Brigitta Gottmann

* 1939

  • "Jelikož jsem se vdala brzy a měla hned tři děti po sobě, trochu jsem i zhubla a byla jsem upracovaná, tak jsem velmi onemocněla. Měla jsem strach, strach, samý strach. A nikde nebyl žádný důvod. Neviděli jsme příčinu v mém okolí ani u mého muže, ani u dětí, ani u mě, že bych měla mít nemoc, která by mi mohla přivodit takové úzkosti. Nemohla jsem jezdit autobusem, chodit do kina, dokonce i v kostele jsem znenadání dostávala klaustrofobii. Tak jsem šla na terapii k jednomu psychologovi, který mimo jiné prohlásil, že jsem byla dost stará na to, abych všechno vnímala, celé to dění kolem vyhnání, ale moc malá, abych to pochopila a zpracovala. Pak mě poslali do lázní. Každopádně jsem roky bojovala s tím, abych se úzkostí zbavila. Nebylo to vždy jednoduché pro mého muže, ale potom jsem to zvládla. Dokud mi jeden lékař ze zdravotní pojišťovny neřekl: 'Jezděte co možná nejčastěji do vaší vlasti.' To už to šlo. Takhle to můžete zpracovat. A zcela upřímně, když jsem byla včera v kostele ve Svádově, zase mi vytryskly slzy. Ještě nejsem úplně za tím. A to se děje mnohým z nás, jako například tomu starému muži, který teď volal, ten to taky tvrdil. Existuje v mém okolí hodně známých, kteří jakmile mluví o vlasti, začínají plakat. Prostě to tak je. Nikdy bych netvrdila, že je Lüdenscheid moje vlast, ale že tam bydlím, cítím se tu dobře, něco jsme vybudovali. Ale moje vlast je tady, v Sudetech. Když sem jedu, vracím se domů. Ač jsem byla hodně malá, zůstalo to ve mně."

  • "Celkem rychle nás o tom informovala teta. Moje babička totiž pracovala taky v těch Schichtových závodech a šla rychle domů horní cestou, cestou přes louku a les, protože dům, ve kterém bydlela, stál v horním Svádově, v horní vesnici. A teta bydlela v dolní části vesnice, šla podél hlavní ulice a hledala babičku. Jakmile zaslechla rámus, otočila se a běžela domů a pak navštívila svoji matku ve vesnici. Tam byl totiž klid. Moje babička tam málem skončila taky. Byla by zemřela, kdyby šla dál směrem k mostu. Naháněli tam kompletně všechny z obou stran. Pan doktor Kaiser mi ale řekl, že jich nebylo tolik, jak mnozí tvrdí. Mám takovou tlustou knihu - Zpráva očitých svědků, už z roku 1946. Už tenkrát byli očití svědci. A všichni tam tvrdili, že Labe bylo rudé od krve. A do Saska se jich také pár dostalo."

  • "Jak jsem se dostala k sudetoněmeckému Landsmannschaftu? Musela jsem ve škole v Sasku psát sloh na téma Má vlast. To je velmi důležité. Babička mi pomáhala, protože jsem toho věděla málo. Tak jsme to spolu krásně popsaly a za dva dny ke mně přišel pan učitel, hodil mi sešit na lavici a řekl: 'Nesplnila jsi téma!' Pomyslela jsem si: 'Co jsem zase udělala?' - 'Ano, měla jsi psát o Sasku!' No to bych toho věděla ještě míň. No a tak to přišlo, to mě jaksi…a řekla jsem: 'Ona to je ale moje vlast.' Byla jsem k tomu vedena i doma: Vrátíme se zpátky. Vrátíme se domů. Musíme jen zjistit, kde jsou všichni příbuzní a známí. Vrátíme se zpátky, uvidíš. Ale to jaksi nevyšlo."

  • "Vzpomínám si, že když jsme dorazily do Sebuzína, chtěla s námi třemi máma jít do řeky. Nebyly bychom jediné. Tenkrát totiž plavala v Labi spousta žen a dětí svázaných k sobě, i manželů. To vím z vyprávění. A moje máma byla taky na cestě od babiččina domu dolů k řece. Řeka tam byla docela prudká a na určitých místech dost rychlá. A tam jsme potkaly jednu příbuznou a máma hodně brečela. Ta příbuzná jí domlouvala, že se má zase s dětmi vrátit. A to potom taky udělala. Moje máma byla ale hodně psychicky ubitá svým těžkým dětstvím s nemocným slepým otcem. Musela už ve dvanácti letech jít pracovat. Chodila bosa prát lidem prádlo. Byla skutečně chudá a děda měl dokonce i slepecký průkaz, který ho opravňoval k žebrotě. "

  • "Když jsme musely pryč, mohly jsme si vzít s sebou i náš nábytek, a máma mě posadila na takovou lopatu, na které jsem mohla sedět a koukat se ven z vozu. Pak jsem uviděla ležet ve škarpě u cesty mrtvého vojáka. Máma s tetou se právě koukaly na Labe a já viděla u cesty toho mrtvého vojáka. Obličej měl odvrácený na druhou stranu. A když se po letech v Chebu vysvěcoval hřbitov padlých německých vojáků, chtělo se mi plakat, protože jsem stále myslela na toho mrtvého vojáka. A pak jsem si během té slavnosti, kde bylo zastoupeno spoustu národností, představila, že je tam pohřben i tenhle můj voják. Tedy to jsou zážitky, kterých se jen tak nezbavíte, musíte zkrátka stavět mosty. Cestou do Sebuzína jsme ještě viděly v Labi plavat spoustu zvířat i lidí. I já jsem to viděla. Viděla jsem jen předměty. Jednou jsem zahlédla krávu s nohama nahoru. Myslím, že to, co koukalo nahoru, musely být její nohy. Tu jsem skutečně viděla. A pak to ostatní, lidské postavy. Co jim jednotlivě bylo, jestli byli nějak zranění, to nebylo poznat. A teta s mámou si o tom pak pokaždé, když se po válce setkaly, povídaly. Určité věci, co jsem dosud řekla, jsem viděla na vlastní oči. A plovoucí lidi a zvířata jsem taky viděla, ale nevím nic bližšího. Neviděla jsem je zblízka, jen obrysy těl, ale rozhodně ne obličej nebo tak něco."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 27.07.2020

    (audio)
    duration: 01:34:03
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Jsem dítě země dvou národů

Brigitta Gottmann, Praha, 2020
Brigitta Gottmann, Praha, 2020
photo: Natáčení

Brigitta Gottmann, za svobodna Kaschte, se narodila do málo majetné rodiny 11. dubna 1939 ve Svádově poblíž Ústí nad Labem. Otec Willibald Kaschte získal za války místo přednosty stanice ve Velkém Březně. Ve služebním bytě v nádražní budově bydleli několik let, od roku 1944 tam žila jen matka s třemi dcerami. Brigitta si spojuje vzpomínky na konec druhé světové války právě s tímto nádražím. V dubnu 1945 musela Brigitta byt opustit a s matkou, tetou a dvěma sestrami odjet k babičce z otcovy strany do Sebuzína. Matka Christine Kastner chtěla po příjezdu do Sebuzína spáchat s dětmi sebevraždu v Labi. Nakonec přečkaly pár týdnů, kdy pracovaly na jahodových plantážích, a odsunuty byly přes Cínovec do uprchlického tábora v Sasku. Po základní škole nastoupila Brigitta do povrchových dolů na pozici zámečnice/soustružnice. Poté chtěla studovat na zemědělské fakultě, ale nenaplnila výuční lhůtu a utekla za sestrou na Západ do Lüdenscheidu. Brzy se vdala a měla tři děti. Od 50. let je velmi aktivní členkou sudetoněmeckého Landsmannschaftu. Kvůli zážitkům z dětství trpěla úzkostmi a na doporučení psychoterapeuta se dodnes často vrací do svého rodiště. Finančními sbírkami se přičinila o rekonstrukci svádovského kostela a vybudování hospicu. Dodnes iniciuje srazy pamětníků a spolupracuje s českou stranou především z řad církve.