The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Fojtíková (* 1939)

• narozena 29. září 1939 v Nedašově

• zažila druhou světovou válku a osvobození Nedašova Rumuny

• rodině bylo během kolektivizace zabráno hospodářství

• účastnila se obrany kněze Františka Půčka před Státní bezpečností

• během života se dostala do střetu s totalitní mocí

• zapojila se do aktivit Občanského fóra

• v době natáčení v roce 2025 žila v Nedašově

„Já jsem se narodila do nejhorší doby, co mohla být,“ říká Helena Fojtíková. V dětství zažila druhou světovou válku, během komunistické totality se její rodina potýkala s kolektivizací a v roce 1949 byla přítomna zatýkání nedašovského faráře Františka Půčka.

Ukrývání majetku za války

Helena Fojtíková se narodila 26. září 1939 v Nedašově poblíž Valašských Klobouk. Pocházela z pěti dětí, otec Jan Cícha pracoval na pile a matka Marie byla v domácnosti. Rodina měla malé hospodářství, tři hektary pozemků a několik krav. 

Jihovýchodní Moravu na konci druhé světové války osvobozovali vojáci ze Sovětského svazu a z Rumunska. Lidé z Nedašova zakopávali truhly s oblečením a nejnutnějšími věcmi, aby o ně nepřišli. Cíchovi měli zakopanou truhlu v kůlně, kde si Rumuni ustájili koně, celou dobu se rodina bála, že se koně do úkrytu proboří, ale naštěstí se nic nestalo.

V Nedašově se během války usídlila německá pohraniční stráž i s rodinami. Vystavěli si několik nových domů, do kterých se po poválečném odsunu Němců nastěhovali místní lidé, dnes (2025) je tam Domov pokojného stáří Naděje. Helena Fojtíková si nepamatuje, že by místní měli s Němci nějaké problémy. Po válce jezdilo mnoho lidí do pohraničí pro majetek, zvlášť pro nábytek po vysídlených Němcích. V té době to nevnímali jako něco špatného, spíš jako odplatu za válku.

Dokupovali potraviny, aby splnili povinné dávky

V roce 1948 se vlády v zemi chopili komunisté. Brzy po převratu začala kolektivizace – sjednocování pozemků a hospodářství do jednotných zemědělských družstev (JZD). Sedláci, kteří vstup do JZD odmítli, museli státu odevzdávat předem určené dávky vypěstovaných potravin. Stát dávky neustále navyšoval, aby zemědělci nemohli předpisy plnit a nakonec do družstva vstoupili. Tak na tom byli i Cíchovi. Odevzdávali všechno – mléko, seno, brambory, maso, vajíčka, to se potom vozilo před obecní úřad. Kdyby dávku nesplnili, vyvedli by jim dobytek ze chléva a zabavili pozemky. Nakonec museli Cíchovi dokupovat vajíčka a ovci, jen aby měli z čeho dávky plnit. Když se dělala zabijačka, muselo se to hlásit a odevzdat část ze zabíjení, dokonce i kůži ze zvířete. Za zabíjení načerno hrozilo vězení. Zároveň byli zemědělci pod neustálým nátlakem, měli určené dny a čas, na který se měli dostavit na obecní úřad, kde je místní komunisté přesvědčovali ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Otec už v té době nežil a matka měla slabé srdce, takže na úřad musela chodit tehdy jednadvacetiletá Helena. Na úřadě jí hrozili, že pokud rodina nevstoupí do JZD, vyvedou jim dobytek ze chléva.

Manžel pamětnice Jan Fojtík zažil s kolektivizací podobné problémy. Byl z devíti dětí, přesto ho z podniku MEZ Brumov, kde pracoval, poslali ho domů a řekli, že ať se vrátí až poté, co jeho rodiče podepíšou vstup do JZD. Z nedašovských sedláků, kteří odmítli do družstva vstoupit, sice nikoho nezavřeli do vězení, ale násilím jim zabrali majetek. Z pozemků si lidé mohli nechat jen záhumenek. Rodina Cíchových mívala sad krásných švestek, ale ty jim lidé z družstva zničili traktorem a Cíchovi jim v tom nemohli nijak zabránit.

Kněze před StB bránili farníci

V Nedašově mezi lety 1934 a 1959 působil římskokatolický kněz František Půček. 

„Byl to vzácný člověk,“ říká pamětnice. Nedašovští farníci ho měli velmi rádi, děti se na hodiny náboženství s ním vždycky těšily. 21. ledna 1949 kněze na faře vyslýchala Státní bezpečnost (StB) ohledně některých kázání, kde četl pastýřský list biskupů a upozornil na zkreslený obraz jezuitů v tehdy propagovaných knihách Aloise Jiráska. Přišli v pátek kolem třetí hodiny, kdy se dřív zvonívalo na památku ukřižování Ježíše Krista a lidé se modlili k pěti Kristovým ranám. Státní bezpečnost si vyzvánění vyložila jako poplach, protože kolem fary se seběhli Nedašované odhodlaní pátera Půčka bránit. Helena Fojtíková zrovna přišla domů, když na ni maminka volala: „Utěkaj bránit, berú nám velebného pána!“

