The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Duchková-Neveklovská (* 1952  )

Každý skok se musí jednou zkusit poprvé

  • narodila se 25. dubna 1952 v Praze
  • v osmi letech se začala pod vedením trenérky Marie Čermákové věnovat skokům do vody
  • držitelka zlaté medaile z olympijských her v Mexiku 1968 ve skoku z desetimetrové věže
  • zlato na mistrovství Evropy v Barceloně 1970
  • stříbro na OH v Mnichově 1972
  • stříbro na MS v Bělehradu 1973
  • vystudovala stomatologii
  • po ukončení závodnické kariéry pracovala jako zubařka
  • v roce 1980 odjela na rok do Montrealu trénovat kanadské skokany
  • po vypršení smlouvy požádali s manželem o azyl
  • v Kanadě se živila jako trenérka a poté, co znovu vystudovala stomatologii, jako zubařka
  • v roce 1983 byla uvedena do International Swimming Hall of Fame na Floridě
  • roku 1999 byla jmenována nejlepší českou plavkyní století

Milena Duchková se narodila 25. dubna 1952 v Praze v rodině lékaře a učitelky. Vyrůstala v centru Prahy, ale léta trávila na rodinné chatě ve středočeských Černošicích. „Odmalička nás rodiče vedli k pohybu a ke sportu. Od tří let jsem chodila na balet, ale to mě moc nebavilo. V šesti letech jsem začala dělat uměleckou gymnastiku, v osmi jsem k ní přidala skoky do vody,“ vzpomíná. „Doktorka Čermáková, reprezentační trenérka, mě nejdřív odmítla, že jsem moc malá. Ve svých osmi jsem navíc vypadala snad na pět. Ale když viděla, jak jsem smutná, vzala mě. Ostatní svěřenci byli o čtyři nebo pět let starší než já, tehdy se tak brzo nezačínalo.“

Strach mají všichni

Skákat do vody tedy začala pamětnice v roce 1960, zpočátku trénovala dvakrát týdně, příprava se postupně zintenzivňovala, takže po nějaké době musela opustit gymnastiku, na kterou už nezbýval čas a síly. Ty spolykal každodenní dvoufázový trénink. Pražští skokani pod vedením dr. Čermákové chodili trénovat do Tyršova domu nebo na Julisku, kde byla skokanská prkna, byť jen v malých výškách. Dokud nebyl v roce 1965 uveden do provozu plavecký komplex v Podolí s třímetrovým prknem i desetimetrovou věží a venkovním i vnitřním bazénem, mohli skokani na věži trénovat pouze v už tehdy se rozpadajícím funkcionalistickém bazénu pod Barrandovskou skálou, a to jen v létě. I tak ale Milena Duchková vzpomíná na vždy ledovou vltavskou vodu ve stinném zákoutí.

„Všichni mají strach,“ odpovídá lakonicky na otázku, jestli se nebála skákat z desetimetrové věže. „Skoky se trénují postupně od těch nejjednodušších, od základního ‚panáčka‘ po nohou, nejdřív samozřejmě z malé výšky. Svou roli taky hraje zkušenost trenéra, kdy se rozhodne skokana pustit na obtížnější skok. Báli jsme se všichni. Měli jsme přípravu na suchu, přípravu na trampolíně, ale nakonec se nový skok stejně musel jít zkusit. Když se povedl, bylo to dobré, když se nepovedl, bolelo to.“

Dramatická cesta k Mexiku

Zanedlouho přišly první závody a pak i první úspěchy. Milena Duchková vítězila ve své kategorii a postupně se přesouvala mezi stále starší soupeřky, takže ve svých jedenácti letech v roce 1963 už skákala v kategorii žen. „Když jsem v roce 1964 vyhrála za dorostenky přebor republiky, obě soupeřky na stupních vítězů byly vyšší než já – i když stály o dost níž,“ směje se. V následujícím roce zvítězila v mistrovství republiky žen a vyjela na svůj první velký závod, evropský pohár v Salcburku. Na mistrovství Evropy 1966 už skončila čtvrtá a od sezóny 1967 se jí dařilo vítězit prakticky v každých závodech, kterých se účastnila. Konfrontace se skutečně celosvětovou špičkou ji ale čekala až na olympijských hrách v Mexiku v říjnu 1968. Na olympiádu, dodnes známou především pro několik symbolických gest, kterými sportovci včetně Věry Čáslavské reagovali na politickou situaci ve světě, však pamětnice málem neodjela.

