Aloisie Gardavská

* 1940

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Já jsem začala chodit do školy, tam ta padesátá léta mě hrozně zasáhla. Možná na celý život. Já jsem chodila do náboženství. A nás učila sestřička. To jsem se až po rokách dozvěděla, že měla tenkrát dvacet šest, ale malému děckovi se to zdálo… mně se ona strašně líbila, ta sestřička, a učila nás náboženství. A jednou, jako v hodině, přišli, no ono to bylo stejně jak ti gestapáci, kožení kabáti přišli a odvedli ji ze třídy. A já jsem ji měla hrozně ráda, ona byla taková… Já jsem za ní chodila i do toho kláštera tady Na Lindovce. A když ji odvedli, tak já jsem šla do toho kláštera se zeptat, co s tou sestřičkou je. A tam se Vám ukázalo takové malinké kukátko a ukázala se ta sestřička jedna a říkala mně, abych už se na ni nikdy neptala. Jakože, už se víc… A představte si, já dodnes vím, kdo ji udal. Ona nám říkala, sestřička, jak byly ty procesy s těmi kněžími, jako ti kněží, tak ona nám říkala, abychom se za ně modlili, že jsou nevinní. A já si dodnes pamatuju, která spolužačka, protože její otec byl druhý největší komunista na okrese.“

  • „My jsme jeli nazpět a jeli jsme do té Silistry, tam jsme měli ty známé, Bulhary. A ti nám všichni říkali, nevracejte… oni nám dávali i mouku a všechno. A my jsme seděli u toho… Pavel šel do první třídy, měl šest roků. A my jsme seděli u toho Dunaje. Manžel uměl jazyky, uměl anglicky, uměl německy. A my jsme seděli, jestli se vrátíme nebo nevrátíme. To jsme se velice rozhodovali. Proto to říkám, bez děcka ani ránu. A potom jsme si říkali – jeli jsme přes Rumunsko – a potom jsme si říkali, jestli se vrátíme. V Bukurešti už se to dělilo. Češi jeli na Vídeň a jedni jeli do Maďarska. A my jsme to – protože manželova maminka – ten bratr zůstal ve Švýcarsku a manželova maminka strašně milovala toho Pavla, toho syna našeho. A šel do první třídy. Jsme si říkali, no kdybychom jí vzala i toho Pavla, té naší babičce, tak ona to nepřežije.“

  • „Okolo nás v tom domě, to byli všechno vojáci. To byli všechno kovaní komunisti. Takže tam jsem to poznala. A potom jsem se dozvěděla, až po moc rokách, že vlastně ten nejbližší soused na nás donášel. A ještě jeden. Že jsem nevěděla, že vlastně on nás měl v hledáčku, že ten na nás donášel. To jsem se dozvěděla – jsem z toho byla vyjevená. A ještě jeden, ale u toho mě to tak neudivilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 16.02.2025

    (audio)
    duration: 01:53:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Že na nás soused donášel, jsem se dozvěděla až dávno po revoluci

Pamětnice v roce 1958
Pamětnice v roce 1958
photo: archiv pamětníka

Aloisie Gardavská se narodila 28. června 1940 v živnostenské rodině, její otec, Antonín Urválek, byl řezníkem v Kroměříži. V roce 1942 byl uvězněn v Kounicových kolejích kvůli svému bratrovi, jenž odešel bojovat do Anglie. Po komunistickém převratu rodině sebrali řeznictví, otec skončil v dolech. Pamětnice si během školní docházky oblíbila svoji učitelku náboženství, řeholnici, kterou později uvěznili kvůli vyjadřování sympatií k obětem represí katolické církve. Prokázala velkou dávku odvahy, když jí jako jediná do vězení napsala dopis. Později měla pamětnice kvůli rodinné reputaci u příslušníků komunistické strany problém najít zaměstnání. Manžel, ekonom u armády, se kterým se odstěhovala na Slovensko, později kvůli emigraci svého bratra do Švýcarska přišel o práci. Až řadu let po revoluci zjistili, že na ně sousedé donášeli. Revoluci v roce 1989 i následné rozdělení republik pamětnice prožila na Slovensku. Do Kroměříže, kde stále žila i v roce 2025, kdy probíhalo natáčení pro Paměť národa, se vrátila až v roce 1996.