Zofia Faiglová

* 1923

  • „Dostávaly jsme, ale moc málo. Nepamatuji si, jestli to bylo na čtrnáct dní, nebo na měsíc, ale platili nám 10-15 marek. Na známky a maličkosti. Polákům platili moc málo. Češi ale dostávali stejně jako Němci. Češi byli jako Němci, ale Poláci ne... To bylo zajímavé – my jsme chtěly do divadla. Byla jsem poprvé v opravdovém divadle právě v tom Altenburgu. Bylo tam krásné divadlo. Dívaly jsme se na plakáty, co budou dávat. A řešily jsme, jak se máme obléknout. Měly jsme bílé halenky a sukně, to každá měla, tak jsme šly. A víte, na čem jsme byly? Nejdříve jsme si říkaly – na to ne, to je německy - ale víte, co to bylo? Prodaná nevěsta! To bylo moje první divadlo, co jsem viděla. V Pleševě divadlo dojíždělo, ale divadlo tam nebylo. Bylo až v Poznani.“

  • „Asi za pět dní přišli Američané. Vystěhovali koncentrační tábor a ‚auzírky‘ – to byly ty, co ten koncentrační tábor hlídaly, bydlely v dřevěných barácích – tak nás nastěhovali místo nich do těch dřevěných baráků. Z továrny nás pak vystěhovali do kasáren a z kasáren byly transporty do Gery a odtud do Frankfurtu, Darmstadtu a dál. My jsme byli civilové. Byla tam polská armáda, ta nás nechtěla přijmout, protože oni válčili, a my ne. V listopadu jsem se vypravila do Čech. Transport byl dobytčími vagony a vedl až do Polska – tedy kdo chtěl, samozřejmě. Já jsem vystoupila v Praze, řekla jsem jim, že tady mám tetu, tak jsem vystoupila na Smíchově. Pak jsem přišla na nástupiště. Neměla jsem peníze, nic, ani na tramvaj. Byl tam nějaký pán kolem třiceti let a já mu nabídla, jestli nechce americké cigarety, které jsem předtím fasovala...“

  • „Němci když tam přišli, tak první, co dělali, že všechny vybrali a zaplňovali koncentráky. Anebo je transportovali na práci do Německa. Tři transporty v Pleševě byly. Mladí lidi museli do Německa do totálního nasazení. Transport byl dva tři vagony. V Pleševě nebyla žádná práce. Studenti a školy skončili. Celých pět let nebyly školy. Poláci se měli naučit číst, psát a nic víc. Bylo tam velké gymnázium, profesoři – ti všichni šli do koncentráků. Třicet mladých, mezi nimi dva naši bratranci byli zastřeleni. Ve 39. roce byli na demonstraci proti Němcům, ti Němci je znali, a tak byli zastřeleni. Bratranci.“

  • „Osm hodin denně se pracovalo, v neděli bylo volno. Bylo nás tam asi sto dívek v tělocvičně, spaly jsme na poschoďových kavalcích. Do města jsme mohly chodit. Dostaly jsme ‚P‘ jako Poland. Musely jsme to nosit na pravé straně.“ - „Jak se k vám chovali Němci – civilní obyvatelstvo?“ - „Celkem dobře, oni byli v té továrně a neubližovali nám.“ - „A když jste vyšly ven, jaké k vám bylo civilní obyvatelstvo?“ - „Normálně. Chtěly jsme si koupit rtěnku, řekli, že není pro nás, a neprodali nám ji. My jsme ty ‚P‘ sundávaly a schovávaly do kapsy. Chodily jsme do kina. Ale nevím, zda by nás tam s ‚P‘ pustili. Jinak jsme nemohly třeba do restaurací.“ - „A jaký byl styk s rodinou, měly jste dovolenou, abyste ji navštívily?“ - „Žádnou dovolenou za tři roky, žádné oblečení jsme nedostaly, jen z Polska, co jsme měly. Jinak nic. Neměly jsme žádná práva.“

  • „Zapisovala jsem Poláky, každý řekl, kam by chtěl jet, jestli se chce vrátit domů a tak. Každý si mohl říct, co chce. Já kdybych chtěla do Ameriky, tak to bylo možné. Kamarádka je v Austrálii. Mohli jsme všude. Nebyli jsme političtí, byli jsme jen totálně nasazení. Američané nás k ničemu nenutili. Když měl někdo příbuzné v Anglii, Americe, Austrálii, tak letěl letadlem. A když neměl příbuzné, tak čekal na transport.“

  • „Bylo vám šestnáct let a nastoupila jste do hospodářské školy, je to tak?“ - „Nenastoupila jsem. Všechno bylo zrušené. Ani děti nenastoupily. Němci už všechno okupovali.“ - „A jak si vzpomínáte na jejich příchod konkrétně?“ - „Byla jsem v Gdyni. Přijeli s motorkami. V Gdaňsku se ještě válčilo. V Gdyni ve městě se neválčilo. Tam přijeli na motorkách a hned tam začaly vyhlášky a všichni muži se měli hlásit ve školách, kostelech, všude, potřebovali zakladniky [rukojmí]. To znamená, že vzali třeba 160 mužských, kteří měli postavení, a kdyby zastřelili nějakého Němce nebo se něco stalo, tak těch 160 lidí to odneslo. To bylo hrozné. Mám o tom knížky. Bylo to i v Lešně, tam zastřelili ty zakladniky.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, Eye Direct, 21.01.2019

    (audio)
    duration: 02:02:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Na prvním rande mi řekl, že si mě vezme

1945 - pamětnice
1945 - pamětnice
photo: Pamětník

Zofia Faiglová, rozená Jankovjacová, se narodila 30. března 1923 v Polsku, v poznaňském kraji, v městečku Plešev (Pleszew). Byla osmým dítětem manželů Jankovjacových, kteří měli hospodářství a k tomu provozovali povoznictví. Vypuknutí války dne 1. září 1939 zažila Zofia v Gdyni, tedy blízko epicentra prvních bojů druhé světové války. Měla nastoupit na střední obchodní školu, ale v Polsku se školy zavřely a už nikdy si vzdělání nedoplnila. V roce 1942 byla totálně nasazená do Německa ve městě Altenburg ve zbrojovce Hugo und Alfred Schneider. V srpnu 1944 se zde seznámila se svým budoucím mužem Antonínem Faiglem, totálně nasazeným českým studentem. Ten v březnu 1945 spolu se svými českými kamarády utekl do protektorátu. Pamětnici vzít nemohli, protože by jako Polka riskovala mnohem více než Češi. Po osvobození v květnu 1945 Zofia pracovala ještě půl roku v Německu v organizaci UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a v listopadu 1945 se vypravila s transportem do Kladna za Antonínem. Vzali se na jaře 1946. Zofia získala československé občanství, na doplnění vzdělání už ale nebyl čas. V roce 1948 porodila holčičku, která však zemřela po čtrnácti dnech na zápal plic, pak přišli na svět tři synové. Faiglovi žili v Kladně, Chomutově a v Praze. Pamětnice pracovala po celý život v pohostinství jako servírka a vedoucí restaurace. O politiku se nezajímala.