Johann Eppinger

* 1936

  • "To bylo v Prachaticích také. Když jsme byli v Prachaticích, byli tam také Židé v jednom táboře. A moje matka zkoušela nějaké jídlo nebo nějaké jablko nebo něco. Ony natahovaly ruce ven, ty židovské ženy, a čekaly na jídlo. A moje matka jim vždycky něco, nebo lidé jim vždycky něco strčili, aby to hlídka neviděla. Byl tam tábor, v Prachaticích."

  • "Roku 1945 jsem jako devítiletý byl u prvního svatého přijímání v kostele Sv. Jakuba v Prachaticích. A tenkrát to bylo tak, že kostel byl už zavřený, ale my ještě směli dovnitř zadním vchodem. Byl tu ještě německý farář a my dostali svaté přijímání. Museli jsme do kostela v bačkorách, abychom nezpůsobili žádný hluk a žádnou nevoli úřadů. Tak jsem dostal svaté přijímání. Byl tam zadní vchod a tím musely německé děti k přijímání, bylo to přeci v květnu. Tehdejší farář to ještě svolal a měl podle všeho povolení, to já nevím. Museli jsme jít zadním vchodem a být úplně zticha. Pro nás jako děti to bylo těžké, když jsme nesměli u přijímání nic říct. Odbylo se to rychle a za půl hodiny jsme byli zase venku. To je moje vzpomínka na poslední dny, v roce 1945. Protože potom už se žádná mše svatá nekonala."

  • "V roce 1946, 3. března, jsme dostali příkaz být ve 14 hodin na nádraží v Prachaticích s padesáti kily zavazadel a 1000 říšských marek jsme si směli vzít s sebou. Potom jsme se na prachatickém nádraží - tam byl sběrný tábor pro všechny z Prachatic a okolí - přemístili do dobytčáků. Uvnitř byla sláma, všichni lidé šli do dobytčáků a v noci jsme se rozjeli. Ve vagónech bylo hodně starých lidí, všichni mladí byli přece ve válce, byli tam prostě děti a staří lidé. A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagónů jsme nesměli ven. Byli tam policisté se psy a hlídali, aby nikdo neutekl. A tak jsme jeli přes Prahu do Furth im Wald. Ti, co byli starší, koukali skrz díru ve vagónu ven a jásali: 'Do Prahy!' a 'Díky bohu, že nejedeme na Sibiř, nýbrž směr Plzeň do západního Německa!' A vlakem se nesl jásot, ve všem tom neštěstí a bídě bylo pozitivní, že se dostaneme do Německa. Na to se ještě dobře pamatuju. V tom vlaku také někteří zemřeli. Na příštím nádraží vždycky vlak zastavil a ti lidé se dostali ven, to jsme ale jako děti neviděli."

  • Full recordings
  • 1

    Neukirchen b. hl. Blut, 01.09.2019

    (audio)
    duration: 01:15:48
    media recorded in project Odsunutá paměť Šumavy
Full recordings are available only for logged users.

Odsun si vybavuji jako humánní – bez bití či násilí

Johann Eppinger, Neukirchen 2019
Johann Eppinger, Neukirchen 2019
photo: Natáčení

Johann Eppinger se narodil 12. července 1936 v Dolní Sněžné u Prachatic do německé rodiny. V roce 1938 se rodina přestěhovala do Prachatic, kde strávil dětství - až do svých devíti let. 12. ledna 1942 padl otec po zásahu pancéřovou pěstí na východní frontě, kde je u Besedina také pohřben. Z Prachatic i Křišťanova, kam jezdili v dětství na prázdniny, si pamětník odnesl několik vzpomínek. Pamatuje na bombardování skupiny uprchlíků americkými letadly v Prachaticích a existenci židovského tábora a věznění vyhladovělých lidí v objektu sportovní haly nedaleko prachatického nádraží. Zažil obsazení Prachatic americkými vojáky, kteří rozdávali dózy s potravinami, čokoládu. V květnu 1945 byl u svatého přijímání v prachatickém kostele Sv. Jakuba, které vedl německý farář tajně. 6. března 1946 byl desetiletý Johann odsunut s matkou a sestrou do Německa. Převoz v „dobytčácích“ přes Prahu do Furth im Wald se odehrával přes noc, ve dne vlak stál. Vybavuje si, že někteří staří lidé během cesty zemřeli. V hale sběrného tábora Furth im Wald byli všichni vydezinfikováni a přerozděleni na příležitostné práce, většinou u sedláků. Integrace nebyla jednoduchá, statut uprchlíka nebyl výhodou ani ve škole, ani při námluvách. Johann se vyučil truhlářem a aktivně se zapojoval do společenského i veřejného života obce Frauenstetten, kde s matkou žili. V roce 1978 se stal obecním radou a už v roce 1972 zemským radou za stranu CSU v Tühringenu. Československou republiku poprvé navštívil v osmdesátých letech, následně inicioval sbírku na obnovu kláštera v Teplé.