Helena Glancová

„My jsme jeden čas ještě, než kluci odjeli – my jsme jim říkali kluci – František a Gustav, než odjeli, tak jsme bydleli na půdě a měli svou garsonku, v uvozovkách. Byli jsme tam sami a tam se nějak vůbec netopilo. Já vím, že ráno byla v umyvadle ta voda zmrzlá. Matka dostala pocit, že až bude ten mír, který já jsem si představovala, že to bude jako pohádková nějaká země, že bude mír a vůbec jsem neměla představu, co to může být, ale že to bude něco pohádkového, to jsem tušila. Ona měla za to, že musíme být připravení na ten mír a že já bych asi měla umět psát. Začala mě na zamžené okýnko učit prstem psát. Já mám takovou představu, že proto já mám tak ošklivý rukopis, že jsem se učila psát tím prstem na to zamžené okno.“

„Mně se tak strašlivého nic nedělo, akorát jsem věděla, že mnoho věcí se nesmí, mnoho věcí že je nebezpečných, taky zakázaných. To jsem věděla. My jsme tam udělali takovou partičku podobně starých pěti- šesti- a sedmiletých dětí. Někteří odjížděli do transportu. Tadyta holka s tím druhým klukem. Já jsem věděla, že to je nějaké hrozné, ale proč je to hrozné, to jsem nevěděla. A když říkali, že jedou do transportu, tak jsem si představovala trojspřeží.“

„Já jsem se svým desetiletým synem šla na Dušičky na Olšany a všichni jsme věděli, kde je ten hrob, který se odkazuje k Palachovu jménu, ačkoli tam byla nějaká Marie Jedličková. Většina lidí věděla, kde to je, a také tam byly vždycky desítky hořících svíček. Bylo to paradoxní tím, že tam byla Marie Jedličková. Já jsem se tam s tím desetiletým Tomášem zastavila a on dělal to, co děti dělají – zhasnuté svíčky zapaloval od jiných, které ještě hořely. On ani možná přesně nevěděl, kde že to stojíme. Přišel tam tajný a nejdřív říkal: ‚Pojď sem, pojď sem.‘ A tahal ho někam. A já na něj: ‚Co mu chcete?‘ – ‚On k vám patří?‘ A já, že ano, to je můj syn. ‚Tak se mi legitimujte.‘ V té době bylo sčítání lidu. Já jsem mu řekla, že jsem zrovna vyplňovala sčítací archy a nechala jsem si občanku na stole. ‚No tak pojďte se mnou.‘ Odvezli nás na nejbližší služebnu, sepsali s námi výpověď, ale tam se nestalo víc, než že on zapaloval zhasnuté svíčky, spíš z takového dětského… aby nebyly zhasnuté, když ještě mají knot. Já jsem si říkala: 'Propánakrále, snad ho nevyhodí ze základní školy!'“

„Čuch plesnivých kostek hrachové polévky, to si pamatuju čichově, zato na celý život. Já když někde cítím takovou zatuchlinu, tak mám okamžitě Terezín. Shnilé brambory a zatuchlé kostky hrachové polévky, to je pro mě čichově Terezín.“

„Musela se nosit hvězda a já už se strašně těšila, že už mi bude šest, že už to také smím nosit, jak už to tak děti mají. Maminka měla kabelku, odpárala to a takhle nosila kabelku, aby to nebylo vidět, protože to místo bylo vybledlé. Židé nesměli sedět v tramvaji, museli stát na plošině. A nějaký pán, úplně cizí, řekl: ‚Co sedíš, mazej dozadu na plošinu!‘ No, taky takoví jsou někdy Češi.“