Ing. Marie Fejtková

* 1941

  • „Třásla jsem se, jestli mě pustí k maturitě. Měla jsem hotové písemky, a když naše zavřeli, tak jsem to hned šla říct třídnímu. Nikomu dál jsem to moc nevykládala, a že jsem chodila ubrečená do školy, toho si téměř nikdo díky brýlím moc nevšiml a já jsem moc nebrečela na veřejnosti. Své city umím schovávat, když je třeba. A dařilo se to. Třídní šel k řediteli a ředitel řekl: ,Jsou odsouzení? Nejsou. Dokud nejsou odsouzení, tak jako by se stalo.‘ Tak mě klidně k maturitě pustili. Maturitu jsem udělala, jak teď děti říkají, za čtyři, to znamená čtyři jedničky, dobrý. Mluvila jsem u maturity rusky tak, až jsem se sama sebe lekla. Říkám: ,Ježíš, kdo to tady mluví rusky?´ Říkám si, že jsem to přeci já, dobrý. Uměla jsem. Obrečela jsem, když nás tam chválila soudružka, která tam byla z lidu jako přísedící, jak jsme připraveni budovat socialismus. Rozbrečela jsem se u toho. Ona si to vysvětlila, že mě dojala, a mně bylo spíš líto, jak to sdělím rodičům, když jsme si s nimi směli jen jednou týdně psát dopis."

  • „Buď Jirka nebo Jaromír jsme jezdili jednou za čtvrt roku do Valdic. To bylo takové ponuré, protože kartouza valdická je smutná. Když jsme vystoupili ve Valdicích z vlaku, tak šel vždycky štrúdl lidiček k nějaké sokolovně, kde jsme čekali. Tam jsme odevzdali občanský průkaz a pozvánku a pak nás vyzvali, že můžeme jít. A pak nás jeden velitel odvedl složitou motanicí chodeb, které se vyznačovaly tím, že byly tmavé, smrduté a vyzdobené třeba heslem: ‚Straně věřte, soudruzi‘ nebo ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ a podobně. Takže jsme vždycky dostali ideovou náplň. Pak stůl, tatínek, dva vězni u jednoho velkého stolu a jeden hlídač. S tatínkem jsme se ani nemohli políbit, to se nesmělo. Vedli jsme sterilní řeči, nic nesměl dostat, ani ruku podat, nic. U tatínka i u maminky to bylo to samé – vždycky jsme hleděli, abychom byli co nejlíp oblečení, co nejvíc v dobré náladě, protože to jsme jim mohli dát. To bylo jediné, co jsme mohli dát. A oni to akceptovali, brali s radostí a myslím si, že jim to dělalo náramně dobře, když viděli, že celkem žijeme dál. Hlavně je zajímalo, jestli chodíme do divadla, na koncerty, jestli chodíme na koupaliště a tak dále. Prostě jestli žijeme.“

  • „Těžce jsem to prožívala. Chodili jsme od vlaku ze zastávky od Dvora [Králové], kam jsem jezdila vlakem, domů a na začátku náměstí jsem viděla, že je oční optika zavřená a před oční optikou stojí černý sedan. A bylo mi jasné, o co jde. A tak jsem šla domů už taková celá... Bůh ví co. Když jsem otevřela byt, tak první [jsem ucítila] závan kouře. Naši nekouřili, nikdo doma nekouřil. I bratři kouřili na pavlači. A tam takoví podivní lidé, otevřené skříně a rozhrabaný nábytek. Tatínek stál v jednom koutě a maminka v jiném koutě. Bylo mi jasné, o co jde. Tak jsem šla k mamince, objala jsem ji, políbila. Řekla jsem jí: ,Mami, já jdu hrát na varhany.‘ – ,Jo, jdi.‘ A k tatínkovi mě ani nepustili. Tak jsem šla do Husova sboru Církve československé. Tam jsem hrála na varhany, než jsem začala brečet. To už ke mně přišel syn farářových, můj spolužák, s čistým kapesníkem. Říká: ,Hele, tvůj je malý, nebude ti stačit.‘ A za chvíli přišel s krajícem chleba se sádlem. A říká: ,Pojď, já ti dám.‘ Říkala jsem: ,No, já mám hlad.‘ – ,Ne, pojď k nám, tam dostaneš.‘ Tak mě farářovi vzali k sobě a nelakovali nic na růžovo. Řekli: ,Připrav se spíš na to špatné. Ale neboj se, ty jsi silná, ty to přežiješ. A kdybys něco potřebovala, víš, kde jsme.‘“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 08.10.2025

    (audio)
    duration: 02:47:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Maturitu už s rodiči neoslavila, čekali ve vazbě na soud

Maturitní fotografie Marie Fejtkové z roku 1959
Maturitní fotografie Marie Fejtkové z roku 1959
photo: Archiv pamětníka

Marie Fejtková se narodila 5. února 1941 v Jaroměři do rodiny zlatníka Jiřího Fejtka a jeho ženy Marie rozené Hlinkové. Měla dva starší bratry Jiřího a Jaromíra. Dědečka Josefa Hlinku za nacismu dva roky věznili kvůli poslechu zahraničního rozhlasu. Po základní škole v Jaroměři vystudovala střední ekonomickou školu ve Dvoře Králové, kde v roce 1959 maturovala. Po roce 1948 jim vzali rodinné klenotnictví a v roce 1959 rodiče po domovní prohlídce zatkli a odsoudili za spekulaci a porušování devizového hospodářství. Majetek rodičů zabavili, bratra Jaromíra vyhodili z vysoké školy. Matka si odseděla čtyři roky ve věznici v Pardubicích. Otce věznili ve Valdicích a poté, co zcela oslepl, ho po několika přesunech v roce 1963 předčasně propustili. Pamětnici zastihla okupace v roce 1968 v Paříži, vrátila se ale domů. Pracovala jako analytik a programátor v podniku Orgalen ve Dvoře Králové a poté jako vedoucí nového výpočetního střediska v podniku ZAZ v Jaroměři. Do KSČ několikrát odmítla vstoupit. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Po roce 1989 byla zastupitelkou Jaroměře. Zpívala v komorním pěveckém sdružení Cantus, hrála při bohoslužbách a v důchodu externě vyučovala na několika školách. V roce 2000 zrušil nejvyšší soud rozsudek nad rodiči. V roce 2025 žila v Jaroměři.