V dubnu si při skoku z věže zranila rameno, naštípnutá kost a potrhané vazy ji na tři měsíce vyřadily z tréninku, ale stihla se vrátit do formy. Vzápětí ale přišel 21. srpen a invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Všechno se zastavilo. Nemohli jsme samozřejmě trénovat. Byla jsem tehdy v Černošicích a do Prahy se nedalo dostat, nic nejezdilo. A Podolí bylo asi stejně zavřené,“ vypráví Milena Duchková. „Asi po týdnu nebo deseti dnech jsem konečně mohla jet do Prahy a pěšky došla do Podolí. Nevěděli jsme, jak to celé bude, jestli vůbec olympijská výprava odjede, ale pro jistotu jsme dál trénovali.“ Skokanům z okupovaného Československa paradoxně pomohli jejich soupeři ze západního Německa, kteří je pozvali trénovat k sobě.

Zlato!

Československá výprava do Mexico City dorazila celé tři týdny před začátkem her, bylo totiž třeba se aklimatizovat zejména na velkou nadmořskou výšku, která sportovcům z jiných částí světa ztěžovala výkony. „Bydlela jsem ve stejném bytě s gymnastkami, to bylo velice příjemné. Věra Čáslavská, jako jedna z nejstarších, se o mě trochu starala, jako o nejmladší, to bylo pěkné,“ vzpomíná pamětnice. „Na třímetrovém prkně jsem skončila devátá, ale i to byl úspěch. Za dva nebo tři dny pak byla věž. Skákalo se to dva dny, po prvním dnu jsem vedla, ale to ještě nic neznamenalo. Druhý den bylo náhodou finále Věry Čáslavské a moje ve stejný čas. Popřály jsme si hodně štěstí – a oběma se nám to podařilo.“

Šestnáctiletá Milena Duchková se stala nejmladší československou olympijskou medailistkou, a ačkoli pozornost národa byla upřena především k famózní Věře Čáslavské, která k řadě medailí přidala i slavné gesto vzdoru proti okupaci Československa, když na stupni vítězů sklonila při sovětské hymně hlavu, vzpomíná skokanka na tehdejší přivítání po příletu s dojetím: „Letěla jsem společně s gymnastkami, Věra Čáslavská vycházela z letadla první, já hned za ní, celé letiště bylo plné lidí. Všichni nás vítali, bylo to moc pěkné.“

Mnichov ve stínu Černého září

V roce 1970 Milena Duchková vyhrála ve skocích z věže i na mistrovství Evropy v Barceloně. Ve stejném roce dokončila střední školu a vedle tréninků a závodů začala studovat stomatologii. „Na střední jsem věčně doháněla učivo a dopisovala sešity, všechno se tehdy muselo psát rukou. A když jsem to konečně dohnala, odjela jsem na závody a jelo to nanovo. Občas jsem si s sebou brala učení, ale moc to nešlo. Na vysoké škole to bylo náročnější, bylo víc učiva. Tak jsem zase doháněla. Ty dva roky, kdy byly olympiády, jsem měla studium rozdělené vždycky do dvou let,“ popisuje pamětnice, co obnášel život mladé vrcholové sportovkyně.

Na prvních zmiňovaných olympijských hrách, tedy v Mnichově 1972, po prvním dnu skoků z desetimetrové věže vedla, ale druhý den jí nevyšel jeden ze skoků a skončila celkově druhá za švédskou rivalkou Ulrikou Knapeovou (je třeba podotknout, že českoslovenští sportovní funkcionáři považovali Milenino olympijské stříbro za velký neúspěch). Hned den nato ale všechny sportovní výkony zastínila tragická událost, kterou se mnichovská olympiáda zapsala do dějin – útok teroristické organizace Černé září na izraelské sportovce: „V době, kdy k únosu došlo, jsem byla mimo olympijskou vesnici. Když jsme se vraceli, nepustili nás dovnitř, museli jsme čekat do brzkých ranních hodin, než jsme se dostali na pokoje. Naše ubytování bylo vlastně přes plot od místa, kde bydleli Izraelci. Nikdo nechápal, že se něco takového vůbec mohlo stát.“

Poslední skok

Na historicky prvním mistrovství světa v plavání, které se konalo o rok později v Bělehradu, zopakovala Milena Duchková stejné umístění za švédskou konkurentkou. Přípravy na další olympiádu – Montreal 1976 – ovšem opět zásadně zkomplikovalo zranění: „Necelé dva měsíce před olympiádou jsem si vyhodila levé rameno. Času na rekonvalescenci bylo málo, musela jsem na operaci, protože mi vypadávalo z kloubu, jakmile jsem jen zvedla ruku. Takže jsem skákala, ale ne tak dobře. Snad poprvé v životě jsem se nedostala do finále.“ I když pamětnice chtěla v Montrealu po zranění původně skákat jen z třímetrového prkna, na pokyn vedení sportovního svazu musela reprezentovat ve skocích z desetimetrové věže, na což nestačila ani její zdravotní kondice, ani přerušená příprava.

