„Pamatuji ještě, když jsem chodil do první třídy ve čtyřicátém sedmém. Táta vybudoval nový krám, postavil dvě chladírny, jednu s mrazírnou a na posledním vzorkovém veletrhu v Praze koupil vybavení do krámu: nářezák, váhu. Koupil nové řeznické stroje, z Chocně od Kudláčků, a pak přišel ‚Vítězný únor‘. Řemeslo bylo až do roku 1951. Venkovská řeznictví pak spadla pod Jednotu. Zaplombovaly se mašiny, aby na nich šla mlít jen sekaná. Zapolmbovovaly se udírny, aby se nemohlo udit ani selské maso ze zabíjaček. Potom už z řemesla vlastně vůbec nic nezbylo. Jednota měla výrobnu v Turnově. Byla tam masna a ještě byla jednoťácká nahoru k Ohrazenicům. S Oplem asi ještě rok rozvážel zboží po těchto venkovských krámech. Pak někomu přišlo líto, možná někomu ze vsi, že auto stále má, tak musel auťák ‚narukovat‘, i když to byla jenom dvoutuna. Muselo narukovat do ČSAD.“
„Jak končila válka a jak se v Polsku rušily lágry, hnali je před frontou – a někde mezi Hrdeňovicema a Mladějovem, protože šli pěšky – se jim povedlo v lese utéct. Přišli pěšky na Dlouhou Ves ke Ktové a tam k Tumajerovým. Tumajerovi měli děti v Doubravici a Tumajer a nevím kdo ještě, věděli o jeskyni, protože byli lesáci nebo spíše pytláci. Věděli, kde co je, a tak je dovedli k tomuto místu. Dali jim tam slamník. Ještě tam byl zbytek, potom se uklidil. Chlapi, kteří to tam znali, věděli, že u nás bylo řemeslo a vždy bylo něco k snědku. Byl vývar, byla polévka, chleba dostali. Masa asi moc nebylo. Nějakou bramboru, ale ve zdraví přežili a dostali se domů.“
„Pamatuji si, když už byl konec války, když chodili po vsi vlasovci, kteří byli ubytovaní v restauraci u Ťukalů. Bydleli na sále. Pro nás to bylo zpestření, protože chodili v útvaru a zpívali. Bylo to pro nás něco zvláštního.“ - „Jak se k vám vojáci chovali?“ - „Vojáci přišli, odešli. Měli s sebou nějakého komandýra, který je vodil. Měli za úkol kopat zákopy podle silnice od Sedmihorek okolo Prokopár do Podskalí a nahoru na Hrubici. Tam vám ještě zákopy mohu ukázat. Stále si to ještě pamatuji.“
František Drbohlav se narodil 18. září 1941. Vyrůstal v Doubravici u Českého ráje, v domě, který kolem roku 1990 postavil jeho pradědeček František Drbohlav. Otec František (nar. 1914) provozoval řeznickou živnost a matka Marie rozená Pleštilová (nar. 1919) se starala o domácnost a své dvě děti Františka a o dva roky mladší Věru. Ke konci války pomáhal otec Františka Drbohlava se svým švagrem Walterem Potočkem dvěma uprchlým vojákům západních armád. Zásobovali je jídlem a cigaretami, podávali jim informace o tom, jak se pohybovat v lese, a od poloviny dubna 1945 se skrývali v domě Františka Drbohlava. Po komunistickém převratu v únoru 1948 přišel otec Františka Drbohlava o svou živnost. Své povolání pak vykonával v družstvu Jednota. V roce 1956 nastoupil František Drbohlav na učební obor řezník – uzenář. Do odchodu na základní vojenskou službu k leteckému útvaru v Přerově v roce 1960 pracoval v masné výrobě. Na vojně zůstal o měsíc déle, celkem 25 měsíců, a to kvůli Berlínské zdi, která se stavěla od srpna 1961. Představitelé komunistických zemí se připravovali na možnou vojenskou reakci na tuto stavbu, proto se posilovala i Československá lidová armáda. V roce 1965 kvůli úrazu na jatkách své zaměstnání opustil a nastoupil do sklárny Preciosa, kde do roku 1975 pracoval jako řidič a dělník v mačkárně skla. Poté pracoval jako stavební dělník ve stáním podniku Geoindustrie a od roku 1993 jako údržbář na zámku Sychrov, kde zůstal až do důchodu v roce 1999. V době natáčení v roce 2025 žil v Doubravici. Pamětníka jsem mohli natočit díky podpoře z Libereckého kraje.
