Helena Fialová

"Babička, to víte, mu něco dala, nevím už co. Chtěla mu něco dát, za vámi někdo, před námi někdo. Takoví ti...no, takže jsme nemohli nic mluvit ani. A babička, já ne, já jsem byla děcko, ale babička mu to [podávala]: 'Francku, na, něco jsem ti upekla!' A jak mu to dávala, tak jí to ten, no ten...-Nějaký dozorce? - No, jeden ten, co s nimi chodil, vytrhl z ruky a [řekl]: Nic nedostane! No bylo to smutné, to mám tedy úplně v očích."

"No tak, dívejte se, měli jsme, tatínek měl stolařství a tam byla taková, no to nebyla komora, to bylo postavené schválně, když pak měl udělané nějaké malé věci od nábytku, tak se to tam schovávalo kvůli dešti, že. Jinak se...a dřevo se taky sušilo venku. Aby bylo pořádně vyschlé, než se z něho začala dělat ta okna. Tatínek dělal vlastně víc ta okna, než nějaké velké kusy nábytku. No a tenkrát tam udělal díru a zakopal tam cukr. A do toho tam bylo dřevo na topení mamince. No a představte si to, zadělal to, zafilmoval to, jako že jim tam dali na lem, a když tam přišli ti Rusáci, když přijeli, měli koníka, tak ho tam přivázali a hotovo. A koníček si tam pěkně čural. Tatínek, tomu rostly vlasy na hlavě, co z toho vznikne. - Kolik toho bylo? - No tak to nebyla kvanta, pytel."

"Babička. Babička s tetou, jako s manželkou, za strýčkem jezdily. No, ale co myslíte. To víte, babička jako - kdybych jela za děckem, tak všechno napakuju - měla malinko a i to malinko jí sebrali. Nesměla mu to dát, to vím, že říkala: 'Na, Francku', jak vytáhla z kabely cosi, tak jí to hned drapli."