Vladimír Haber

* 1949

  • „Jeho tatínek, oni byli trochu nasměrovaní jinak než na naši stranu, která tady vládla. Nikdo o tom jeho nepřesvědčil. Jeho projev jsem si shrnul do jediné věty – Vzpomeňte si na rok šedesát osm, co nám udělali –, ale bylo toho určitě víc, takhle jsem si to zkrátil, v podstatě tímhle to končilo.“ – „Jak jste na to hřiště šli, protože říkal právě Láďa Jarý, že nepamatuje, že by někdy v tom týmu byla taková obrovská energie. Jak to vlastně bylo?“ – „Je to pravda, člověk se namotivoval tím, že nám něco udělali, že to není protivník na hřišti, ale i náš protivník, který nám svým způsobem ublížil, a že je porazíme na hřišti a dostaneme se do finále. Motivace byla ohromná, byly tam ještě zajímavé momenty, možná to Láďa zmiňoval, že trenér Vícha vystřídal brankáře, šel tam náš brankář, který předtím nechytal, a chytil jim asi tři sedmičky. Bylo to zajímavě pojaté. Pamatuju, že střelec nedal sedmičku a trenér ho kopal přes kotníky, to bylo hrozné. Nesměli prohrát – a on ho tam kopal. Láďa Jarý dal jeden důležitý gól, přihrál mu do trháku Jindra Krepindl, ale před zápasem byl pokyn, že nebudeme trháky hrát, abychom neudělali chybu. Jindra si šel za tu přihrávku sednout na lavičku a už nehrál. To jsou zvláštnosti, co mně utkvěly z toho utkání v paměti. Ta motivace, jasně. Pamatuju si hlavně úžasnou euforii ve sprchách, jak jsme se radovali. To bylo něco úžasného. Porazili jsme Rusy, tedy Sověty, a byli jsme ve finále, s čímž nikdo nepočítal.“

  • „Bylo to takové zvláštní. Najednou jeden šachista, který měl někam jet, vletěl na pokoj: ‚Kluci, jsou tu Rusáci.‘ ‚Vypadni, ty vole, my chceme spát.‘ Fakt. Viděli jsme přilétávat letadla na Ruzyň, bylo to krásně vidět. Nevěděli jsme, co se děje, trvalo to asi půl dne. Najednou k nám přijeli do ulice k Julisce na autech, které zabavili zřejmě tady. Jedno bylo Ovoce Zelenina, seděli tam vojáci, a ne naši. To jsme poznali hned, že jsou z východních zemí, trochu šikmoocí. Pak přijely i tanky, zůstali tam možná čtrnáct dní. Bavili jsme se s nimi, nevěděli vůbec, kde jsou, že jsou v Praze. Nebylo to příjemné, když vám tam stojí tanky pod okny. Báli jsme se vyjít ven, ani se nikam nesmělo. Byl to zvláštní pocit. Byli odvážlivci, přiznám se, že jsem mezi ně nepatřil, kteří běhali po Praze a sundávali cedule, aby okupanti nenašli, jak se jaká ulice jmenuje, aby zmátli okupanty. Hlavně atleti, uměli rychle běhat. Ti to zvládali.“

  • „Nastoupil šel jsem na dvanáctiletku v Plasích, po roce jsem ale skončil, protože jsme měl problémy. Hrál jsem v Plzni hokej, bylo špatné spojení Plzeň–Plasy a nemohl jsem se dostávat včas na tréninky, nebylo to optimální a odcházel jsem občas z nějakých předmětů. Sice mě bavily, ale neměl jsem účast, hlavně na tělocviku, který byl na konci vyučování, jsem letěl na autobus, abych jel do Plzně na trénink. Dostal jsem trojku z chování za neomluvené hodiny, to byl velký malér, dohodli jsme se, že půjdu do Plzně na učiliště. Vyučil jsem se jako otec strojním zámečníkem, dostal jsem se tam, kde se montovaly velké obráběcí stroje, soustruhy a frézky. Vyvážely se do Japonska a celého světa. Tím, že z domova jsem byl naučený a byl jsem trochu zručný, tak před vojnou jsem dostal nabídku, že až se vrátím z vojny, dostanu se na práce v zahraničí. Asi by mě to bavilo, že bych poznal něco ve světě. Jenže jsem se dostal do Dukla Prahy, vylepšil jsem si s házenkářské dovednosti a zjistil jsem, že s házenou se taky dostanu mimo republiku a že z toho mohou být nějaké peníze. Rozhodl jsem se pro házenou, vrátil jsem se do Plzně, i když jsem měl nabídku z Dukly. Dostal jsem se do reprezentace, skutečně viděl jsem hodně světa, hodně jsem toho projezdil. Myslím, že moje rozhodnutí bylo dobré, to, co jsem dělal a dělám do dneška, mě bavilo víc než zámečničina. Taky jsem ji uměl, ale asi bych v ní nedokázal to, co ve sportu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.08.2022

    (audio)
    duration: 02:45:18
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Sovětské vojáčky litoval, házenkáře ne. Okupaci pomstil na olympiádě

Vladimír Haber v dresu B mužstva pražské Dukly v roce 1968. Na snímku je v brankovišti při pádu k zemi
Vladimír Haber v dresu B mužstva pražské Dukly v roce 1968. Na snímku je v brankovišti při pádu k zemi
photo: archiv pamětníka

Vladimír Haber se narodil 26. srpna 1949 v Plzni. Jeho bratr Zdeněk byl o 14 let starší a hrál hokej za Škodu Plzeň i za československou reprezentaci. Vladimíra vedl ke sportu, jejich otec hrál národní házenou. Když bylo Vladimíru Habrovi 11 let, zemřela mu maminka. V dorosteneckém věku hrál házenou i hokej na vrcholové úrovni. V 18 letech mu přišel povolávací rozkaz do házenkářské Dukly Liberec. Nastoupil tam v létě 1968 a ve sportovním středisku Dukly Praha zažil 21. srpna 1968 okupaci Prahy vojsky Varšavské smlouvy. První rok strávil hlavně v béčku Dukly v druhé lize, druhým rokem hrál za A mužstvo Dukly první ligu a získal mistrovský titul. Z Dukly odešel do Škody Plzeň, kde se sešel s dalšími československými reprezentanty Vladimírem Jarým a Jindřichem Krepindlem. V roce 1972 s nimi získal na letní olympiádě v Mnichově stříbrné medaile, v boji o finále zvítězilo Československo nad Sovětským svazem po památné řeči trenéra Jiřího Víchy v šatně před zápasem. Vlasteneckými slovy vyburcoval tým k heroickému výkonu. V roce 1974 vybojoval Vladimír Haber titul mistra Československa se Škodou Plzeň. V roce 1976 skončil na letní olympiádě v Montrealu na sedmém místě. Kromě Škody Plzeň a Dukly Praha hrál i za Baník Karviná. V roce 1983 odešel do západoněmeckého bavorského klubu Bad Neustadt, kde zůstal do roku 1987. Po roce 1989 se do Bavorska vrátil. Trénoval Škodu Plzeň, s níž získal dva domácí tituly. S Michalem Bardou vedl československou a českou reprezentaci, až na jedinou výjimku s ní postupovali na finálové turnaje mistrovství světa v házené. S manželkou vychovali dceru, v roce 2022 žili v Třemošné, měli vnuka a vnučku. Vladimír Haber tehdy dělal házenkářského experta sportovním stanicím Sport 1 a Sport 2.