The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Gardavská (* 1940)

• Aloisie Gardavská se narodila 28. června 1940 v rodině řezníka v Kroměříži

• její otec, Antonín Urválek, byl uvězněn v Kounicových kolejích kvůli svému bratrovi, jenž odešel bojovat do Anglie

• během školní docházky si oblíbila svoji učitelku náboženství. Tu později uvěznili kvůli vyjadřování sympatií k obětem represí katolické církve. Pamětnice jí jako jediná do vězení napsala dopis

• kvůli reputaci rodiny měla problém najít zaměstnání

• s manželem, který byl ekonomem u armády, se odstěhovala na Slovensko. Toho ale ze zaměstnání posléze vyhodili. Důvodem byla emigrace jeho bratra do Švýcarska

• po revoluci s manželem zjistili, že na ně sousedé donášeli

• revoluci i následné rozdělení republik pamětnice prožila na Slovensku. Do Česka se vrátila v roce 1996

• v době natáčení pro Paměť národa, v roce 2025, pamětnice žila ve svém bytě v Kroměříži

Aloisie Gardavská se narodila 28. června 1940 v živnostenské rodině, její otec byl totiž majitelem druhého největšího řeznictví v Kroměříži. Ačkoli se mu dobře dařilo, v době druhé světové války přišel zlom – byl uvězněn v Kounicových kolejích. Důvodem bylo to, že jeho bratr odešel bojovat do Anglie. Když nastal komunistický převrat, netrvalo to dlouho a řeznictví mu sebrali. Skončil v dolech. Tyto rodinné události se propsaly i do života pamětnice. Ta už jako malá dívka projevila velkou odvahu, když napsala dopis do kriminálu řeholní sestře, která byla uvězněna za vyjadřování sympatií k obětem represí katolické církve. Později měla problém nalézt zaměstnání a byla trnem v oku některým příznivcům komunistického režimu. To, že na ni a jejího manžela donášel soused, se dozvěděla až mnoho let po revoluci.

Byla tam místnost, kde se popravovalo

Aloisie Gardavská se narodila 28. června roku 1940 v Kroměříži. Její otec, Antonín Urválek, byl živnostník. Byl totiž druhým největším řezníkem ve městě a dařilo se mu. Během druhé světové války, od roku 1942, byl ale uvězněn v Kounicových kolejích. Důvodem bylo to, že jeho bratr, Josef Urválek, odešel bojovat do Anglie. „Pamatuji si, jak tatínka odvedli. Bylo mi dva a půl roku. Bouchali na vrata a odvedli ho. Němci vzali strýcovy sourozence jako rukojmí. Tety byly uvězněné ve Svatobořicích,“ vzpomíná pamětnice. Matka ji i její sourozence už v dětství opustila, a proto, když byl otec zavřený, nebylo o ně moc dobře postaráno. Z tohoto důvodu byl otec, na přímluvu prastrýce, jenž byl velitelem vládních vojsk, po roce a půl propuštěn. „Tatínek pak někdy na vězení vzpomínal. Měl to štěstí, že byl řezníkem, skončil v kuchyni. V cele byl společně se čtyřmi dalšími vězni. On jediný byl politický vězeň, ostatní byli zloději. Pod celou, kde byli zavření, byla místnost, kde se popravovalo. Věděl, kde se popravuje.“ 

Řeznictví nám hned vzali

Po propuštění z Kounicových kolejí se otec pamětnice znovu oženil. Začal také pracovat ve svém řeznictví. Pamětnici bylo pět let, když druhá světová válka skončila. „Kroměříž osvobodili Rumuni. Když Němci odcházeli z velitelství, přešli přes Moravu a odstřelili most. Taky zapálili zámeckou věž. Bylo to kolem páté hodiny odpoledne, dívali jsme se z balkonu, jak hoří. Po válce u soudu popravovali kolaboranty. Bylo to blízko našeho domu. Věšelo se tam. Když se to konalo, tak jsme to slyšeli. Nikdy jsem tam nebyla, ale viděla jsem, že tam chodí lidi se na to dívat. V mých dětských očích jich tam chodilo dost,“ vzpomíná Aloisie Gardavská. Po komunistickém převratu čekaly rodinu pamětnice těžké časy. „Hned v devětačtyřicátém roce nám řeznictví sebrali.“ Její otec posléze nemohl sehnat práci. Pětkrát jej vyhodili, až nakonec skončil v dolech. 

