětem. Vedle sebe, takové statické portréty, v jejich rodinném nebo pracovním prostředí. Je to ohromná sonda do těch životů. Já jsem je nijak nearanžoval, jenom jsem si vybral místo, kde je budu fotografovat. A oni se oblíkli, jak chtěli, a postavili se k sobě, jak chtěli. Tam byly ty vazby vidět – někdo se s maminkou držel v podpaží, někdo spolu zas nemluvili, tak stáli dost otráveně vedle sebe,“ popisuje svůj koncept Jiří Hanke. 

Jakožto fotograf se Jiří Hanke prosadil hlavně po revoluci. Za minulého režimu jeho syrové, dokumentární fotografie neodrážely idealistický obraz života za socialismu; obraz, který byl tehdy jediný povolený. Dobře to ilustruje jeho zkušenost z roku 1978 s časopisem Revue fotografie: „Měl jsem tam publikovat své fotky z Podprůhonu, což byla nejstarší kladenská dělnická kolonie. Šéfredaktorka Daniela Mrázková vybrala asi deset fotek. Ale ten časopis byl vydáván i v ruské mutaci a veliký náklad šel právě do Sovětského svazu. Chtěli z toho mít propagaci socialistického života. Daniela tenkrát z pozice šéfredaktorky odešla a za ni tam přišel nějaký doktor Heger. A ten mi zavolal, že tyto moje fotografie do toho čísla dát nemůžou, že musíme propagovat socialistický realismus, ať fotím třeba dělníky, když jdou ráno do práce, v těch mlhách, to že tam rád otiskne.“ 

 

Co to těm lidem řekne? 

Samozřejmě že nebyl jediný, kdo se potýkal s cenzurou. Jeho výhoda však spočívala v tom, že se fotografií ani uměním neživil – byl úředníkem ve spořitelně. Tuto skutečnost dokázal šikovně využít ve prospěch širší umělecké komunity, a to od konce sedmdesátých let, kdy zahájil činnost Malé galerie Státní spořitelny v Kladně. 

Princip to byl jednoduchý: v budově byla krásná prosvětlená hala a Jiří Hanke se nabídl, že se bude starat o výzdobu spořitelny. Po dohodě s vedením nechal nainstalovat panely a každý měsíc, počínaje rokem 1977, zde uspořádal jednu výstavu. Za celkem 43 let fungování se zde uskutečnilo 433 výstav. 

„Mohli tam vystavovat lidé, kteří nemohli vystavovat jinde – Praha pro ně byla nepřípustná. Třeba signatáři Charty, Olbram Zoubek, kladenské výtvarnice Jitka a Květa Válová, Čestmír Kafka. Rádi šli do Kladna vystavovat a tenkrát sem jezdila půl Prahy, protože v Praze to nemohli vidět,“ vysvětluje kontext Jiří Hanke. 

Zaměstnanci spořitelny o umělecké dění moc zájem nejevili, na vernisáže chodili dva či tři, často si výstavu ani nestihli prohlédnout. Pravidelným návštěvníkem vernisáží či alespoň výstav byl však ředitel spořitelny, byť se občas řečnicky ptal: „No jo, ale co to těm lidem, těm dělníkům, řekne?“

 

Doba zájmu

Změny nastaly s listopadovou revolucí. „17. listopadu jsem byl zrovna ve Slaným na jazzových dnech – fotil jsem tam muzikanty. Následující den mi v Chebu končila výstava, ráno jsem nasedl do auta a jel si ji sundat. O tom, co se dělo na Národní třídě, neprosáklo tehdy do Slaného nic. Přijel jsem do Chebu a ředitel galerie mi říká: ´Co říkáš na tu Prahu?´ Já jsem čuměl jak blbec,“ vzpomíná na sametovou revoluci Jiří Hanke. Odjel do Prahy, ale protože tam bylo fotografů dost, vrátil se do Kladna, aby dokumentoval dění ve svém rodném městě. Zachytil veškeré události té doby, včetně Havlovy návštěvy Kladna v době, než se stal prezidentem v prosinci 1989.

Polistopadová doba přinesla Jiřímu Hankemu nové příležitosti. Byl vybrán mezi dvaceti fotografy, aby reprezentoval českou fotografii na festivalu v Houstonu. Nějaký čas strávil v New Yorku, kde obcházel místní galerie a hledal zastoupení. Nakonec se podařilo a skrze zastoupení u Witkin Gallery se účastnil několika výstav. „Největší dojem na mě udělalo to, že každý znal Havla. Na festivalu v Houston se hrála jeho Audience, v New Yorku taktéž. Všichni se o nás zajímali, vycházeli nám vstříc,“ popisuje své dojmy ze Spojených států Jiří Hanke. 

V České republice se věnoval především hudební fotografii – publikoval např. v časopisech Melodie a Gramorevue, zaměřoval se na zákulisní fotografie hudebníků. Postupně mu začaly knižně vycházet sbírky jeho fotografií. Byť spolupráce s Českou spořitelnou v roce 2019 skončila, bylo mu nabídnuto místo kurátora Kabinetu fotografie v Galerii Kladenského zámku, kde působí dodnes. V roce 2025 žil se svojí manželkou a působil jako fotograf a kurátor kde jinde než – v Kladně.