„To jsme byli v Brně a fakt pamatuju si doteď, my jsme bydleli blízko nádraží, a když jsme otevřeli okno, tak tam jsme viděli pod oknem asi deset tanků, které mířily na všechny strany. A samozřejmě před tím rokem 1967, 1968, tak to byly takové krásné dva roky totálního uvolnění, kdy začaly vycházet zahraniční tituly knížek a tak dál, což dřív vůbec nebylo. Což třeba já, když jsem studovala psychologii, kdy jsme chtěli nějaké ty autory světové z tohoto oboru, tak jsme si je museli kupovat v angličtině, někde prostě shánět různým způsobem. Tady nevycházelo nic. A nebo občas něco vycházelo kupodivu na Slovensku, což bylo zajímavé, ale tam byli takoví odvážnější, i v těch letech 1967, 1968. No a pak to všechno... zaklapli vrátka a zas nebylo nic.“
„My jsme jako malé chodily do, v těch dětských domovech jsme měli sbory, kde nás právě ti vychovatelé řečtí učili řecké písničky. Takže v těch sborech já jsem opravdu trčela jako dítě, které je prostě nadanější než okolí, takže jsem dostávala hodně takových sólových partů a tak dále. Tak tam mě vytáhli hned, hned vyčíhli, že tedy mám na to talent. Takže jsme zpívaly, nemůžu říct, že bysme někdy nezpívaly a pak začaly. Ne, my jsme prostě, ta muzika se linula celým naším životem pořád. A když jsme po těch dětských domovech přijely do Brna, to už jsem chodila do třetího ročníku na gympl, maturovala jsem ten rok, tak okamžitě jsme začaly chodit na nějaký tenkrát v šedesátých letech na bigbeatový skupiny do různých klubů. Do vysokoškolského klubu v Brně, tam byla líheň všech možných muzikantů a ta Morava je opravdu hodně hodně muzikální. Řekla bych, že o pár stupňů víc než třeba celé Čechy. Je to tak, nevím proč, ale je to tak. V každé vesnici existuje nějaká cimbálka, nějaký krásný hlasy lidí.“
„Já se jmenuju Martha Elefteriadu, to A je krátké, což Češi dělají to, že rádi to prodlužují, ale to tam nepatří. A co taky znamená to jméno ‚elefteria‘ – jedno z nejkrásnějších slov po celém světě, znamená to svoboda. Takže my jsme holky Svobodovic. A kde jsem se narodila: my už jsme se narodily mimo Řecko, protože naši opustili po druhé světové válce Řecko, kde nastala občanská válka. Ujeli do Jugoslávie a tam jsme se narodily my, v malé vesničce Bulkes.“
„Ke tu chronu stin patrida [za rok ve vlasti]… Vždycky jsme si to říkali, ale nikdo tomu tenkrát moc nevěřil, no, potom už teda, když už jsme byli větší. Možná když jsme byli ještě úplně malinký, když jsme přišli, tak si asi mysleli hodně dlouho lidi, asi pět, šest, deset let, že to tak bude. Pak už si to přestali myslet.“
„Řekové jsou vřelejší od povahy […], dát najevo city je pro ně normální. Kdežto tady to tak není, tady jsou lidi, ne že by byli vlažnější, ale nedávají to najevo prostě. A je tam třeba u těch rodičů a dětí silnější vazba.“
„Táta, když my jsme přišly domů, to jsem byla v maturitním ročníku – to jsme přišly z dětskýho domova z Ivančic – a on si myslel, že jsme na všechno takový ještě malý, máme na to ještě dost času a něco takovýho jsme ani neprobírali, to nepřipadalo vůbec v úvahu. Furt jsme byly sledovaný, kdy jdeme ven, kdy se vrátíme domů… […] Říkal: ,Holky, vy si najdete řecký kluky, protože se vrátíme do Řecka.‘“
„Táta myslím vystoupil tenkrát. […] Já když jsem slyšela ty Řeky, když mluví o té politice… Jak říkal pan Zamarovský: ,Když se sejdou tři Řekové, tak založí tři politické strany a jedno hnutí.‘ A já když jsem prostě slyšela, jakým způsobem, jak složitě tu politiku vysvětlují (otec se mi to snažil vysvětlovat), tak jsem říkala: ,Tati, pro mě to je strašně složitý.‘ Já vím, že tam občas znělo to jméno Markos, Markikoi, to byl náš otec.“
Martha Elefteriadu se narodila 12. září roku 1946 ve městě Bulkes v Jugoslávii, respektive v srbské Vojvodině. Má o dva roky starší sestru Tenu, se kterou celoživotně tvoří pěvecké duo. Je dcerou řeckých emigrantů, rodina z Řecka utekla po druhé světové válce. S rodiči přijeli do Československa v roce 1950, část dětství strávily se sestrou v řadě dětských domovů vyhrazených pro řecké uprchlíky. Maturovala v roce 1964 na gymnáziu v Brně, poté nastoupila na studium medicíny, později přestoupila na obor psychologie na filozofické fakultě. Tu následně dokončila na Karlově univerzitě v Praze. Pěvecká kariéra obou sester se rozjela po seznámení se s kytaristou Alešem Sigmundem a výhře stříbrné Bratislavské lyry v roce 1970. V roce 1972 reprezentovaly Československo na polském festivalu v Sopotech, zpívaly také v Řecku, Německu či Švýcarsku. Pracovala mimo jiné i pro Český rozhlas či rádio Echo. Dodnes (2024) je velmi aktivní a věnuje se kultuře, zejména té řecké, kterou se snaží v Česku i nadále popularizovat, pořádá například kurzy řeckého tance.
