Eva Dlouhá

„A je fakt, že jsme opravdu tam byli někdy v sedm hodin ráno, seděli jsme tam, spali nebo už v pět jsme seděli v čekárně zmrzlí jak preclíci. Šla jsem zvracet, mně bylo blbě. Děti se mi smály, moji sourozenci, co vyvádím, a čekali jsme na takový menší vláček, který nás odvezl do těch bud. To byly dřevěné boudy, kde byli muklové. No a tam jsme chvíli stáli, tak 15 minut, to byly takové kóje, já si pamatuju kóje. Teď takové malinké okénečko. Neviděla jsem tátu, museli mě dát nahoru. Brácha mě vždycky zvednul, abych dala tátovi aspoň pusu. Maminka vždycky říkala: ‚A dejte mu čokoládu.‘ To neexistovalo. Ani kytičku jsme mu nesměli dát. To jsme vždycky všichni brečeli a byl konec návštěv a šli jsme. Šli jsme domů.“

„Ty čtyři roky, jak mi byly, tak tátu zavřeli, vzali nám obchod, samozřejmě. Teď nám vzali – maminka musela zaplatit – to mi všechno ale říkala [nebo to vyprávěli], když se bavili s babičkou nebo někým – možná mi to jako holce vyprávěla starší sestra nebo bratr – že nám vzali obchod. Ve čtyřech letech si na tátu moc nepamatuji, protože jsem byla ještě malá holka. V podstatě mi [tehdy] ani nevadilo, že tátu nemám. Akorát když jsem pak přišla do školy, tak teprve trošku začali, že jsem měla tátu zavřeného, že jsem v tom měla trošku takový zmatek. Tak už jsem věděla, o co jde. A vím, že maminka říkala babičce: ‚Vezmi si děti, tátu přijdou zavřít.‘ To vždycky vyprávěla, tak jsme šly, abychom nic nevěděly, a že přišli chlapi, kteří měli samopaly a tátu přišli zavřít… A to byli taky i hodkovský lidi. I jména jsme znali, to bylo ošklivé. No prostě přišli, jako že zavírají největšího zločince. Vlastně oni jako byli zločinci proti naší vlasti… Zrádci.“