The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hanke (* 1944)

• narozen 15. dubna 1944 v Kladně, kde doposud žije

• matka Růžena pracovala jako manipulantka v rozhlase po drátě

• otec Jiří zaměstnán jako referent na pracovním úřadě, z pozice po únorovém puči odešel do dělnické profese

• po maturitě se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu UK, zkoušky složil, ale pro vysoký počet zájemců nebyl přijat

• nastoupil na Zemědělskou fakultu UK, po půl roce školu opustil

• pracoval celý život v kladenské spořitelně na pozici referenta pro správu rizik

• v mládí hrál v několika kapelách na kytaru, nakonec zakotvil u kladenské kapely Barclay

• z kapely odešel po invazi v srpnu 68´, kdy inspirován Karlem Krylem a Jaroslavem Hutkou začal skládat politicky angažovanější texty

• v témže roce potkal svoji budoucí manželku Evu, výtvarnici, která ho inspirovala zabývat se uměním

• začal vytvářet koláže, čím dál víc se věnoval focení

• ve spořitelně založil a provozoval Malou galerii České spořitelny v Kladně, která fungovala v letech 1977 až 2019

• je autorem několika fotografických sbírek, např. Lidé z Podprůhonu, Stop time, či Otisky generace

• v roce 2025 žil v Kladně, působil jako kurátor Kabinetu fotografie v Galerii Kladenského zámku

Večer se u nás zatemnila okna

Jiří Hanke se narodil 15. dubna 1944 v Kladně. Jeho tatínek pracoval jako úředník na berním úřadě a maminka jako skladnice. Tatínkovým největším zájmem bylo fotografování. „Když nastal večer, tak se zatemnila okna, maminka se odstěhovala do pokoje a na jídelní stůl se položily misky a zvětšovák a vyvolával fotky. Mně se to strašně líbilo.“ Jiří odkoukal od otce práci s fotkou a fotografování se stalo i jeho celoživotním zájmem.

Jeho dětství a vlastně celý život jsou spojeny s rodným městem „To Kladno bylo tehdy úplně jiné než dneska. Tehdy byla rudá záře nad Kladnem. Vždycky, když udělali vodpich a odlili železo z té železné rudy, tak vznikla struska, kterou odváželi na haldy a tam se to vysypalo z těch vozíků. To se rozzářilo, takže celé Kladno najednou bylo červené. Všude bylo vidět jako ve dne.“

Pionýrský šátek jsem si zavazoval venku

Když byly Jiřímu necelé čtyři roky, v Československu proběhl komunistický puč. Tatínkovi se změna nelíbila a nelíbilo se mu ani, jak se k ní postavili jeho kolegové na berním úřadě. „V tom roce 1948 se najednou všichni jeho kolegové začali dávat ke komunistické straně, a tak se naštval a odešel dělat manuálně jako dělník do Poldovky.“

Po absolvování základní školy nastoupil Jiří na jedenáctiletou střední školu. Tatínek mu zakázal, aby vstoupil do pionýrské organizace. „Když jsem byl v osmé třídě, tak mi třídní učitelka vysvětlila, že jestli nebudu v Pionýru, tak se na tu střední nedostanu, a tak jsem se tam na ten poslední rok přihlásil. Šátek jsem si musel zavazovat až venku na ulici, aby to táta neviděl.“

Jiří měl od dětství rád zvířata, a rozhodl se proto jít studovat přírodovědeckou fakultu. Zkoušky sice udělal, ale ten rok byl o studium velký zájem, takže by ho přijali až s ročním zpožděním. Jako alternativu mu nabídli studium na zemědělské fakultě. Odsud však po půl roce odešel. „Bál jsem se, že vystuduju ‚hnojárnu‘ a zahrabu se někde na vesnici. Já jsem potřeboval město, muziku a bigbít.“ Po odchodu ze školy nastoupil pamětník na dva roky na vojnu, kterou odsloužil na letišti.

