Francisco Herodes Díaz Echemendía

* 1956

  • „Byl jsem v lochu 20 let a 10 dní, ale nikdy jsem se nevzdal. Vždycky říkám, že když jsem to zvládl já, obyčejný smrtelník, tak to dokážou i jiní. Co mi pomohlo? Hlavně víra a pomoc od Boha, to je nepopiratelné. Zadruhé, moje láska ke svobodě Kuby. Moje vlastenecké cítění, moje přesvědčení, moje čest a moje zásady. Ty mě nikdy nezklamaly.“

  • „Hlad byl tak obrovský, že jsem ve vězení Boniato viděl tohle: vězni vzali hliníkovou nádobu a žiletku, a tou žiletkou si řízli do žíly a krev pak nechali kapat do té hliníkové nádoby. A když byla plná asi takhle, vzali slanou vodu a do ní tu vlastní krev nalili. Pak to dali na ohníček, který si dělávali z montážní pěny. A udělali si prostě prejt z vlastní krve a ten pak jedli. Tak tohle vězni ve vězení v Boniatu dělali.“

  • „Zapůsobilo na mě, že když jsem přišel [do Boniatica], byla tam taková betonová police, byla víceméně vysoká asi 40 centimetrů, dlouhá asi 2,5 metru a široká asi 50 centimetrů. Jednou když mě poslali do kanceláře politické policie na výslech, jsem to viděl. Bylo tam dřevo asi téhle tloušťky a na něm 25 nebo 25 hřebíků. