The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Válka je zlo. Když o tom mluvím, chce se mi plakat
přišel na svět 23. října 1936 v Kobeřicích do rodiny sedláka Mikuláše Drastíka
otec hospodařil na desíti hektarech půdy a choval pracovní koně
tři bratři Emila Drastíka museli během druhé světové války narukovat do wehrmachtu
na jaře 1945 byl svědkem bojů Ostravsko-opavské operace na Hlučínsku
viděl tanky Rudé armády projíždějící Kobeřicemi a smrt německého vojáka
při ostřelování Kobeřic shořela stodola, rodný dům byl vážně poškozený
po komunistickém převratu v roce 1948 čelila rodina nátlaku kolektivizace
jako syn sedláka narukoval na vojnu k pomocným technickým praporům
v roce 1958 vstoupili Drastíkovi do družstva mezi posledními sedláky ve vesnici
celý život pracoval jako montér, v roce 2024 žil v rodných Kobeřicích
Seděl ve svahu, tam kde je dnes hřbitov, díval se na ně a pozoroval, jak to dělají. Tam, kde je dnes hasičská zbrojnice, zaparkovali tři kanóny. Velitel ve stodole dostával vysílačkou souřadnice, pak na vojáky u kanónů něco volal, vojáci rychle těmi kanóny otáčeli, a když to měli připravené, tak velitel zařval: „Feuer!“ Emil seděl ve svahu, asi sto metrů od nich, dobře všechno viděl a dobře si to pamatuje. „Bylo to tak týden před válkou,“ vzpomíná na duben 1945. Druhá světová válka mířila do finále. Sovětské jednotky obkličovaly Berlín, Hitlerovi zbývalo pár týdnů života, ale v Kobeřicích měla válka teprve začít. „Hlásili různá čísla, otáčeli dělem, aby mělo dobrý směr. Velitel velel: ,Feuer!´ A vojáci pálili.“
Už necelých sedm let před tím, na podzim 1938, se do Kobeřic také blížila válka. Hitler zabral Hlučínsko, Československá armáda mobilizovala, pohraniční opevnění bylo plné vojska a Emil Drastík s mámou odjel evakuačním vlakem na sever až k Baltu. Poprvé tam viděl moře, ale nic si z toho nepamatuje. Byly mu dva roky a za pár dnů už stejně jeli zase domů. Mobilizace skončila, válka dostala odklad. Jenže netrvalo dlouho a pošťáci začali roznášet válku v obálce. Hlučínsko se stalo součástí říše, muži museli do wehrmachtu. První dostal povolávací rozkaz bratr Josef, po něm rukoval Jan, a nakonec Mikuláš. Emil byl ještě chlapec, ale z kanónu si nakonec také vystřelil. V údolí za Kobeřicemi zůstaly po válce dva a on už věděl, jak se to dělá.
Když se na Hlučínsku řekne válka, není to vždy totéž. Jedna válka byla daleko a říkalo se jí vojna. Na vojnu se jezdilo nejčastěji do Ruska, tam to bylo nejhorší. Taky se jezdilo do Francie, do Afriky nebo jinam. Tisíce mužů se z vojny domů nevrátily. Hitler neměl k vojákům ze Slezska důvěru a do své armády „tyhle divné Němce“ zprvu vůbec nechtěl. Nakonec muži z Hlučínska rukovali na ty nejkrvavější pozice. „Kanónenfutr, potrava pro děla,“ říkalo se o nich. Emil si pamatuje, jak na sklonku války museli do wehrmachtu šestnáctiletí chlapci a otec je odvážel na nádraží do Bolatic. Jednou blízko bažantnice nějaký kluk vyskočil z vozu a zmizel v lese. Vojáci pak prohledávali krajinu i chalupy, ve stodolách píchali bodáky do slámy, ale kluka nenašli.
