„Samozřejmě do Čech jsme nemohli přijet, až do osmdesátého devátého to nešlo. My jsme se snažili to vyřídit, celou dobu jsme se snažili to zlegalizovat a vyřídit si, aby bylo všechno v pořádku, ale táhlo se to velmi dlouho. Až v roce 1989 byla amnestie, takže pak jsme mohli přijet. Mimo jiné jsme totiž byli odsouzení. Většinou muži dostali tři roky a ženy rok a půl, já tedy dostala taky tři roky, takže nějaký čas jsem byla zločinec. Ale teď už zas nejsem. V roce 1985 jsme odjeli do Evropy, sešla jsem se se sestrou v Jugoslávii a pak jsme celá rodina přijeli do Maďarska, přijeli sestra a bratr s rodinou a manželovi rodiče a bratr, takže jsme se sešli tam a strávili jsme společný týden tam. A potom se to trošku uvolňovalo, takže se za námi před osmdesátým devátým byli podívat manželovi rodiče, můj bratr a sestra a manželův bratr taky přijeli do Kanady. V letech 1986-87 to bylo přece jen o něco volnější.“
„Potom (co se Neveklovští rozhodli zůstat v Kanadě – pozn. ed.) bylo všecko vymazáno. Když se napsaly nějaké knihy o olympiádě, tak tam skoky do vody neexistovaly. No pak zase v osmdesátém devátém se to vymetlo, a přišla jsem zpátky do knih.“
Tazatelka: A nevíte, jak vznikla ta fáma o vašem údajném pohřbu?
M. D.-N.: „O mém údajném pohřbu jsem dlouho nevěděla, dozvěděla jsem se to až před pár lety. Prý to šlo v týdeníku, že na Olšanech mám hrob. To by mě zajímalo, jestli ten hrob tam opravdu ještě je, nebo není, zatím jsem se nedostala k tomu to zjistit. Ale aspoň mě pohřbili na Olšanech, to je pěkný hřbitov. A když už mě jednou pohřbili, třeba budu dlouho žít. Už jsem si to jednou zažila, tak proč umírat podruhé.“
„Poté, co jsme oznámili, že v Kanadě zůstaneme, to samozřejmě všechno proběhlo novinami. Potom jsme měli několik telefonátů z vyslanectví, proč to děláme a abychom si s nimi přišli o tom promluvit. Na vyslanectví jsme samozřejmě nešli, odpověděli jsme, že jsme se takhle rozhodli a je to naše rozhodnutí. Z jiných stran jsme byli varováni, ať si radši hlídáme dítě, ale my jsme dceru vždycky hlídali stejně. A nic víc se nestalo. Těch telefonátů bylo ale několik. A jestli nebo jak jsme byli pozorovaní, to jsme nevěděli.“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
Nejmladší československá olympijská medailistka se narodila 25. dubna 1952 v Praze v rodině lékaře a učitelky. V osmi letech se začala pod vedením trenérky Marie Čermákové věnovat skokům do vody. Na OH v Mexiku 1968 jako šestnáctiletá zvítězila ve skocích z desetimetrové věže, ve stejné disciplíně se stala mistryní Evropy v Barceloně 1970, na OH v Mnichově 1972 v ní získala stříbro, stejně jako na prvním plaveckém MS v Bělehradu 1973. Krátce po OH v Montrealu 1976, kde po předchozím zranění nepostoupila do finále, ukončila aktivní kariéru a začala pracovat jako zubařka. V roce 1980 odjela na rok do Kanady trénovat tamní národní tým, po vypršení smlouvy s manželem v Kanadě požádali o azyl. Živila se jako trenérka skoků do vody a poté, co v Kanadě znovu vystudovala stomatologii, jako zubařka. V roce 1983 byla uvedena do International Swimming Hall of Fame na Floridě, v roce 1999 byla jmenována nejlepší českou plavkyní století.
