The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Její jméno Elefteriadu znamená svoboda
Martha Elefteriadu se narodila 12. září 1946 v Bulkes v Jugoslávii
má o dva roky starší sestru Tenu
rodina utekla z Řecka po druhé světové válce kvůli občanskému konfliktu
s rodiči přijeli do Československa v roce 1950
sestry vyrůstaly v Čechách, bylo to pro ně přirozené prostředí
maturovala v roce 1964 na gymnáziu v Brně
nastoupila na studium medicíny, po roce přestoupila na filozofickou fakultu v Brně, na obor psychologie
obor dokončila individuálním studiem na Karlově univerzitě v Praze
určující pro její pěveckou kariéru bylo setkání s kytaristou Alešem Sigmundem
v roce 1970 získaly se sestrou stříbrnou Bratislavskou lyru
od roku 1970 vydaly téměř dvě desítky LP a CD populární hudby, často s motivy řeckých lidových písní
v roce 1972 reprezentovaly Československo na festivalu v polských Sopotech
pracovala také v Českém rozhlase v pořadu Noční mikrofórum či pro rádio Echo
dodnes (2024) se věnuje kultuře, pořádá například kurzy řeckého tance
„Jmenuji se Martha Elefteriadu, to á je krátké, což Češi dělají, že ho rádi prodlužují, ale to tam nepatří,“ říká na úvod svého vyprávění populární česká zpěvačka. Slovo „elefteria“ je podle ní jedno z nejkrásnějších na světě. „Znamená totiž svoboda. Takže my jsme holky Svobodovic,“ říká Martha Elefteriadu a odkazuje i na svou sestru Tenu, se kterou roky tvoří známé pěvecké duo.
Obě se narodily už mimo Řecko, jejich rodiče zemi opustili po druhé světové válce, neboť se v Řecku započal občanský konflikt. „Ujeli do Jugoslávie a tam jsme se narodily my, v malé vesničce Bulkes,“ vzpomíná.
Obě sestry tak byly jako malé svědkem toho, s čím se rodiče coby dospělí emigranti v cizí zemi potýkají. „A ještě k tomu neznají jazyk. Čeština je jazyk slovanský, řečtina je jazyk sám o sobě, i když čeština používá spoustu modifikovaných řeckých slov,“ popisuje. „Moc jsme se toho jako malé děti nedozvěděly,“ dodává pamětnice s tím, že rodiče jim o událostech jejich odchodu vyprávěli až o něco později.
Z Řecka rodina utekla také kvůli politickým důvodům, tatínek byl levicového smýšlení a tehdejší pravicové uspořádání jeho rodné země mu nevyhovovalo, byl totiž v řecké komunistické straně. Doma v Československu se snažil chytit radiové vlny řeckého vysílání, aby věděl, co se v jeho zemi děje. V tehdejším režimem opevněném Československu, kam rodina přišla v roce 1950, to ale bylo těžké.
Když jim zemřela maminka, byly se sestrou ještě děvčata. Právě tento moment, jak vypráví Martha Elefteriadu, zapříčinil to, že mají se sestrou opravdu velmi silné pouto. „To pouto bylo reakcí na to, že jsme zůstaly jenom samy dvě. Když jsme se znovu ocitly v dětských domovech pro řecké děti, měly jsme aspoň takto jedna druhou. Jsme silněji spojeny než kdokoli jiný,“ popisuje.
Právě v době, kdy obě sestry trávily svůj čas v dětském domově, zažívala Martha na obrovský smutek po mamince. Prostředí sice znaly, neboť tu s maminkou trávily nějaký čas už na počátku, ale ztráta maminky pro ně představovala velmi bolestivý okamžik.
Silné pouto, které mezi sebou Martha a Tena měly a mají dodnes, se propsalo i do jejich kariéry. Když Martha začala zpívat, přirozeně řekla své sestře, ať se toho účastní s ní. „Chtěla jsem ji mít vedle sebe. Ani si to jinak neumím představit,“ říká. Do sborů chodily sestry už ve zmíněných dětských domovech.
„Řečtí vychovatelé nás učili řecké písničky. Trčela jsem tam jako dítě, které je nadanější než okolí, dostávala jsem hodně sólových partů a tak dále. Tam hned vyčíhli, že na to mám talent. Nemůžu říct, že bychom někdy nezpívaly a pak začaly. Ne, muzika se prostě linula celým naším životem pořád,“ vypráví Martha Elefteriadu.
Když se poté v šedesátých letech ocitly se sestrou v Brně, tehdy Martha navštěvovala už třetí ročník gymnázia a v roce 1964 maturovala, prakticky ihned se začaly angažovat v bigbeatových skupinách v různých klubech, například v tamním vysokoškolském klubu.
„Tam byla líheň všech možných muzikantů. Morava je opravdu hodně, hodně muzikální. Řekla bych, že o pár stupňů víc než třeba celé Čechy. Nevím proč, ale je to tak. V každé vesnici existuje nějaká cimbálka, nějaké krásné hlasy lidí,“ myslí si pamětnice.