O vojně muži vyprávěli, když přijeli na dovolenku nebo se vraceli zmrzačení. Tak se vědělo, že v Rusku je strašná zima a Rusů mnoho, ve Francii jsou vinohrady, pláž Omaha a Dunkerque, v Itálii Alpy plné partyzánů, v Africe tolik písku, že když se zvedne vítr, nedá se dýchat. V hospodě u Kašných fungovalo v sále kino a tam se před každým filmem promítal týdeník se záběry z fronty, na kterých němečtí vojáci ve vojně vítězili.
Ve vyprávění vojáků pak měla skutečná vojna několik podob. Jednu vojnu muži skutečně zažili, o druhé vyprávěli ženám a dětem, třetí verzi vojny měli do hospody. Nejhorší vojna byla ta, na kterou by sami nejraději zapomněli a nikdy o ní nikomu neřekli. Jen někdy to nevydrželi, když byli opilí nebo leželi na smrtelné posteli. „Měl jsem kulomet rozžhavený do běla, jak jsem to do nich pálil,“ vyprávěl veterán wehrmachtu o vylodění v Normandii krátce před svou smrtí svému zeťovi, se kterým jsem o tom mluvil. Před kostelem Panny Marie Nanebevzaté v Kobeřicích stojí výklenek v podobě otevřené kapličky. Na pamětních deskách je 153 jmen padlých, ovšem jména Emilových bratrů tam nejsou. Vrátili se všichni tři a můžeme říct, že měli výjimečně velké štěstí.
Na vlastní kůži poznalo Hlučínsko válku na jaře 1945. Ostravsko-opavská operace se stala nejkrvavější bitvou 2. světové války v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a všichni ji tam měli skutečně doma. Nikde po celé severní hranici protektorátu nebyl pro vstup Rudé armády tak ideální terén, jako v mírně zvlněné krajině Hlučínska otevřené do polských rovin. Nebyly tu žádné hory, uprostřed polí však ležela jedna vesnice vedle druhé a podél řeky Opavy vedla linie betonových bunkrů, ve kterých se wehrmacht opevnil. Manfréd Fabián z Oldřišova pro Paměť národa vyprávěl o svém otci, který musel narukovat, a když se blížila fronta, sloužil v jednotce rozložené kolem bunkru na louce u Háje ve Slezsku. Když tam Manfréd přinesl tátovi chleba a mléko, parkoval německý transportér před bunkrem, zatímco otec s ostatními vojáky postávali okolo a bylo to naposled, kdy Manfréd tátu viděl.
„Helfen Sie uns! Pojďte nám pomoct!“ volali vojáci na Emilova tátu Mikuláše, když nesli po dvoře nevybuchlou ruskou pumu. Měřila asi metr a spadla do výměnku, kde po ní zůstala ve střeše díra, ale jinak se nic nestalo. „Kdepak hoši,“ volal otec a Emil to viděl. „Odneste to sami.“ Vojáci odvezli bombu do polí a odpálili v trychtýři po jiné bombě, která tam před tím explodovala. K útoku se Sověti připravovali tři kilometry severněji v okolí Rohova, zatímco Němci na ně čekali v Kobeřicích. Emil Drastík si pamatuje, že občas vyrazil směrem k Rohovu německý transportér, několikrát vystřelil a zase se vrátil. Také kanóny wehrmachtu pálily na sever. A to bylo všechno. „Němci byli unavení a moc munice už asi neměli,“ vzpomíná Emil Drastík na chvíle, kdy se v Kobeřicích schylovalo k válce.
Ruská palba na Kobeřice začala v sobotu a všechny stodoly hořely. Emil seděl ve sklepě a také sestry tam byly. Emilovo dvojče Anežka s nejstarší Marií. Matka Antonie zemřela v roce 1942 na tuberkulózu. Bratři byli na frontě. V neděli ještě stihnul otec ranní mši, pak dostal dům zásah a začal hořet. Museli pryč. Utekli k sousedům a zase zalezli do sklepa. Když palba skončila, vylezli ven a spatřili tanky. Kobeřice spočívají v dlouhé mělké prohlubni, kterou protéká Oldřišovský potok. Jeden most leží na horním konci vesnice, tam kde silnice míří k Rohovu. Druhý most přetíná potok dole ve směru na Štěpánkovice. Dnes se ta hlavní silnice jmenuje Slezská a v zatáčce se mění na Opavskou. Za okupace to byla Hitler Strasse a oba mosty stihli ženisté wehrmachtu vyhodit do povětří.