Do vlečňáku jsme nakládali fanoušky

Už od střední školy propadl Jiří Hanke kytaře a především bigbítové muzice. S kamarády z Kladna založili kapelu Barclay a časem koncertovali i mimo město. „Za autobusem tehdy jezdil takový vlečňák. My když jsme jezdili koncertovat, tak jsme si do toho vlečňáku nakládali fanoušky.“ Ještě na jaře 1968 odjeli na koncert do Polska. Za pár měsíců však Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy a s hraním mimo republiku byl konec.

Pamětník postupně přešel k sólovému hraní vlastních folkových písniček. Pár svých písní poslal i do soutěže nazvané O ptáka Noha, kterou pořádalo sdružení Šafrán, a získal druhé místo. „Měli tehdy Týden šafránu v divadle Ateliér, tam je dneska Ypsilonka, tak tam jsem pak vystupoval jako oceněný autor v pořadu Jaroslava Hutky.“      

Doma v Kladně Jiří založil večery folkových a country písní v tehdejším loutkovém divadle. „Udělali jsme jeden večer, druhý večer a najednou to začalo vadit. Začali se o to zajímat ideologičtí tajemníci, a že by to měli zakázat.“ Pamětník tehdy pozval ředitele divadla, aby se na písňový večer přišel podívat. Ten na místě celé vystoupení vychvaloval a slíbil Jiřímu, že se za ně na výboru postaví a ať mu v pondělí zavolá. „Zavolal jsem mu v pondělí a on mi řekl, že už mě nechce nikdy vidět a že s tím končíme.“

Okresní výbor večery v divadle zakázal a začal řešit, kde organizátoři tiskli plakáty. Když se přišlo na to, že využívali tiskárnu u jednoho kamaráda v práci, tak stranicky potrestali šéfa v podniku. „Domluvili jsme si schůzku na OV KSČ a vzali jsme s sebou Rudé právo, kde se psalo o festivalu Folk a Country v Praze. Oni nám řekli: ,Co je v Praze, to nás nezajímá! Tady je Kladno a to bylo, je a bude rudý.‘ No, a bylo to vyřízené.“

Začal jsem muziku fotografovat

Na začátku sedmdesátých let se začal pamětník více věnovat fotografování. Byl pozván na vernisáž výstavy kladenské fotografické skupiny Ateliér 74, aby zahrál na úvod své písničky. „Stali jsme se s manželkou jejich členy a věnoval jsem se pak fotkám.“ Od té doby vytvořil Jiří Hanke mnoho fotografických projektů. V jeho práci ho inspirovala Skupina 42. „To byla taková moje duševní láska. Ta jejich poetika všedního dne mě hodně inspirovala.“

Jiří sice postupně přestal s vlastním koncertováním, ale muzice zůstal věrný jako fotograf. Snímky jazzových i jiných hudebníků vydal v knize Stop-time. „Fotografoval jsem hlavně v zákulisí, kde už ti lidé postrádali tu pódiovou image, kdy se přetvařují.“

Za normalizace byl pamětník a jeho manželka součástí skupiny, kam dojížděli umělci z Prahy, kteří tam nesměli vystavovat. Jezdil tam mimo jiné i sochař Olbram Zoubek. Fotografováním ani hudbou se Jiří neživil. V podstatě celý život pracoval ve spořitelně. Měl za úkol vymáhání pohledávek. „To mě bavilo, nebylo to žádné počítání u okénka. Byl to neustálý styk s lidmi, pořád jsem byl u soudu.“

Viděl jsem tam ten rozdíl

Ve spořitelně, kde pracoval, byla krásná prosklená hala. Jiří se domluvil s vedením a v roce 1977 začal v hale pořádat výstavy. Prezentoval tam práci členů skupiny Ateliér 74, ale i mnoho zahraničních fotografů. Každý den pak kolem těchto výstav chodil do práce. „To jsem alespoň za ten měsíc vždycky poznal, jestli se mi to líbí, nebo ne.“

Galerie ve spořitelně existovala nakonec dlouhých dvaačtyřicet let a za tu dobu v ní pamětník zorganizoval 433 výstav. „Jezdil jsem po světě hodně se svými výstavami, tam jsem získal známosti, a tak zase pak oni přijeli sem a tak dál.“ Po sametové revoluci se Jiří Hanke dostal i na Západ a se svými fotografiemi navštívil například Dánsko, Francii nebo Spojené státy americké.