Když přišla invaze v srpnu roku 1968, nacházely se sestry v Brně, rodina bydlela blízko nádraží. „Pamatuju si doteď, že když jsme otevřeli okno, viděli jsme pod ním asi deset tanků, které mířily na všechny strany,“ vzpomíná.
Tehdejší zhruba dva roky předtím přitom vypadaly slibně, například začaly vycházet zahraniční tituly knížek. „Což třeba já, když jsem studovala psychologii a chtěli jsme nějaké ty světové autory z tohoto oboru, museli jsme je kupovat v angličtině, shánět různým způsobem. Tady nevycházelo nic. A nebo občas něco vycházelo kupodivu na Slovensku,“ vypráví Martha Elefteriadu.
Určující pro další profesní dráhu sester bylo setkání s kytaristou Alešem Sigmundem. Ten si je vyhlédl na amatérské soutěži, na kterou se Martha s Tenou přihlásily vlastně jen z legrace.
„Ale vyhrály jsme. A toho, kdo vyhrál, poslali jakože do velké Prahy, kde jsme měly možnost vystoupit jako hosté v divadélku Apollo. Byly to tři dny za sebou, byly tam největší hvězdy té doby a publikum si nás opakovaně vytleskalo,“ vzpomíná Martha Elefteriadu.
Sigmund sestry přizval ke spolupráci v kapele Vulkán, v té době ještě se sourozenci Ulrychovými. Ti zakrátko odešli do kapely Atlantis a Aleš Sigmund se tak věnoval pouze dvojici Martha a Tena, kterým vytvořil autorské zázemí. Své první nahrávky točili v roce 1968 v brněnském rozhlase.
V roce 1969 si pak řecké zpěvačky vyhlédlo tehdejší vydavatelství Panton, které je poslalo na soutěž Bratislavská lyra. Tam Martha s Tenou vystoupily nikoli jako soutěžící, nýbrž hosté v přehlídce talentů. A protože na to lidé tehdy velmi dobře zareagovali, pozvali je příští rok už do soutěžní části.
„Vyhrály jsme stříbrnou Bratislavskou lyru a to nám vyloženě otevřelo dveře. Takto začala celá naše profesionální dráha,“ popisuje Martha Elefteriadu.
Ihned po této první výhře byly sestry pozvány do švýcarského Sankt Gallen do pořadu mezinárodních hvězd. Za pár dní pak odjely do Hamburku, kde se účastnily velké programové show s názvem Hits à gogo. Rok nato dostaly Zlatý štít Pantonu za největší počet prodaných desek.
Umělecká agentura Pragokoncert s nimi za minulého režimu vždy vysílala svého pracovníka, který sestrám vše zajišťoval.
V té době navíc, kdy se jejich kariéra slibně rozjížděla, dostaly sestry například půlroční zákaz vystupování v televizi. Důvod? V Německu si totiž koupily šaty, které měly holá záda, a vystupovat v tehdejší Československé televizi bez podprsenky nebylo možné.
Do Řecka, rodné země jejich rodiny, se však sestry za minulého režimu nemohly jen tak podívat, nebylo to možné. Poprvé se tak stalo v roce 1975, rok poté, co v Řecku padla vojenská junta.
Když totiž sestry v polských Sopotech reprezentovaly Československo na mezinárodním festivalu, seznámili se s jedním řeckým producentem, který tam přivezl zpěvačku Elpidu, což byla tehdejší největší řecká hvězda. Byl z nich unesen, skamarádili se a velmi je nabádal, že do Řecka zkrátka musí přijet.
To byl rok 1974, kdy se v Řecku změnil režim, a rok nato si sestry požádaly o povolení a poprvé měly možnost se podívat do země, se kterou byla jejich rodina spjatá. „Koukaly jsme jak blázni. Absolutně nás to okouzlilo,“ popisuje Martha Elefteriadu svou první návštěvu.
Když přišel revoluční rok 1989 a listopadové události sametové revoluce, bylo to podle Marthy Elefteriadu velké uvolnění, že konečně přichází obrat ke svobodě.
„To byl také důvod, kdy jsem si konečně zažádala o československé občanství,“ říká s tím, že do té doby ho nechtěla, ačkoli dotazy na to, kdy si o něj zažádá, občas od úřadů dostávala. „Vždycky jsem se z toho snažila nějak vykroutit. Aby člověk neřekl nic, co by pro ně něco znamenalo,“ dodává.
Pracovala například také v Českém rozhlase v pořadu Noční mikrofórum či rádio Echo. Dodnes (2024) se Martha Elefteriadu věnuje umění a vystupování a je velice aktivní v propagování řecké kultury v Česku, pořádají například kurzy řeckého tance, kam si zhruba dvakrát do týdne chodí zatančit.
V roce 2007 vyšla autobiografická kniha s názvem Martha a Tena dvojhlasně, jejíž dvě části jsou vyjádřením pohledu každé ze sester.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)
Witness story in project Sixty Years After. Memory of Greek Civil War Refugees in Czechoslovakia, 1949-2009 (Lucie Kadlecová)