Ruské tanky to nezastavilo. Valily se přes zahrady a humna, pěšáci s puškami v rukou běželi s nimi. Emil se na to díval a pamatuje si, jak některé tanky uvízly v bahně na podmáčených loukách. Němečtí vojáci zmizeli, ale pak se to stalo. Poslední Němec měl od kotníku nohu pryč, omotanou fáčem. Belhal se bledý o berlích. Utíkat nemohl. „A ten ruský tankista…“ vypráví Emil Drastík, co viděl. „…přejel pásem toho německého vojáka… zbyly jenom hadry krvavé…“ Není to příjemná chvíle, když o tom Emil Drastík vypráví. Osmdesát let uběhlo, ale on to stále vidí a z nahrávky je to znát. „Válka není nic dobrého. Je to jenom zlo. Když mluvím o takových věcech, tak se mi chce vždycky plakat…“
Fronta prošla Kobeřicemi, ale Sověti tam nezůstali a lidé si vydechli. Před frontou nevěděli, co mohou od Rudé armády čekat. Měli strach. Většina mužů byla ve válce v uniformě Hitlerovy armády, území Hlučínska bylo součástí nacistického Německa a doma zůstaly ženy s dětmi a starší lidé. Ostravsko-opavská operace proto přiměla tisíce civilistů k útěku do vnitrozemí. Na Hlučínsku tomu lidé říkali „flicht“. Die Flucht znamená v německém jazyce útěk. Flüchten je uniknout. Kdo utíkal, ten „flichtoval“ nebo „byl na flichtu“. Pamětnice Zuzana Blahetková ze sousedních Bolatic o flichtu v roce 2016 dokumentaristům vyprávěla:
„Děla už duněla velmi blízko, granáty padaly na vesnici a ohně hořících stodol ozařovaly krajinu. Pomohla jsem matce zabalit sestru do peřiny, naložit věci na vozík a pak už pryč z rodných Bolatic.“ Utíkaly přes pole, skrz linii betonových bunkrů, za hranici říše. „Rusové už jdou! Rusové už jsou tady!“ křičeli němečtí vojáci a pomáhali ženám s dětmi přes zákopy. „Přehazovali nám ty vozíky na druhou stranu, protože byla noc a my jsme nevěděli, kde jsme,“ vzpomínala Zuzana Blahetková na chvíle, kdy jako devítileté děvče prchala s matkou a sourozenci před frontou valící se Hlučínskem.
Nejdříve prchající vesničané překonali německé zákopy, pak řeku Opavu a s ní hranici protektorátu. Postupně se dostali do Bílovce, kde čekal nákladní vlak a v dobytčácích odvezl ženy s dětmi až do České Kamenice v severozápadních Čechách. Tam v místní škole strávili uprchlíci dva, možná tři týdny, až válka definitivně skončila, a v půli května se vydali na cestu zpět. V Bolaticích je čekala hrůza. Mnoho domů i hospodářských stavení ve vsi shořelo a skončilo v troskách, jiné byly vyrabované. Rodný dům Zuzany Blahetkové sice běsnění fronty přečkal, byl však dočista vykradený. „Přesto si maminka klekla a líbala schody s vděčností, že jsme to všichni přežili, že jsme doma.“
Také Kobeřicím dala fronta zabrat. Na snímku z rodinného alba ukazuje Emil Drastík dům bez střechy, za oknem v pošramoceném štítu prosvítá obloha. Shořela stodola, také střechy chlévů, jediný výměnek zůstal celý, když sovětská puma nevybuchla. Opravili díru ve střeše a nastěhovali se tam. Před tím našli ve výminku úkryt koně. Otec je tam odvedl, když se blížila fronta. Dveře zatarasil prkny a krmil koně oknem ze strany od sousedovy zahrady. Také kbelíky s vodou tam koním přes okno podával. Ve výminku přežili koně válku, nezabily je bomby, neodvedli je Němci, ani Sověti, jak se to stalo sedlákům v okolí.
