Ing. Marie Fejtková

„Buď Jirka nebo Jaromír jsme jezdili jednou za čtvrt roku do Valdic. To bylo takové ponuré, protože kartouza valdická je smutná. Když jsme vystoupili ve Valdicích z vlaku, tak šel vždycky štrúdl lidiček k nějaké sokolovně, kde jsme čekali. Tam jsme odevzdali občanský průkaz a pozvánku a pak nás vyzvali, že můžeme jít. A pak nás jeden velitel odvedl složitou motanicí chodeb, které se vyznačovaly tím, že byly tmavé, smrduté a vyzdobené třeba heslem: ‚Straně věřte, soudruzi‘ nebo ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ a podobně. Takže jsme vždycky dostali ideovou náplň. Pak stůl, tatínek, dva vězni u jednoho velkého stolu a jeden hlídač. S tatínkem jsme se ani nemohli políbit, to se nesmělo. Vedli jsme sterilní řeči, nic nesměl dostat, ani ruku podat, nic. U tatínka i u maminky to bylo to samé – vždycky jsme hleděli, abychom byli co nejlíp oblečení, co nejvíc v dobré náladě, protože to jsme jim mohli dát. To bylo jediné, co jsme mohli dát. A oni to akceptovali, brali s radostí a myslím si, že jim to dělalo náramně dobře, když viděli, že celkem žijeme dál. Hlavně je zajímalo, jestli chodíme do divadla, na koncerty, jestli chodíme na koupaliště a tak dále. Prostě jestli žijeme.“

„Těžce jsem to prožívala. Chodili jsme od vlaku ze zastávky od Dvora [Králové], kam jsem jezdila vlakem, domů a na začátku náměstí jsem viděla, že je oční optika zavřená a před oční optikou stojí černý sedan. A bylo mi jasné, o co jde. A tak jsem šla domů už taková celá... Bůh ví co. Když jsem otevřela byt, tak první [jsem ucítila] závan kouře. Naši nekouřili, nikdo doma nekouřil. I bratři kouřili na pavlači. A tam takoví podivní lidé, otevřené skříně a rozhrabaný nábytek. Tatínek stál v jednom koutě a maminka v jiném koutě. Bylo mi jasné, o co jde. Tak jsem šla k mamince, objala jsem ji, políbila. Řekla jsem jí: ,Mami, já jdu hrát na varhany.‘ – ,Jo, jdi.‘ A k tatínkovi mě ani nepustili. Tak jsem šla do Husova sboru Církve československé. Tam jsem hrála na varhany, než jsem začala brečet. To už ke mně přišel syn farářových, můj spolužák, s čistým kapesníkem. Říká: ,Hele, tvůj je malý, nebude ti stačit.‘ A za chvíli přišel s krajícem chleba se sádlem. A říká: ,Pojď, já ti dám.‘ Říkala jsem: ,No, já mám hlad.‘ – ,Ne, pojď k nám, tam dostaneš.‘ Tak mě farářovi vzali k sobě a nelakovali nic na růžovo. Řekli: ,Připrav se spíš na to špatné. Ale neboj se, ty jsi silná, ty to přežiješ. A kdybys něco potřebovala, víš, kde jsme.‘“