Libuše Gallová

* 1929

  • „To byla vždycky legrace, po večerech jsme hádali, jak se jmenuje. Říkal, že nám to říct nesmí, ale že to začíná na ‚J‘ a je to zdrobnělina stromu. Tak my jsme říkali Javůrek a Jedlička a všechno možné, ale na Jasínka jsme nepřišli. Věděli jsme, že byl z Moravy, ale nevěděli jsme, že od Přerova, Luboš nám to neřekl, protože chránil svoje rodiče. A až po válce dal tatínek inzerát, že se hledá Moravák, který v sedmnácti letech utíkal za hranice. Od Luboše jsme věděli, že utíkal přes Polsko s ještě jedním kamarádem, pak přes Maďarsko, Turecko, Afriku a Francii až do Anglie, kde se hned dal k těm radiotelegrafistům. Protože jeho tatínek byl nádražák a on uměl morseovku. Myslel si, že bude hned ťukat morseovku, ale oni měli různý klíče, to se popisuje v knížce ‚Živé nás nedostanou‘. A tatínkovi se ozvali nějací Jasínkovi, pan Jasínek už nežil, ale přijela Lubošova maminka ještě s dcerou, která byla starší než Luboš a už byla vdaná, jmenovala se Smažínková. A ty přijely k nám a byly u nás asi tři dny a my je všude provázely – do Rovenska a po Frýdštejně, na Malé Skále, všude tam, kde s námi Luboš chodil.“

  • „Když u nás byl Luboš, tak před domem zastavilo auto a vylezli z něj tři chlapi v kožeňákách. Říkala jsem mamince: ‚Je tu gestapo!‘ Luboš popadl pistoli a vysílačku a utíkal do prvního patra, že vyskočí oknem, kdyby šli dál. Ale oni se ptali po tatínkovi, protože on byl tehdy nejenom starostou Sokola, ale i starostou obce. Říkali jsme, že tatínek není doma. Dělali jsme nejdřív, že neumíme německy, abychom to co nejvíce prodloužili a Luboš aby měl čas utéct. Ale nakonec jsem vyslabikovala, že je tatínek na obecním úřadě. Tak šli tam a tam ho sebrali. Oni potřebovali, aby s nimi jako starosta šel na statek, kde bylo udání na černou porážku prasete. To se za války nesmělo, zabijačka se musela hlásit a odevzdat část masa, kůže a sádla. Takže tatínka vzali s sebou a sedláka pak odvezli na gestapo do Jičína. Druhý den přišla jeho paní a plakala u nás, a tak to jel tatínek zkusit, on znal v Jablonci spoustu Němců, protože tam celou válku jezdil, a taky uměl jabloneckou němčinu, tak se tam poptával, až se seznámil s nějakým Němcem, který měl bratra v Jičíně na gestapu. Dal mu nějaký kód, nepsal ani netelefonoval, to se bál, ale tatínek s tím kódem do toho Jičína na gestapo jel a toho sedláka přivezl domů. To bylo slávy! A víte, jak se odměnil po revoluci? Po revoluci řekl, že můj tatínek a celá naše rodina jsme měli styky s gestapáky! Takovou měl tatínek odměnu. Byl moc zklamaný. Já jsem tam chtěla jít a rozbít mu papulu. Ale tatínek mi řekl, ať se neopovažuji, že to nestojí za to se s takovým člověkem špinit. Člověk ho zachrání před gestapem, a on se takto odvděčí.“

  • „Luboše Jasínka k nám přivedl nějaký Burša a nechtěl, aby nám o tom tatínek řekl. Ale tatínek řekl, že to nám dětem řekne na rovinu, abychom věděly, co nás čeká. A tak den předtím, než měl Luboš přijít, nám tatínek řekl, že k nám přijede parašutista přímo z Londýna a bude u nás vysílat. On tedy od nás vysílal jen jednou, jinak chodil nad Malou Skálu na Sokol nebo někde nad Záborčí. A jezdíval do Rovenska, kde se schovával ten druhý, Závorka, a ten bydlel u nějakých Lukešů. Nevěděli jsme přesně, kde bydlí. Že na té plovárně, to jsme se dozvěděli až po revoluci. Oni zase nevěděli, že Luboš je u nás. Kvůli možnosti prozrazení se o tom nemluvilo.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 10.02.2023

    (audio)
    duration: 01:27:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ukrývali parašutistu z Antimony. Maturitní ples protančila v sukni z padáku

Libuše Teplíková Gallová kolem roku 1948
Libuše Teplíková Gallová kolem roku 1948
photo: archiv pamětníka

Libuše Gallová se narodila 19. února 1929 manželům Teplíkovým ve Frýdštejně jako druhé a poslední dítě. Otec vlastnil spolu se svým bratrem firmu na broušení korálků. Manželé Teplíkovi byli nadšení sokolové a ke sportu vedli také své děti. Během války se zapojili do odboje a na přelomu roku 1942 a 1943 ukrývali parašutistu z výsadku Antimony Lubomíra Jasínka. Ke konci války poskytli úkryt Němci hledanému Eduardu Markovi a poručíkovi Antonínu Jeníkovi. V roce 1943, po uzavření školy, musela tehdy čtrnáctiletá Libuše nastoupit do práce, nejprve do kuchyně hotelu, ve kterém bydlela mládež Hitlerjugend, a později do továrny, kde se vyráběly knoflíky na německé uniformy. Na konci války se Libuše zapojila do obrany Frýdštejna. Dokončila obchodní školu v Jablonci a v roce 1949 se vdala za Štěpána Galla. Nastoupila do firmy Skloexport, ze které odešla poté, co jí zakázali pracovat se zahraniční korespondencí. Komunisté se mstili za její otevřeně protikomunistické postoje a také za podporu prozápadního válečného odboje. Libuši Gallové se narodili dva chlapci, Štěpán a Jan. Po mateřské dovolené pracovala jako účetní a v roce 1984 odešla do penze. V roce 2019 ovdověla. V době natáčení na jaře 2023 žila v rodném domě ve Frýdštejně. Příběh pamětnice mohl být natočen díky podpoře z obce Frýdštejn.