„V údolí za Kobeřicemi zůstala dvě děla, tak jsme si vystřelili.“ Emil Drastík nedokáže vysvětlit, jak je možné, že si toho ve vesnici nikdo nevšimnul a nedostali s kamarády od tátů výprask. Ovšem pamatuje si, že našli s kluky ten správný náboj, naládovali kanón a vypálili z děla jako vojáci, které pozoroval týden před tím, než do Kobeřic přišla válka. Na Hlučínsku nenajdete pamětníka, který by si nepamatoval, že zbraní byla krajina plná. Emil viděl, jak zničené tanky rozřezané halogeny odvážejí náklaďáky na nádraží do Bolatic, kam ještě nedávno vozil táta mladé kluky povolané do války. Ožehnuté pancíře, kola, pásy a hlavně, končily jako šrot v ostravských hutích. Ruskou pušku, kterou Emil našel, daroval Arnoštu Černému. Emil by zbraň doma nechtěl, zato Arnošt zbraně sbíral.
Zachránění koně pomohli dát hospodářství do pořádku. V Kobeřicích vznikla tesařská parta, která stavěla nové stodoly a střechy. Vedl je tesař Václavík. Otec Mikuláš vozil dřevo, tesaři budovali nové krovy a pokrývali je eternitem. Také na poli měli koně hodně práce. Orali pole rozbitá granáty a pásy tanků, zahrnovali trychtýře po bombách. Na setí jarního obilí bylo už pozdě, ale Emil si pamatuje, že koncem dubna stihli ještě zasadit nějaké brambory.
Hospodářství u Drastíků nebylo velké, něco kolem desíti hektarů, ovšem před válkou uživilo celou rodinu. Ženám, která v rodině na poli pomáhaly, říká Emil Drastík „robotničky“. Jejich rodiny měly doma jen malý záhumenek, muži pracovali v Ostravě nebo dojížděli do Německa, ženy pomáhaly sedlákům. Otec Mikuláš pak „robotničkám“ oral s koňmi pole a sklízel úrodu. Když prasnice u Drastíků porodila selata, „robotničky“ si je odnesly domů. V každé chalupě chovali kozu. Kozí mléko bylo dobré pro děti, a co děti nevypily, dostalo sele, aby z něj vyrostlo pořádné prase. Prasata kozí mléka potřebovala. Kozy zase potřebovaly seno. Kdo neměl svou louku, kosil trávu kolem cest. Emil si pamatuje, že se tomu říkalo „štacióny“. Lidé je měli označené, platili za ně nájem a sklízeli na nich trávu.
Nejlepší tráva však rostla na loukách. Louky kolem potoka byly v Kobeřicích podmáčené, tráva bujná, vysoká a plná kvítí. Tráva se sklízela kosou a odnášela v plátěné „travničce“ přehozené přes záda, protože v mokřině by se koně s vozem zabořili. Koryto potoka čistil mlynář. Chodil po březích s hráběmi a odklízel větve, aby se potok nezanesl. Vždy na podzim pustil mlynář vodu z potoka na louky, korytu zůstalo bez vody a lidé mu pomáhali vybírat z koryta bahno, aby voda dobře tekla a mlýn dobře mlel. Později už ve mlýně mleli mouku také elektřinou, ale na čištění potoka si Emil dobře pamatuje. Stejně jako na školníka bez nohy, který v potoku lovil zvířata s lesklou kožešinou a velkými zuby. Emil Drastík jim říká „bisamraty“, protože na české ondatry si nedokáže vzpomenout.