Během komunistického režimu bylo cestování do západní Evropy hodně komplikované, takže pamětník byl rád, že se mu podařilo odjet v roce 1979 do Paříže. „Už tam jsem viděl ten rozdíl, jak je to tady šedivé a jsou tu všichni otrávení.“ Vystavovat za komunismu mohl Jiří alespoň v sousedním Polsku. „Poláci byli vždycky ve všem před námi. Měli tam i dobré výstavy a galerie.“

Každý věděl, kdo je Havel

Jiří Hanke si vybavuje, co dělal 17. listopadu roku 1989. „V tu dobu jsem byl ve Slaném a fotil jsem tam. Tam se vůbec nic nevědělo.“ Druhý den odjel do Chebu deinstalovat svou výstavu a až tam se dozvěděl, že v Praze probíhají demonstrace. „Vyrazil jsem s foťákem do Prahy, kde mi došlo, že to fotí hromada jiných lidí a že Kladno bude potřebovat dokument, co se dělo tady.“ Z pádu komunistického režimu měl pamětník radost a hned v únoru 1990 mu přišlo pozvání vystavovat ve Spojených státech amerických.

„Já jsem se bál letadel, takže jsem vždycky říkal, že nikdy nepoletím, jenom do Ameriky. Což byl vtip, protože do Ameriky tehdy nebylo možné se dostat.“ V únoru 1990 byly jen tři měsíce po sametové revoluci a v Americe se o revolucích ve východní Evropě hodně mluvilo. „V tu dobu každý věděl, kdo je Havel. Na univerzitách se hrály jeho hry, po New Yorku na to byly všude plakáty.“

Jiří byl do USA pozván s výstavou svých fotografií z listopadu 1989, které vystavoval během audience Václava Havla v New Yorku. Během cesty po Americe se dostal i na koncert, který pro Václava Havla uspořádal Miloš Forman v katedrále svatého Patrika v New Yorku. „My jsme vůbec nevěděli, o co jde. Potkali jsme mladé kluky Formany a oni nám řekli, ať se tam přijdeme podívat.“ Koncert byl pro Jiřího jako hudebního nadšence obrovským zážitkem. Hrály tam hvězdy jako například Frank Zappa. „Já jsem tam zalezl do zákulisí a tam jsem třeba potkal Paula Newmana. Ten tam taky něco řekl... Bylo to úžasné, akorát jsem neměl film, takže to můžu už jenom vyprávět.“

Kladno je můj domov

Život Jiřího Hankeho je spojen s městem Kladno, kde se narodil a celý život žil a působil. „Kladno má ten problém, že tu všichni stávkovali za demokracii, ale pak se zrušily doly a Poldovka, takže to asi nedopadlo tak, jak si představovali.“ Po zrušení galerie ve spořitelně mu město nabídlo prostory na kladenském zámku, kde má od té doby stálou výstavu svých fotografií a pořádá tam další výstavy. „Kladno je můj domov. Je pro mě hrozně důležité v té tvorbě, snažil jsem se ho zobrazit.“

Zdokumentoval kladenské ulice před asanací města během normalizace. „Snažil jsem se zobrazit ten všední život.“ V jiném fotografickém projektu zachycoval členy několika rodin v rozmezí mnoha let. Ve fotografiích se snažil ukázat i vyvíjející se vztahy v rodině. „K mnoha těm lidem se vracím po dvaceti nebo třiceti letech, teď už jsou to třeba čtyři generace.“

Jiří Hanke je ženatý a má dvě děti. Syn Michael je také fotografem a několikrát vyhrál nejprestižnější ocenění World Press Photo a Czech Press Photo. Pamětníkova dcera je hudebnice a vyučuje hru na klavír. Jeho děti se tak živí jeho největšími koníčky – fotografií a hudbou. Jeho životní motto zní: „Žít slušně a nemuset se stydět za svůj život.“