Helena Fojtíková

„Prostě jsme byli takoví, ani jsme nepřemýšleli, že to nikam nepovede. Odněkud jsem přišla a maminka povídá: ‚Utěkaj, utěkaj, berú nám velebného pána!‘ Ale to si představte, že já v těch deseti nebo jedenácti letech jsem šla na faru. Já jsem byla až v chodbě, jak tam byl Zliča, toho můžu jmenovat – ten, co ho bral. Byla jsem v chodbě s jednou kamarádkou, koho jsme tam chtěly bránit, já nevím. Ale páter Půček vyšel ven a řekl: ‚Lidičky, rozejděte se,‘ protože se bál, aby se nedostali i lidi do maléru. A také tam byl dřevěný plot a nedašovští chlapi lámali plaňky z plotu a házeli to [po StB]. Byl z Horní Lidče. Ale zase bylo neštěstí, že pod farou byl jeden totální komunista, který všechny ty chlapy udal a oni je potom v ten večer všechny posbírali. Pořád slyším, jak jezdila auta plná vojáků večer o jedenácté hodině – jezdili do školy, asi se báli, aby se zase celá vesnice nevzbouřila a nepostavila se proti nim. Taky to tady obsadili vojskem nebo milicionáři. Ti milicionáři byli taky pěkní smradi. Pane Bože, odpusť, jsou to moji bližní, ale já to tak v sobě mám.“