Zdeňka Dostálová

* 1929

  • "To vám řeknu stručně. Řeknu vám, to byl pro mě nejhorší šok vůbec. Udělala jsem si nepříjemnosti až do konce života, práce, protože jsem okamžitě položila knížku a řekla jsem, že s tím nesouhlasím. No, následovalo přeložení z [ZŠ] Pionýrů, chtěli mě dát až do Loučky. To se ale ozval manžel a nechal si dát potvrzení, že má žaludeční vředy a že mu musím doma vařit, tak že nemůžu dojíždět do práce. Takže bych musela zůstat doma. Tak mě dali na Haškovu školu v Uničově, jestli znáte Uničov, tady jsou tři základní školy, tady kousek je Pionýrů, ve městě, jak je kaple, kde jsou koncerty, tak tam je Haškova škola a jedna nová škola je u stadionu. Tak jsem potom byla na Haškově škole."

  • "My jsme měli jeden zákop do véčka na zahradě. Byli jsme čelem, domem obráceni do ulice, která vedla do lesa. Vzadu jsme měli zahrádku, já jsem to i namalovala. Tam se rozdvojovala silnice takhle do véčka, to V bylo otevřené. Tady jsme měli dům, na druhé straně jsme měli zahrádku, ale byl tam dřevěný plot z desek. Za těmi deskami přišli Němci, museli jsme nechat otevřená vrata a oni tam vykopali takové véčko, že odtamtud mohli střílet, kdyby Rusi jeli. Tak tím tanko... nějak se to jmenovalo, že to střílelo na tanky. Takže my jsme proto museli jít z domu pryč, nesměli jsme zavřít vrata, aby tam Němci mohli kdykoliv přijít. Doma zůstal jen tatínek, protože byla zvířata, králíci, husy, kačeny, a my jsme měli v sadu vykopaný kryt."

  • "Co si velice pamatuju a od čeho se mě drží takové stavy někdy, že v Otaslavicích nebyl rozhlas, chodil obecní sluha a bubnoval na bubínek. Měl určitá místa, kde zastavil, to bylo v roce 1942. To už teď mluvím o válce – ve dvaačtyřicátém roce – a hlásil, že všechny obyvatele upozorňují, že je vyhlášené stanné právo a že od osmi hodin kdo se pohybuje venku, že ho můžou zastřelit, i když k tomu nemají svolení. Já jsem nevěděla, co je stanné právo. Pak jsem se ptala maminky a ta mi to vysvětlila. Od té doby jsem se začala bát, protože maminka už tehdy byla v jiném stavu. Sestřička se narodila zrovna v roce, kdy byly vyhlazené Lidice a kdy bylo vyhlášeno stanné právo. Já jsem si představila, že maminka bude mít miminko a tatínka nám zabijou, protože nikdy nepřijde domů za šera ze sadu, má práci v sadu a přijde vždycky až potmě. Doteď mám pořád, když někde něco – třeba Liduščina nebo Katčina rodina, když někde jsou dál, tak mám o ně starost, aby se jim nic nestalo."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 11.07.2023

    (audio)
    duration: 02:40:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Srpen 1968 pro mě byl největším zklamáním

Zdeňka Dostálová, Uničov, 11. července 2023
Zdeňka Dostálová, Uničov, 11. července 2023
photo: Paměť národa

Zdeňka Dostálová, rozená Navrátilová, se narodila 26. ledna 1929 v Otaslavicích jako nejstarší ze čtyř dětí rodičům Anděle, roz. Novákové, a Františku Navrátilovi. Otec se přes zimu živil jako domácí krejčí, v létě se věnoval sadu. Matka byla v domácnosti. Rodina měla malé hospodářství. Zdeňka Dostálová zažila jako dítě lokální válečné události v Otaslavicích a Prostějově, byla svědkem bombardování Brna v roce 1944. Roku 1947 dostudovala obchodní školu v Prostějově a nastoupila jako mzdová účetní u prostějovské textilní firmy Gӧtz. Roku 1948 firmu převzal OP Prostějov. Aby si udržela zaměstnání, musela Zdeňka podepsat vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). Roku 1950 se provdala za Josefa Dostála, strojního inženýra. Narodily se jim dvě děti, roku 1951 dcera Zdeňka a v roce 1956 syn Josef. Roku 1953 se rodina přestěhovala do Uničova, kde Zdeňka Dostálová pracovala od roku 1962 jako družinářka. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy vrátila stranickou legitimaci, pro své postoje byla přeložena na jiné místo. Z téhož důvodu měl syn později potíže s přijetím na vysokou školu. Roku 1974 zemřela dcera Zdeňka, o pět let později manžel Josef. V roce 2023, v době natáčení pro Paměť národa, žila Zdeňka Dostálová v Uničově.