The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Dlouhá (* 1945)

• narodila se 17. listopadu 1945 v Hodkovicích nad Mohelkou

• otec Bohumil Mrkvička se podílel na protikomunistickém odboji

• když jí byly čtyři roky, otce zatkli a zabavili jim rodinný obchod

• Bohumil Mrkvička strávil deset let jako politický vězeň v uranových dolech

• v 50. letech jezdili za otcem do Jáchymova

• v roce 1964 maturovala

• dlouhá léta působila ve Spartaku a od roku 2007 vedla ženy v Sokole

• v době natáčení (2025) žila v Hodkovicích nad Mohelkou

Eva Dlouhá, rozená Mrkvičková, prožila dětství poznamenané krutostí komunistického režimu 50. let. Když jí byly čtyři roky, vtrhli do jejich domu v Hodkovicích nad Mohelkou příslušníci bezpečnostních složek se samopaly a odvedli jejího otce Bohumila Mrkvičku kvůli činnosti v protikomunistickém odboji. V následujících deseti letech jej znala pouze jako politického vězně v pruhovaných šatech, za kterým s maminkou a sourozenci jezdili do jáchymovských uranových dolů. Pravidelně absolvovali vyčerpávající noční cesty přes celou republiku, mrzli v nevytopené čekárně a snášeli všechna příkoří, a to vše s jediným cílem – aby se alespoň na několik málo minut setkali se svým otcem.

Komunisté přišli pro tatínka se samopaly a odvedli ho

Eva Dlouhá, za svobodna Mrkvičková, se narodila 17. listopadu 1945 v Hodkovicích nad Mohelkou jako nejmladší potomek Boženy a Bohumila Mrkvičkových. Její rodiče zakoupili po druhé světové válce na náměstí dům a obchod se střižním zbožím. Otec byl společensky velmi aktivní – působil jako jednatel fotbalového oddílu, v rámci kterého například pomáhal budovat místní tribunu či koupaliště, zatímco maminka se starala o domácnost a prodávala v obchodě. V přilehlém domku bydleli i matčini rodiče, kteří pomáhali s výchovou dětí. 

Rodina žila spokojeným životem až do chvíle, kdy v Československu došlo v roce 1948 k únorovému převratu a Bohumil Mrkvička se rozhodl zapojit do protikomunistické činnosti. V rámci třetího odboje se měl zúčastnit tajné schůze a byl udán. Komunistická moc udeřila rychle a nemilosrdně. „Vzpomínám si, že pro tátu přišli chlapi se samopaly. Byli tam i lidé z Hodkovic, některé z nich jsme znali jménem. Přišli, jako když zavírají největšího zločince a vlastizrádce,“ popisuje pamětnice dramatické okamžiky svého dětství. 

Její otec byl odsouzen k deseti letům těžkého žaláře v uranových dolech. Rodině zabavili obchod, otcovu polovinu domu i všechny finanční prostředky. Odnesli i jeho veškerý osobní majetek včetně spodního prádla. Nepomohly ani prosby maminky, aby příslušníci nechali oblečení po manželovi pro jejich patnáctiletého syna. Aby mohli zůstat ve vlastním domě, musela maminka otcovu zkonfiskovanou polovinu znovu vyplatit. Jediný ústupek komunistické moci byl, že mamince dovolili i nadále pracovat v jejich bývalém obchodě na pozici prodavačky.

Ve škole mě ředitel trestal za to, čí jsem dcera

Ztráta otce nebyla jedinou ranou. Eva i její sourozenci se stali terčem šikany ze strany režimu. Zatímco maminka pracovala od rána do večera, aby rodinu uživila, ve škole dávali Evě najevo, že je dcerou politického vězně. Přestože se dobře učila, ředitel školy a někteří učitelé jí záměrně ubližovali. „Ředitel naši rodinu nesnášel. Vzpomínám si, jak nám suploval zeměpis a kdykoli mě vyvolal, dostala jsem čtyřku. Pořád jsem brečela, protože jinak jsem měla dobré známky,“ vzpomíná Eva Dlouhá. 

S problémy se potýkali i starší sourozenci Boženka a Bohumil. Když chtěla jít sestra pamětnice na střední pedagogickou školu, nebylo to možné. Doporučení studovat průmyslovou školu nedostal ani bratr Bohumil. Různým perzekucím čelila rodina i v každodenním životě – lidé se jich báli a dávali jim neustále najevo, že jsou méněcenní. Často se jednalo o drobné incidenty, například když šla maminka ke kadeřnici, vždycky přišla na řadu až jako poslední.