Před vznikem Československa v roce 1918 patřilo Hlučínsko Prusku. Proto se mu říká Prajzká a žijí tam Prajzáci. Původní Prajzáci uměli dobře německy, ale hlásili se k moravské národnosti a jejich „rodným“ jazykem bylo nářečí zvané „ponašimu“. Za první republiky posílaly úřady na Prajzkou učitele z vnitrozemí, aby učili česky. Za války učili na Hlučínsku učitelé z Německa, čeština byla ve škole zakázána. V září 1945 šly děti do školy, která byla opět česká, s českými učiteli. „Jakpak se jmenuješ?“ ptala se učitelka. „Jmenuji se Emil Drastyk,“ odpověděl chlapec. „Ale to je špatně, Emile. Jmenuješ se Drastík. Rozumíš? Zapamatuj si, že jsi Drastík,“ naléhala.
„Setkal jste se s tím, že by někdo narážel na to, že jste z Prajzké? Že jste Prajzák?“ padne otázka při natáčení. „No jo! Oni vždycky říkali, že jsem Prajzák, že jsme Němci…Tak to jo, to naráželi.“ – „A co jste jim na to říkal?“– „Říkal jsem, že jsme tam vyrostli. Chvíli to bylo české. Chvíli německé. Takže jsme sami ani nevěděli, kam patříme. Proto muselo tolik vojáků rukovat, když jsme patřili pod Němce. A co těch mladých životů padlo v té válce. Máme tam pomník padlých. Z první světové války jsou dvě cedule se všemi jmény. Na druhé straně je válka třicet devět až čtyřicet pět. A kdo to chtěl? Je to jedno, jestli se člověk narodí jako Prajzák nebo Čech. To je jedno. Hlavně ať se máme rádi.“
Emilův bratr Mikuláš rukoval v roce 1944, když mu bylo šestnáct let, a dostal se s německou armádou do Dánska. Vrátil se v roce 1945. Bratr Jan skončil v americkém zajetí v Itálii, odkud přijel domů v sedmačtyřicátém. Nejdéle trval návrat Josefovi. Zajali ho v Sovětském svazu a složitou cestou přes Berlín, kde požádal konzulát o československý pas, se domů dostal až v roce 1948. Tím však návrat z války tak úplně neskončil. V roce 2004, tedy téměř šedesát let po válce, přišla do Kobeřic obálka s německou poštovní známkou a v ní svazek Janových dopisů z Itálie, které domů nikdy nepřišly. Kobeřická kronikářka Marie Kubánková o tom napsala:
„V zajateckém táboře v Itálii zůstal Jan Drastík dva roky. Ze zajetí psal domů dopisy a krátké zprávy, takže rodina v Kobeřicích se o Janově zajetí dověděla, ale šest dopisů psaných na předtištěných tiskopisech se domů nedostalo. Tyto dopisy skončily s ostatní poštou všech zajatců ve vojenském archívu. V lednu 2004 dostal Jan Drastík zvláštní zásilku z německého Passau. Na obálce byla adresa Církevní pátrací služby. Po otevření balíčku Jan zjistil, že jsou v něm dopisy, které psal svým rodičům ze zajetí v Itálii.
V průvodním dopise vysvětlují pracovníci pátrací služby důvody tohoto dlouhého zpoždění. ‚Zajatecká pošta byla v roce 1945 zrušena a dopisy se staly nedoručitelné také z důvodu změny některých hranic mezi státy a také z důvodu vyhoštění části obyvatelstva. Nedoručené dopisy uložené v archívu v Passu se snaží tato služba již mnoho let postupně posílat na původní adresy. Dopisy mohou být použity jako doklad pobytu nebo jako zajímavý suvenýr.‘ Což se také stalo. Ne všichni vojáci wehrmachtu a pozdější zajatci měli takové štěstí, jako bratři Drastíkovi. Tito se všichni vrátili z války ve zdraví domů,“ zapsala Marie Kubánková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj (Tomáš Netočný)