Po návratu z Kanady pak Československý sportovní a tělovýchovný svaz zrušil zbytek naplánovaných závodů. Milena Duchková se v prosinci 1976 vdala za volejbalového trenéra Petra Neveklovského a v následujícím roce dokončila studia. „Ještě jsem skákala na mistrovství republiky v roce 1977, řekla jsem si, že si zkusím ještě jeden závod, ale moc jsem na to netrénovala. Pak jsem se skoky definitivně skončila a začala pracovat na zubařském středisku v Praze Vršovicích. Můj život se normalizoval,“ říká dnes s úsměvem.

Od sportu a skoků do vody se ovšem tak úplně neodstřihla. Po narození první dcery v roce 1978 během mateřské dovolené se věnovala trenérství; v té době ji také oslovila delegace kanadských skokanů, aby přijela trénovat jejich národní tým. A ačkoli ji prý trénování nikdy příliš netěšilo, Milena Duchková-Neveklovská se rozhodla nabídku využít a po nezbytných formalitách a schvalování výjezdu na začátku roku 1980 skutečně s roční trenérskou smlouvou v kapse legálně vycestovala i s malou dcerou do Montrealu. Manžel za ní přijel hned po skončení letních olympijských her v Moskvě, i když musel vynaložit nemalé úsilí, aby i jeho odjezd úspěšně prošel schvalovacím procesem.

Život „po životě“

Neveklovští se rozhodli v Kanadě zůstat i po vypršení kontraktu. Požádali o azyl, ale řízení se táhlo a kanadské občanství dostali až po několika letech. Milena mezitím trénovala skokany v Montrealu a později na ostrově Newfoundland a ve Winnipegu a učila se anglicky. Spíš než trénováním se ale chtěla živit stomatologií, kterou vystudovala. Kanadské úřady ovšem neuznaly její československý diplom, takže musela do školy ještě jednou, byť ji zvládla absolvovat v polovičním čase.

Informace o tom, že olympijská vítězka se domů nevrátí, proběhla tiskem v Kanadě i u nás. „Měli jsme několik telefonátů z vyslanectví, abychom to tam za nimi přišli probrat. Samozřejmě jsme nešli a jen odpověděli, že to je naše rozhodnutí. Z jiných stran nás lidi varovali, ať jsme radši opatrní na dítě, ale to jsme byli stejně. Nic víc se nestalo,“ vzpomíná pamětnice. V Československu ovšem až do roku 1989 její jméno beze stopy zmizelo z historie sportu. Traduje se, že komunistická propaganda skokanku dokonce prohlásila za mrtvou a odvysílala zprávu o jejím hrobě na olšanském hřbitově. „Já se o svém údajném pohřbu dozvěděla až před pár lety. Aspoň mě pohřbili na Olšanech, to je pěkný hřbitov. A když už mě jednou pochovali, třeba budu dlouho žít,“ říká s nadhledem o údajné zprávě, kterou dnes nicméně není možné dohledat.

Zadostiučiněním pro ni bylo, když byla v roce 1983 slavnostně uvedena do Mezinárodní plavecké síně slávy na Floridě. Doma byli mezitím manželé v nepřítomnosti odsouzeni ke třem letům vězení za nedovolené opuštění republiky (i když mimo jiné pečlivě doplatili třetinu Milenina trenérského výdělku, který měl podle smlouvy připadnout Československému sportovnímu svazu), do vlasti se tedy mohli podívat až po amnestii na konci roku 1989.

V současnosti žije historicky nejmladší československá, respektive česká olympijská vítězka ve Vancouveru, kde pracuje jako zubařka. Stále rekreačně sportuje, věnuje se lyžování, kajaku, tenisu a běhání. Její tři děti mluví kromě angličtiny i česky, svou mateřštinu se snaží učit i vnoučata, všichni z rodiny Česko příležitostně navštěvují.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy