Helena Glancová

* 1938

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „My jsme jeden čas ještě, než kluci odjeli – my jsme jim říkali kluci – František a Gustav, než odjeli, tak jsme bydleli na půdě a měli svou garsonku, v uvozovkách. Byli jsme tam sami a tam se nějak vůbec netopilo. Já vím, že ráno byla v umyvadle ta voda zmrzlá. Matka dostala pocit, že až bude ten mír, který já jsem si představovala, že to bude jako pohádková nějaká země, že bude mír a vůbec jsem neměla představu, co to může být, ale že to bude něco pohádkového, to jsem tušila. Ona měla za to, že musíme být připravení na ten mír a že já bych asi měla umět psát. Začala mě na zamžené okýnko učit prstem psát. Já mám takovou představu, že proto já mám tak ošklivý rukopis, že jsem se učila psát tím prstem na to zamžené okno.“

  • „Nebyl žádný nábytek, tam jsme tak na zemi, na dekách [byli], ty kufry byly, taky kousek nábytku. A vím, že jsme na těch kufrech měli bílou barvou napsaná německy jména. Já vím přesně, že jsem tam měla – což jsem v tu chvíli ještě neuměla přečíst, ale protože jsme to měli i po válce ještě měsíce, tak to vím – měla jsem tam Helene Adam, takovým velkým písmem bílým. A matka svoje a František svoje. A ten kufr byl takový papírový. Tam jsme měli všechno. Já jsem dostala tu výsadu, že jsem si směla vzít svého medvídka, kterého jsem měla na ruksaku, seděl na ruksaku. Já jsem potom byla v Kinderheimu, ne moc dlouho, ale ten poslední rok asi jsem byla v tom Kinderheimu. Tam byly hrozně fajn holky, které byly z pedagogického gymnázia v Pardubicích, a ty se o nás staraly. A ony mně chtěly udělat radost a vzaly toho medvídka k sobě. Že na chanuku dostane oblečení nějaké, že mu to tam spíchnou. Já jsem byla úplně zdrcená, žádnou radost ze mě nevykřesal nikdo, protože ten ztracený medvídek byla nenahraditelná ztráta.“

  • „Mně se tak strašlivého nic nedělo, akorát jsem věděla, že mnoho věcí se nesmí, mnoho věcí že je nebezpečných, taky zakázaných. To jsem věděla. My jsme tam udělali takovou partičku podobně starých pěti- šesti- a sedmiletých dětí. Někteří odjížděli do transportu. Tadyta holka s tím druhým klukem. Já jsem věděla, že to je nějaké hrozné, ale proč je to hrozné, to jsem nevěděla. A když říkali, že jedou do transportu, tak jsem si představovala trojspřeží.“

  • „Já jsem se svým desetiletým synem šla na Dušičky na Olšany a všichni jsme věděli, kde je ten hrob, který se odkazuje k Palachovu jménu, ačkoli tam byla nějaká Marie Jedličková. Většina lidí věděla, kde to je, a také tam byly vždycky desítky hořících svíček. Bylo to paradoxní tím, že tam byla Marie Jedličková. Já jsem se tam s tím desetiletým Tomášem zastavila a on dělal to, co děti dělají – zhasnuté svíčky zapaloval od jiných, které ještě hořely. On ani možná přesně nevěděl, kde že to stojíme. Přišel tam tajný a nejdřív říkal: ‚Pojď sem, pojď sem.‘ A tahal ho někam. A já na něj: ‚Co mu chcete?‘ – ‚On k vám patří?‘ A já, že ano, to je můj syn. ‚Tak se mi legitimujte.‘ V té době bylo sčítání lidu. Já jsem mu řekla, že jsem zrovna vyplňovala sčítací archy a nechala jsem si občanku na stole. ‚No tak pojďte se mnou.‘ Odvezli nás na nejbližší služebnu, sepsali s námi výpověď, ale tam se nestalo víc, než že on zapaloval zhasnuté svíčky, spíš z takového dětského… aby nebyly zhasnuté, když ještě mají knot. Já jsem si říkala: 'Propánakrále, snad ho nevyhodí ze základní školy!'“

  • „Čuch plesnivých kostek hrachové polévky, to si pamatuju čichově, zato na celý život. Já když někde cítím takovou zatuchlinu, tak mám okamžitě Terezín. Shnilé brambory a zatuchlé kostky hrachové polévky, to je pro mě čichově Terezín.“

  • „Musela se nosit hvězda a já už se strašně těšila, že už mi bude šest, že už to také smím nosit, jak už to tak děti mají. Maminka měla kabelku, odpárala to a takhle nosila kabelku, aby to nebylo vidět, protože to místo bylo vybledlé. Židé nesměli sedět v tramvaji, museli stát na plošině. A nějaký pán, úplně cizí, řekl: ‚Co sedíš, mazej dozadu na plošinu!‘ No, taky takoví jsou někdy Češi.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ Dr. Františka Ladislava Riegra, Semily, 10.11.2016

    (audio)
    duration: 01:29:49
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 04.02.2025

    (audio)
    duration: 01:37:38
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 22.04.2025

    (audio)
    duration: 01:50:52
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 20.05.2025

    (audio)
    duration: 38:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Po návratu z Terezína jsem vypadala ustaraná. V říjnu už jsem byla normální holka

Helena Glancová po návratu domů z koncentračního tábora
Helena Glancová po návratu domů z koncentračního tábora
photo: archiv pamětnice

Helena Glancová, rozená Adamová, se narodila 9. února 1938 v Praze Julii Adamové, rozené Schorschové, a Gustavu Adamovi. Matka byla židovského původu, otec nikoli. Manželé se po roce rozvedli. Od roku 1943 byla spolu s matkou internována v terezínském ghettu, kde se obě dočkaly osvobození. Většina příbuzných zahynula v koncentračních táborech. V květnu 1945 se vrátily do Prahy. Helena Glancová začala navštěvovat základní, posléze střední školu. Vystudovala DAMU, obor divadelní režie. V posledním ročníku absolvovala stáž v Leningradu. Po škole dostala angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Od roku 1964 asistovala Otomaru Krejčovi v Národním divadle. V roce 1965 se podílela na založení pražského Divadla za branou. Divadlo komunistická moc zrušila roku 1972. Helena Glancová pak až do sametové revoluce pracovala v Lyře Pragensis, která byla součástí Supraphonu. V roce 2025 žila v Praze. +++neprochází evidencí+++ (MK 01/25)