Gerhard Fink

* 1965

  • „Když uprchlíci odjížděli, bylo to poprvé, kdy jsem se mohl zamyslet. Potuloval jsem se po zahradě, rozhlížel se – do té doby jsem spoustu věcí ani neviděl na vlastní oči. Vtom nastala scéna, kterou vidím v paměti jako dnes. Shora přibíhá naprosto hekticky mladá brýlatá žena, v jedné ruce malý kufr, v druhé ruce dítě. Nejprve jsem zareagoval slovy: ‚Pomalu, pomalu, poslední autobusy ještě zdaleka nejsou připravené k odjezdu.‘ Zasadil jsem si její spěch do kontextu, že si lidé nejprve šli sbalit své věci, což zabralo nějaký čas, a ona se nyní obávala, že autobusy odjedou bez ní. Vtom mi ta žena padla kolem krku: ‚Takže jsme to ještě stihli?‘ ‚Jak jako stihli?‘ Prý ve večerních zprávách ještě v Sasku vše viděla a hned se vydala na cestu. Nevím, jaká tenkrát panovala na hranicích opatření, ale nějakými cestami se prostě ještě v noci zvládla dostat sem. A to pro mě bylo znamení, že celá ta historie ještě zdaleka není u konce.“

  • „Poprvé jsme pak museli zasahovat také jako zdravotníci. Ošetřovali jsme lidi, kteří na novou situaci reagovali srdeční arytmií či panickými atakami. Tehdy se tomu ještě takto odborně neříkalo, ale v podstatě to byl holý strach, jenž některé přepadl. Pochopitelně měli nejspíš nějaké odpovídající zkušenosti."

  • „Kdo zná prostor před velvyslanectvím, ví, jak je stísněný. Zaměstnávala nás už jen samotná skutečnost, že je třeba dostat polní kuchyni z tak úzké kočičími hlavami dlážděné uličky bránou na pozemek velvyslanectví. Zprvu nás zaměstnávaly zcela banální záležitosti, takže člověk moc nevnímal okolí. Opravdu silný okamžik nastal, když jsem prošel dveřmi a ocitl se v rotundě, tedy ve vstupní hale, a všude bylo plno postelí. Stály nad sebou ve čtyřech poschodích a všechny byly obsazené lidmi. V tu chvíli jsem si jen pomyslel: Panebože, kde ses to ocitl. Skýtal se mi velmi dystopický pohled.“

  • „Každý tu balkónovou scénu zná, ministr zahraničí Genscher na základě své osobní historie nejprve pozdravil všechny, kdo stejně jako on pocházeli z Halle. Myslím si, že to pro uprchlíky znamenalo zároveň důležitý signál, když viděli, že tam stojí někdo, kdo rozumí jejich situaci a rozpoložení. Zvládl říct jen půlku věty, zbytek zanikl v jásotu. Vždycky to přirovnávám k jedinému, co je podobné měřítkem, totiž když nějaké národní mužstvo vyhraje pohár nebo se stane mistrem. Přesně taková hlasitost to byla, když pět tisíc lidí na malém prostoru propuklo v jásot. Při vzpomínce na tu chvíli mi naskakuje husí kůže i po 35 letech a nejspíš na to nikdy nezapomenu, mám to pevně zaryté v paměti.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.10.2024

    (audio)
    duration: 01:23:29
Full recordings are available only for logged users.

V uniformě Červeného kříže na pražské ambasádě

Gerhard Fink, Praha, 2024
Gerhard Fink, Praha, 2024
photo: Natáčení

Gerhard Fink se narodil 22. července 1965 v malé západoněmecké obci nedaleko hranic s Lucemburskem do rodiny celníka. Základní školu i gymnázium pak ale absolvoval v malém městě Euskirchen, kam se rodina přestěhovala. Po maturitě se Gerhard Fink stal daňovým úředníkem a v rámci civilní služby vstoupil do Německého červeného kříže. Existenci železné opony v běžném životě lidé na Západě příliš nevnímali, v Červeném kříži však byl proškolen mimo jiné i na válečné situace. Drobnější zásahy byly bezvýznamné, až nasazení na velvyslanectví NSR v Praze na podzim roku 1989 změnilo jeho pohled i život. Tým z Euskirchen dostal na starost převoz třetí polní kuchyně. Už jen dostat polní kuchyni na pozemek velvyslanectví, kde se již tísnily zástupy východoněmeckých uprchlíků, nebylo snadné. Následovala práce 18 hodin denně ve stísněných podmínkách, žádný volný čas, nasazení i jako zdravotníci po projevu spolkového ministra zahraničí Genschera, krátká přestávka na oběd po odjezdu první vlny uprchlíků, další práce až do odjezdu druhé vlny uprchlíků, úklid pozemku velvyslanectví. Po návratu domů neměl Gerhard Fink dovolenou, tedy ani čas příliš o všem přemýšlet, ale když později padla Berlínská zeď, uvědomil si, že nasazením na velvyslanectví v Praze přispěl k začátku rozpadu východního bloku. Později pomáhal také při obnově bývalé NDR a zážitky z pražského zásahu mu zde velmi pomohly. U Německého červeného kříže setrval, politicky se angažoval jako člen SPD. Při vzpomínce na některé zážitky z velvyslanectví v Praze mu i po 35 letech naskakovala husí kůže.