Pamatuje si, jak stála na chodbě fary, kde panoval chaos. Muži vytrhávali plaňky z plotu a házeli je po utíkajících příslušnících Bezpečnosti, do toho farář volal: „Lidičky, rozejděte se!“ Nechtěl, aby se někomu něco stalo. StB se vrátila ještě ten den večer s Lidovými milicemi. Někdo všechny muže, kteří kněze bránili, udal a Státní bezpečnost jezdila autem dům od domu a svážela je do místní školy. Tam Nedašovany i otce Půčka zbili a odvezli do nechvalně známé věznice v Uherském Hradišti. Kamarádka pamětnice ve škole pracovala jako uklízečka a po zatýkání musela z podlahy umývat hodně krve. Zatkli i kostelníka Jana Pacíka, kterého podezírali, že vyzváněním svolával lidi na poplach. Ve skutečnosti zvonila jeho dcera Anička. Mezi zatčenými byl také strýc pamětnice Josef Holba. Do školy pro něj přišla jeho manželka Anděla a prosila, aby Josefa pustili, že ho potřebuje, aby šel ke koni, který se nadýmá. Josefa Holbu doopravdy propustili a tím se zachránil před vězením. 

František Půček dožil v domově pro seniory v Lukově. Pamětnice jej tam byla spolu s dalšími členy nedašovského Valašského krúžku navštívit. Přišli v krojích a zazpívali mu nedašovskou hymnu Vesničko má pod Kaňůrem, kněz z toho měl velkou radost.

Do Valašského krúžku chodila Helena Fojtíková i se svým budoucím manželem. Na 1. máje, kdy se po celé zemi konaly velké průvody, měl jít do průvodu i krúžek. Oba odmítali komunistický režim, a tak z krúžku raději vystoupili. Také na Svátek práce odmítali vyvěšovat prapory. Za to jim bylo sice vyhrožováno pokutou, ale Fojtíkovi ji nikdy nedostali. Většina ostatních lidí režim neposlouchala z přesvědčení, ale ze strachu o sebe nebo své děti. 

Nemohli svobodně postavit dům na vlastním

Když se pamětnice vdala a chtěli si s manželem Janem Fojtíkem postavit na vlastním pozemku dům, bylo jim řečeno, že tento pozemek je ve spádové oblasti vedlejší obce Brumov. Nakonec se za manžele Fojtíkovy přimluvilo nedašovské vedení obchodu Jednota, kde Helena Fojtíková pracovala. To ale nebyl konec problémů. Dostali přesně vytyčeno, kde na svém vlastním pozemku mohou stavět – aby se tam vešel ještě další dům. Strýc pamětnice Josef Holba jim na stavbu prodal dřevo z lesa, který vlastnil, dokud mu ho nezabavilo JZD. Jak dřevo vezl, viděl to lesník a udal ho. Naštěstí od jednoho policisty dostali varování a velké klády stihli schovat na střechu stodoly. Stejný policista rodinu také varoval před místním donašečem. Chyběly peníze a stavba domu se protahovala. Místní komunista manželům dokonce vyhrožoval, že jestli stavbu rychle nedokončí, nastěhuje jim do domu obecního bezdomovce. Rodina se tak musela stěhovat do nedostavěného – topilo se jen v jedné místnosti, ve které ze začátku všichni trávili zimu. 

Vůz s nápisem „Brežněv = Hitler“

21. srpna 1968 vtrhla na území Československa vojska Varšavské smlouvy. Helena Fojtíková se ten den ráno vzbudila a viděla, jak zpoza kopce naproti domu vylétají letadla. Potom přiběhl její švagr se slovy: „Rusové nás obsadili!“ „To bylo k vzteku. Jedním slovem to bylo k vzteku,“ popisuje pamětnice. Se sestrou jezdívala pro piliny na voze, kde bylo velkým písmem napsáno „Brežněv = Hitler“. Nedašované se v té době také chodili modlit k soše sv. Václava, českého patrona, kde zpívali státní hymnu a svatováclavský chorál. 

Věřící na Velehradě vypískali ministra

V roce 1985 proběhla na nedalekém Velehradě národní pouť u příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice. Pouť se stala masovou protestní akcí proti komunistickému režimu. Ministr kultury Milan Klusák byl vypískán davem věřících a musel opustit tribunu. Mezi těmito lidmi byla i dcera paní Fojtíkové a dodnes na tuto chvíli ráda vzpomíná. Věřící se v té době neměli jak dostat k náboženským textům, Bibli si pamětnice mohla koupit až po revoluci v roce 1989.

Sametová revoluce

O probíhající sametové revoluci se v listopadu 1989 Fojtíkovi dozvěděli z televize, potom napjatě sledovali všechno, co se dělo. Už od začátku věřili, že to dobře dopadne a komunistický režim padne. Nedašované se opět chodili modlit a zpívat ke svatému Václavu. Pamětnici vyzvedávala po práci kamarádka s kočárkem a spolu chodily k nedaleké soše. Někteří lidé je sice sledovali, ale báli se připojit. To jim pamětnice dodnes vyčítá. V Nedašově bylo založeno Občanské fórum (OF), ve kterém byla aktivní, místní byli této myšlence nakloněni, takže OF vzniklo bez problémů. 

Helena Fojtíková za svůj život zažila válku, nástup a pád komunistického režimu i perzekuce a absurditu života v totalitní společnosti. „My jsme žili v hrozné době,“ říká. Za nejdůležitější považuje to, aby člověk svůj život dobře prožil.