Helen Epstein

„Nikdo neměl zájem o tom diskutovat. Přeživší chtěli udělat za válkou tlustou čáru, nechtěli přemýšlet o tom, že jejich děti cokoli trápí, chtěli, aby z jejich dětí byli normální Američané. A psychiatři byli velmi ovlivněni Freudem, takže vůbec neuvažovali o sociologii, politice, válce nebo traumatu. Trauma se začalo studovat až v 80. letech, takže pro to neexistoval žádný akademický rámec, žádný politický rámec. Nikoho to nezajímalo. A když jsem šla za svými editory, že mám takovou představu – tato skupina lidí, bla, bla, bla… – tak oni se ptali: ‚Jsou k tomu nějaké propagační materiály, hlavičkový papír, organizace?‘ Já jsem řekla: ‚Ne, ne, ne.‘ Oni se zeptali: ‚Dosvědčí Elie Wiesel vaši existenci?‘ Já jsem řekla: ‚K čemu Elie Wiesel? Já existuji, očividně. Oba moji rodiče byli v koncentračních táborech, všichni moji prarodiče byli zavražděni. Co chcete víc?‘ ‚Ne, to nestačí.‘ Takže jsem dál psala o hudbě, o hudebnících, až se nakonec tím hloupým americkým způsobem stalo – možná je to v Československu taky tak, i když tady je to jiné, protože tady je to mnohem menší, takže každý o věcech víc ví – ale ve Spojených státech se stalo, že nějaký izraelský psychiatr získal stipendium na Stanfordské univerzitě, aby studoval děti přeživších holocaustu. Stanfordská univerzita měla velmi dobré reklamní oddělení, poslali nějaké oznámení časopisu Time. Časopis Time napsal krátký odstavec o mezigeneračním přenosu traumatu a teprve tehdy někdo v New York Times řekl: ‚Aha, o tomhle Helen mluví pět let! Možná by o tom měla napsat.‘ Takže pak mě nakonec pověřili napsáním velkého článku do nedělní přílohy. V té době měla nedělní příloha v Americe dva miliony čtenářů a pak byla distribuována po celém světě, takže to bylo obrovské publikum.“

„Dorazila jsem do Prahy na nádraží a byl hrozný šok slyšet češtinu z reproduktorů, protože já jsem nikdy předtím neslyšela češtinu ve veřejném prostoru. Byl to obrovský šok, bylo to velmi matoucí. A další věc byli všichni ti lidé, muži, kteří na nástupišti prodávali džíny – česky – a také česky nabízeli výměnu peněz, výměnu dolarů. Takže to pro mě byl opravdu, opravdu, opravdu šok, protože češtinu jsem měla spojenou s rodinou, s intimitou a velmi malou skupinou lidí, a tady byla všude.“

„Terezín byl úplně… Jak se říká ‚unique‘?“ – „Unikátní.“ – „Unikátní tábor, protože byl všeobecný. Byl pro tranzit, byl to koncentrák, kde lidé umírali, ale lidi tam taky žili. A lidi tam taky dělali všelijaké umělecké věci. A většina lidí, kteří tam byli, byli Češi. To je taky hrozně, hrozně důležité. Primo Levi ve své knize popisuje, jak těžké to bylo pro něj, protože jeho jazyk byla italština a nikdo v koncentráku nemluvil italsky. V Terezíně všichni ze začátku mluvili česky. A nejen to, ale hodně se znali z Prahy. Když se tam máma dostala, hodně tam byly ženy, které znaly její a babiččin salon. A taky konkurence. Měla štěstí, že jedna konkurentka už se zaměstnala jako šéf v nějaké dílně pro šití a hned vzala mámu a řekla: ‚Tady budeš pracovat.‘ To bylo hrozně důležité, nejen proto, že dělala něco, co uměla. Ale že byla vevnitř. Nebyla venku. Já myslím, že to jí zachránilo život z jedné strany. A z druhé strany tam měla svého manžela.“

„Neumíte si představit, jak divně všechno tohle znělo v Americe v anglickém jazyce. Protože všechno bylo hrozně divné. Taky v Americe většina Židů není ze střední Evropy, jsou z východní Evropy. Mluví jidiš, mají jinou kulturu, jiné jídlo, jiné písně. Nikdo o světě, odkud přišli moji rodiče, nic nevěděl. Taková hesla jako AK-1 nebo vůbec Terezín… Nikdo neznal Terezín, všichni znali Warsaw Ghetto. Bylo to, jako by přišli z Marsu.“