Milena Duchková-Neveklovská

* 1952  

  • „Samozřejmě do Čech jsme nemohli přijet, až do osmdesátého devátého to nešlo. My jsme se snažili to vyřídit, celou dobu jsme se snažili to zlegalizovat a vyřídit si, aby bylo všechno v pořádku, ale táhlo se to velmi dlouho. Až v roce 1989 byla amnestie, takže pak jsme mohli přijet. Mimo jiné jsme totiž byli odsouzení. Většinou muži dostali tři roky a ženy rok a půl, já tedy dostala taky tři roky, takže nějaký čas jsem byla zločinec. Ale teď už zas nejsem. V roce 1985 jsme odjeli do Evropy, sešla jsem se se sestrou v Jugoslávii a pak jsme celá rodina přijeli do Maďarska, přijeli sestra a bratr s rodinou a manželovi rodiče a bratr, takže jsme se sešli tam a strávili jsme společný týden tam. A potom se to trošku uvolňovalo, takže se za námi před osmdesátým devátým byli podívat manželovi rodiče, můj bratr a sestra a manželův bratr taky přijeli do Kanady. V letech 1986-87 to bylo přece jen o něco volnější.“

  • „Potom (co se Neveklovští rozhodli zůstat v Kanadě – pozn. ed.) bylo všecko vymazáno. Když se napsaly nějaké knihy o olympiádě, tak tam skoky do vody neexistovaly. No pak zase v osmdesátém devátém se to vymetlo, a přišla jsem zpátky do knih.“ Tazatelka: A nevíte, jak vznikla ta fáma o vašem údajném pohřbu? M. D.-N.: „O mém údajném pohřbu jsem dlouho nevěděla, dozvěděla jsem se to až před pár lety. Prý to šlo v týdeníku, že na Olšanech mám hrob. To by mě zajímalo, jestli ten hrob tam opravdu ještě je, nebo není, zatím jsem se nedostala k tomu to zjistit. Ale aspoň mě pohřbili na Olšanech, to je pěkný hřbitov. A když už mě jednou pohřbili, třeba budu dlouho žít. Už jsem si to jednou zažila, tak proč umírat podruhé.“

  • „Poté, co jsme oznámili, že v Kanadě zůstaneme, to samozřejmě všechno proběhlo novinami. Potom jsme měli několik telefonátů z vyslanectví, proč to děláme a abychom si s nimi přišli o tom promluvit. Na vyslanectví jsme samozřejmě nešli, odpověděli jsme, že jsme se takhle rozhodli a je to naše rozhodnutí. Z jiných stran jsme byli varováni, ať si radši hlídáme dítě, ale my jsme dceru vždycky hlídali stejně. A nic víc se nestalo. Těch telefonátů bylo ale několik. A jestli nebo jak jsme byli pozorovaní, to jsme nevěděli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.09.2018

    (audio)
    duration: 01:31:55
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Každý skok se musí jednou zkusit poprvé

první skok Mileny Duchkové na OH v Mexiku 1968
první skok Mileny Duchkové na OH v Mexiku 1968
photo: archiv pamětnice

Nejmladší československá olympijská medailistka se narodila 25. dubna 1952 v Praze v rodině lékaře a učitelky. V osmi letech se začala pod vedením trenérky Marie Čermákové věnovat skokům do vody. Na OH v Mexiku 1968 jako šestnáctiletá zvítězila ve skocích z desetimetrové věže, ve stejné disciplíně se stala mistryní Evropy v Barceloně 1970, na OH v Mnichově 1972 v ní získala stříbro, stejně jako na prvním plaveckém MS v Bělehradu 1973. Krátce po OH v Montrealu 1976, kde po předchozím zranění nepostoupila do finále, ukončila aktivní kariéru a začala pracovat jako zubařka. V roce 1980 odjela na rok do Kanady trénovat tamní národní tým, po vypršení smlouvy s manželem v Kanadě požádali o azyl. Živila se jako trenérka skoků do vody a poté, co v Kanadě znovu vystudovala stomatologii, jako zubařka. V roce 1983 byla uvedena do International Swimming Hall of Fame na Floridě, v roce 1999 byla jmenována nejlepší českou plavkyní století.