I přesto, že si Eva Dlouhá uvědomovala, že jsou jiní a společnost o ně nestojí, vždy chtěla zapadnout a trávit čas s ostatními dětmi. Z toho důvodu si také velmi přála vstoupit do Pionýra, což však její maminka rázně odmítla. „Maminka říkala, že si ten rudý šátek na krk nevezmu. Brečela jsem, že tam chci být s kamarádkami a tak dále. Jedna paní učitelka chodívala za maminkou a vysvětlovala jí, že se dobře učím a měla bych být pionýrkou jako všechny chytré děti. Maminka v tom však byla nekompromisní,“ dodává Eva Dlouhá. Místo toho tak pamětnice začala přibližně od šesté třídy chodit cvičit do hodkovického Spartaka, což ji velmi bavilo.

Cesty na návštěvy za tátou do jáchymovských dolů pro mě byly strašné

Nejsilnější a nejbolestivější vzpomínky má však Eva Dlouhá na návštěvy otce v pracovních táborech na Jáchymovsku. Tyto tábory nucených prací měly pro Sovětský svaz zajišťovat cenný uran, využívaný k vývoji atomové zbraně, a protože se jednalo o jediný uranový důl ve sféře sovětského vlivu, byl zde kladen mimořádný tlak na výkon a maximální objem těžby. Diletantské řízení a nedostatečná mechanizace, typické pro sovětskou totalitní moc, kompenzovala tyranie a otrocká práce politických vězňů, kteří byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách bez ochranných pomůcek a pod neustálým dohledem dozorců. 

V táborech ztěžovalo vězňům život i špatné ubytování a hygiena. Nedostatečná bezpečnostní opatření si vyžádala velké množství zbytečných úrazů, které se ošetřovaly primitivním způsobem.

Jak pamětnice vzpomíná, byly pro ni jako pro čtyřletou dívku cesty do Jáchymova velice těžké a vyčerpávající. Aby dorazili na návštěvu včas, museli s maminkou a sourozenci cestovat v často nevytopených vlacích celou noc. Když se dostali celí zmrzlí na jáchymovské nádraží, bývalo kolem pěti hodin ráno. Zde vždycky čekali na malý vláček, který je odvezl k dřevěným boudám tábora. Nebylo jí dobře a často zvracela, to nejhorší ale čekalo na místě. 

Nejprve viděla, jak vězně přiváželi na korbách náklaďáku. „Museli sedět na bobku, aby je nikdo neviděl, a měli řetězy kolem dokola. Ptala jsem se později táty, jak mohli v těch řetězech chodit. Říkal, že když jeden spadl, spadli všichni,“ vzpomíná. Otec rodině později líčil i týrání vězňů, které nechali dozorci v zimě stát v kádích s vodou.

Samotná návštěva pak mohla trvat asi jen patnáct minut a odehrávala se v kójích s malým okénkem, kam malá Eva ani nedohlédla. „Abych tátu vůbec viděla, musel mě brácha vždycky vysadit, abych dala tátovi alespoň pusu. Nesměli jsme mu dát ani čokoládu, ani kytičku, nic. To jsme vždycky všichni brečeli,“ popisuje emotivní chvíle.

I mezi bachaři se našli lidé, kteří pomohli propašovat dárek

Právě nelidské podmínky jáchymovských dolů však občas vedly k tomu, že zejména starším dozorcům někdy chyběla vůle podílet se na těchto totalitních represích. Našli se mezi nimi tací, kteří odmítali důslednější a systematičtější útlak politických vězňů, a někteří z nich se podíleli na jejich materiální či psychické podpoře. Jak Eva Dlouhá vzpomíná, občas se stalo, že k nim domů přijeli dozorci, kteří jim přivezli nějaké dopisy. Jiní k nim třeba přijeli o Vánocích, že tatínkovi vezmou nějaké pečivo nebo dobroty. 

Touto cestou rodina od tatínka dostala například maličké, vyřezávané taštičky vyrobené z tuby od zubní pasty, nebo srdíčka s nápisem „Evičce táta“ a „Božence táta“, které pak sestry nosily na řetízku. Podobný šperk jednou obdržela i maminka – jednalo se o přívěšek v podobě kalichu v plexiskle, který si dala na řetízek a nosila na krku. 

Ve druhé polovině 50. let se do určité míry zlepšily i životní poměry vězňů. Dle pamětnice někdy v roce 1957 už za tatínkem rodina nejezdila na deset minut, ale mohli si povídat celou hodinu. „Byly tam stoly a lavice, na kterých seděli na střídačku vězeň, strážný, vězeň, strážný a my seděli naproti. Tatínek chtěl vždycky vidět vysvědčení, ale to už s námi bratr nemohl. Vždycky jela maminka, někdo starší z rodiny a my dvě holky. To už vězni nejezdili na korbě náklaďáku, ale měli autobusy. Občas poslali mámě z Jáchymova také nějaké peníze – vězni si museli z výplaty platit jídlo, ale něco málo občas přišlo.“

Když se tatínek vrátil po deseti letech domů, byl pro mě téměř cizí člověk

Otec si odseděl celých deset let, a když se vrátil, bylo jeho nejmladší dceři patnáct roků. Byl to pro ni najednou cizí člověk, na kterého si musela zvykat. Tehdy si otec moc přál osvojit si z dětského domova nějaké dítě, protože věděl, že byla v Jáchymově spousta těhotných žen, kterým po porodu dítě vzali a umístili do dětského domova. „Tatínek málokdy vyprávěl. Byl tam zavřený i se zahraničními letci a naučil se tam anglicky. Někdy se třeba rozpovídal a říkal nám, ať si vážíme, že máme co jíst, protože v Jáchymově se muselo dělit deset chlapů o jeden bochník chleba,“ dodává Eva Dlouhá.

