Antonie Fryštacká

* 1924  

  • „Naši mamička, oni byli, tož hospodář veliký. Já jsem… no, potom sem došel Matyáš, ten byl předseda a došel a povidá: ‚Paní Fryštacká, mně je vás tak líto, vy jste tak nadřítá, se třema děckama, tolik pola.‘ A já pam: ‚Tož, co mám dělat?‘ ‚No, šak to idu proto… dat sa do JZD, tam budete mět všecko, to nebudete nic dělat.‘ A já pam: ‚A kdo to bude obdělávat?‘ ‚No, šak to budú skupiny a skupinářky a to sa vám povede lepší jak sami hospodářit, dělat. No, to přeca všecí budú dělníci.‘ Já sem: ‚Nééé, nééé.‘ ‚Jestli to nepodepíšete, dáme vašeho do Ostravy.‘ To dyž ně řekli, tak: ‚Panenko svatá, tož já…‘ Já jsem to podepsala, temu Matyášovi. V osmapadesátém. V tem osmapadesátém roku sa to, jako bylo družstvo. To nás bylo napřed pár a v tem osmapadesátém už šli všecí. No, ale to jsem já podepsala spíš o rok, a tá súseda naša mňa potkala v dědině a povidá: ‚Nechoď ani dom, vaši mamička tam na tebe idú, žes podepsala JZD.‘ Já sem došla dom a oni na mě: ‚Tož tak, my s tatú sme sa nadřeli, abychom vám neco uchovali a ty to dáš komunistom. Co sme ti dali všeckého, krávu jsme ti dali, prasata dali, vůz sme ti nechali udělat, tak sme ti pomáhali a ty sa dáš ke komunistom.‘ Nadávali, tak ně dali. Tož sem bečala potom celý deň, než můj došel z práce, a oni odjeli také s bečem. Potom moseli podepsat všecí.“

  • „A můj dělal tesařskú a tam sa seznámil s ministrem Hasalú, ten byl utečený v Americe a tá jeho žena a dvě dcery byla v koncentráku ve Svatobořicích, aj s tema děvčatama. A ten můj tam dělal tesařskú, tož sa tam seznámili a on jim vozil, víte, podporoval ich, dycky chleba jim… a potom ho chytli na hřbitově, jak jim to dával, tož ho zavřeli do tej komůrky na hřbitově. Byl tam ale dva dni za trest a já pam, eště bylo dobře, že ho nezastřelili. On byl takový s tym zaskočený, aj sme sa báli, že ho zavřú za to, dyť tenkrát byly strašné tresty. A všecko, on byl aj deset roků náčelníkem Orla, tož všecky ty papíry a divadla, co nacvičoval, všecko sme poskovali. Tož potom s tema… oni byli aj na našej svatbě.“

  • „To bylo tak. V tem čtyřiačtyřicátém to nám došlo enom čtyřem děvčatom a třem chlapcom, tak my jsme moseli jet jak dyž na ty odvody. Potom mně došla taková upomínka, že se máme dostavit do toho Kyjova už pro ty papíry do teho Německa. Tož jsme tam dojeli my čtyři a já jsem vzala papíry a jela jsem dom. A dyž jsem dojela dom, tož mamička povidajú: ‚Ne, nikde nepojedeš, já neostanu s dvoma malýma děckama a na prácu a ty v Německu, jak bych mohla žit.‘ Oni aj dojeli pro mňa. Dojel aj četník, aj doktor a naši mamička ně strčili pod duchnu, jak sem byla oblečená, a řekli, že mám strašnú horečku, a já jsem z teho leknutí takového opravdu dostala horečku. A ten doktor říká: ‚Ne, ona by nakazila celý transport, že má velikú angínu hnisavú.‘ A na druhý deň už došel ten četník, už ty děvčata měl v autě, oni už tři jely, a já jsem vyrazila s tym papírem, že mám po bolení ještě byt čtrnáct dní doma. A on sa na to podívá a říká: ‚To je jakási slepičí noha, to já nemosím uznat ten podpis.‘ A on potom povidá, udělal ze sebe takového jak dyž velikého úředníka, říká mamičce: ‚To ste nevěděla, že máte o tú děvčicu bojovat spíš? Proč ste ju nevdala nebo ste ju nedala nekam do služby?‘ Tož tak im poradil, tak oni potom jeli do teho Zlína za tym panem Slepičkú a doma sebrali všecky lístky potravinové, co jsme měli, slaninu, sádlo, vajíčka. Pokaždé mu tam vezli něco, aby mňa nechal doma.“ „Jednou?“ – „Sedmkrát a dycky moseli dojít napakovaná. Až tam byli posedmé, tak jim řekl: ‚A pojede.‘ Tož tá sa úplně skácali a šli po tem Zlíně zrovna do kostela a tam velice plakali a vyšli ten Blábolil, sa menoval ten statkář. Ten védl teho starostu a oni říkajú: ‚Kmotřenko, a co jste tak uplakaná?‘ A oni říkajú: ‚Dyž nám tú našu děvčicu vedú do Německa, co já s tema dvoma malýma děckama budu dělat?‘ Kmucháček říkajú: ‚Pane statkář, mohl byste ju zaměstnat? Šak je zvyklá práci domácí.‘ A tož že: ‚Ano, mně to bude aj pasovat.‘ Tož zrovna šel za tym Slepičkú a už to udělali, že su zaměstnaná na tem statku.“

  • Full recordings
  • 4

    Milotice, 14.06.2018

    (audio)
    duration: 03:19:12
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Neměli jsme představu, co bude. Žili jsme to, co bylo

1974 - profilové foto
1974 - profilové foto
photo: archiv pamětnice

Antonie Fryštacká se narodila 30. října 1924 ve Vacenovicích u Kyjova. Dětství prožila obklopena prací na poli, ale i laskavostí prarodičů. V roce 1930 nastoupila do obecné školy v rodné obci. Po jejím absolvování začala pracovat v lesní školce ve Vacenovicích. Válku vnímala skrze omezení, která do obce přicházela. V roce 1944 měla být odvedena na nucené práce do Německa. Mamince se podařilo její transport oddálit a nakonec jí místo odchodu vyřídila práci na statku v Miloticích. Poslední rok války tedy strávila v blízkosti hraběcí rodiny na zámku v Miloticích. Tam se seznámila s manželem Janem, který jako tesař pracoval v koncentračním táboře ve Svatobořicích-Mistříně. Tam pomáhal manželce a dcerám generála Antonína Hasaly, se kterými po válce navázal přátelské vztahy. V květnu 1946 se Antonie provdala a začala s manželem hospodařit na polích, která získali darem za pomoc generálově rodině. Manželům se narodily tři děti. V roce 1958 musela pamětnice podepsat vstup do JZD. Sametovou revoluci přivítala s nadšením, účastnila se slavnostní mše svaté ke svatořečení Anežky České v Praze. Po revoluci cestovala po poutních místech Evropy.