Emil Drastík

- „Setkal jste se s tím, že by někdo narážel na to, že jste z Prajzké? Že jste Prajzák?“ - „No jo! Oni vždycky říkali, že jsem Prajzák, že jsme Němci…Tak to jo, to naráželi.“ - „A co jste jim na to říkal?“ - „Říkal jsem, že jsme tam vyrostli. Chvíli to bylo české. Chvíli to bylo německé. Takže jsme sami ani nevěděli, kam patříme. Proto muselo tolik vojáků rukovat, když jsme patřili pod Němce. A co mladých životů padlo v té válce. Máme tam pomník padlých. Z první světové války jsou dvě cedule se všemi jmény. Na druhé straně je válka třicet devět až čtyřicet pět. A kdo to chtěl? Je to jedno, jestli se člověk narodí jako Prajzák nebo Čech. Nebo toto. To je jedno. Hlavně ať se máme rádi. Ať pracujeme pro dobro a tak. Ale lidé to tak berou. My jsme třeba byli na rekreaci na Orlíku, šli jsme na hřiby s manželkou a dcerka volá: ,Tato, poď hevaj.‘ Byli tam takoví Čecháčci a říkali: ,To jsou Poláci.‘“