Dlouholeté věznění a práce s radioaktivním materiálem se však podepsaly na jeho zdraví i psychice. Navíc po svém propuštění nemohl sehnat dobrou práci. Začínal jako dělník a rodina byla stále pod dohledem. Na lepší vzdělání neměla z politických důvodů nárok ani pamětnice – dostat se na střední školu se jí podařilo jen díky spravedlivému matikáři Kadlecovi, který Evě pomohl dostat se na studia i navzdory kádrovému posudku. Díky tomu se pamětnice nakonec dostala na všeobecně vzdělávací školu a později na Střední průmyslovou školu strojní do Liberce, kterou ukončila maturitou v roce 1964. 

Určité těžkosti jim přinášely i zdánlivě nekonfliktní každodenní situace, které měl tatínek po svém propuštění problém zvládat. Například jednou, když jela Eva Dlouhá se svojí kamarádkou do Lysé nad Labem za sestřenicí a rozhodly se jet stopem, jim zastavili příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Nabídli se, že dívky odvezou až domů. Jenomže když zazvonili u Eviných rodičů, vyvolala v otci přítomnost uniformovaných mužů posttraumatický šok a přestal se ovládat.

„Když mě náš táta viděl s esenbáky, dostal amok a začal mě honit kolem stolu s hrncem. Dostala jsem výprask a kamarádka mi pak říkala, že esenbáci chtěli ještě zastavit a jít k nám, aby mě doma nezabili,“ vzpomíná na náročné soužití pamětnice. 

Během invaze jsme museli tatínka schovávat, aby jej znovu nezavřeli

Jakkoli by se mohlo zdát, že uvolnění politických poměrů v roce 1968, známé jako pražské jaro, přinese rodině Mrkvičkových i dalším pronásledovaným obyvatelům Československa trvalou úlevu, opak byl pravdou. Konec všem nadějím totiž znamenal 21. srpen 1968, kdy došlo ke vpádu vojsk Varšavské smlouvy do republiky za účelem údajného potlačení zde probíhající kontrarevoluce. Pro rodinu bývalého politického vězně to znamenalo obnovení strachu. Otec se obával, že se znovu dostane do hledáčku bezpečnostních složek. 

Jeho obavy nebyly plané, neboť rodina měla informace, že po různých městech jezdí volha s muži v dlouhých kožených kabátech, kteří hledají a zatýkají bývalé politické vězně. Proto otce schovávali u příbuzných a hlídali jej. Bohumil Mrkvička se tehdy ocitl v takovém psychickém stavu, že se rozhodl spáchat sebevraždu v případě, že by jej měli znovu zatknout. K tak dramatickým událostem však naštěstí nedošlo a období strachu vystřídala tzv. normalizace, kdy došlo k upevnění komunistické moci v Československu a do zajetých kolejí se měl vrátit i život jeho obyvatel.

Určité vzedmutí ze všední každodennosti však představovalo v březnu 1969 vítězství československých hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu nad Sovětským svazem, což přineslo vlnu oslav a euforie po celé republice. Do ulic se vydala slavit i rodina pamětnice. „Sedli jsme do auta, nechali vlát československou vlajku a vyrazili jsme slavit do Liberce. Stáli jsme na náměstí, všichni jsme se drželi za ruce a bylo to fantastické,“ vzpomíná pamětnice.

Komunismus nakonec padl a maminka předala sokolskou tradici dál

Další otřesení komunistických poměrů pak znamenala až sametová revoluce v roce 1989, kterou přivítala Eva Dlouhá s nadšením. S dcerami poslouchala Svobodnou Evropu a účastnila se demonstrací v Liberci. Její otec se pádu nenáviděného režimu bohužel nedožil, neboť zemřel o rok dříve v roce 1988. 

Po revoluci se Eva Dlouhá začala ještě více věnovat tomu, co bylo jí i její rodině vždy blízké – sportu a spolkové činnosti. Její maminka byla aktivní sokolkou a po její smrti převzala Eva v roce 2007 vedení žen hodkovického Sokola, kde předcvičovala až do svých sedmdesáti pěti let. V době natáčení (2025) pamětnice hrála aktivně volejbal, těšilo ji cestování a největší radost jí dělala její milovaná rodina.