Jako jediná jsem jí napsala do kriminálu

Pamětnice pocházela z věřící rodiny, a proto, když začala chodit do školy, navštěvovala také hodiny náboženství. Vyučovala je tam mladá řeholní sestra, kterou si velmi a rychle oblíbila. Chodila ji navštěvovat i do kláštera, který se podle jejího vyprávění nacházel v Kroměříži v ulici Na Lindovce. „Jednou v hodině pro ni přišli. Byli v kožených kabátech, vypadali jako gestapáci. Odvedli ji. Já jsem ji měla hrozně ráda, chodila jsem za ní i do kláštera. Šla jsem se tam pak zeptat, co s ní je. Tam mi otevřela kukátko, nahlédla jedna sestřička a řekla, že se na ni už nikdy nemám ptát. Zeptala jsem se, zda nemá alespoň adresu. Tu mi dala. Tak jsem té sestřičce napsala do vězení, do toho kriminálu. Že na ni myslím. Dodnes vím, kdo ji udal – byla to spolužačka, jejíž otec byl druhý největší komunista na okrese. Bylo to proto, že ta sestřička nám říkala, ať se modlíme za kněží, se kterými se tehdy konaly procesy, že byli nevinní,“ vzpomíná Aloisie Gardavská na události v padesátých letech minulého století. O mnoho let později se pak dozvěděla, že tato řeholní sestra, jejíž jméno si ale dnes už nepamatuje, měla pouhých dvacet šest let, když ji zavřeli. Ve vězení strávila šest let. „Prý se za mě celou dobu modlila.“

Měla jsem problém najít zaměstnání

To, že své učitelce náboženství pamětnice napsala dopis do vězení, společně s tím, že její strýc za války odešel do Anglie a otec byl živnostník, mělo na její reputaci vliv. „Nevzali mě do pionýra. Prý proto, že jsem nekolektivní. Tehdy jsem to nechápala. Také jsem později nemohla najít žádné zaměstnání. Hledala jsem a nic. Až jednou jsem byla se svojí švagrovou na koncertě. Byl tam její spolužák z gymnázia, dělal ředitele na poště. Ona se ptala, zda by mě na tu poštu nemohli vzít. A on: ‚To bych si nikdy nevzal na svědomí, abych vzal Urválkovu dceru do práce,‘ odpověděl.“ Pak ale na poště proběhla reorganizace a pamětnici tam přijali. 

Rozmýšleli jsme se, zda se vrátíme

Aloisie Gardavská se brzy vdala a v jednadvaceti letech porodila syna Pavla. Její manžel pracoval jako finančník pro armádu, proto se často stěhovali. Nakonec zakotvili na Slovensku, v Trenčíně. V srpnu 1968, kdy nastala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, byla zrovna s rodinou na dovolené v Bulharsku. „Čechoslováci se tam sdružovali do skupinek, všimla jsem si, že se něco děje. Pak jsme se to dozvěděli. Bulhaři nám říkali, ať se nevracíme. My jsme seděli u Dunaje a přemýšleli. Rozhodovali jsme se, zda se vrátíme nebo ne. Syn Pavel měl jít do první třídy,“ vzpomíná. Nakonec se vrátili, jelikož manželův bratr emigroval, tak aby tu tchyně nezůstala nakonec sama. Svého vnuka totiž velice milovala. „Vraceli jsme se přes Rumunsko, tam se to dělilo. Někteří jeli na Vídeň, my do Maďarska. Od té doby jsem na Maďary zanevřela. Převáželi nás přes hranice dobytčákem a pustili mezi nás stádo prasat.“

Soused na nás donášel

Manžel pamětnice, který pracoval jako finančník u vojáků, dostal v roce 1972 ze svého zaměstnání výpověď. Že k něčemu takovému dojde, pamětnice už tušila. „Dělal po Slovensku přednášky o využití počítačů v ekonomice. Jednou mu řekli, že tu přednášku může napsat, ale nesmí s ní vystoupit, prezentovat ji bude někdo jiný. Potom dostal výpověď a nikde jej nechtěli vzít. Skončil v textilce, kde přebíral visačky.“ Bylo to zřejmě kvůli tomu, že jeho bratr emigroval do Švýcarska. Pamětnice s manželem v té době bydleli v domě, kde žili samí vojáci, s nimiž předtím manžel pracoval. „Byli to vojáci, samí kovaní komunisti. Až po letech, po revoluci, jsem se dozvěděla, že ten nejbližší soused na nás donášel. Neměla jsem žádné podezření, měli jsme dobré vztahy. Byli jsme dobří sousedé, s jeho ženou jsem se přátelila. Donášel na nás ještě jeden, ale tam jsem se nedivila, to byl opilec.“

Revoluci pamětnice prožila v Trenčíně, chodila na manifestace i protesty na místní náměstí. Pád komunismu přivítala s nadšením. Když později nastalo dělení republik, překvapilo ji, jaká ve společnosti mezi Slováky panovala nálada. „Slováci tam byli dost proti Čechům, konali protičeské průvody, kde zněla hesla typu ‚Rež a rúbaj do krve, po tej českej kotrbe.‘ Takový postoj mě velice mrzel.“ Aloisie Gardavská tam zůstala až do roku 1996, kdy se s manželem odstěhovala zpět do Kroměříže, kde koupili byt. V roce 2025, v době natáčení pro Paměť národa, v něm stále bydlela. Při natáčení uvedla, že nejdůležitější je láska a rodina.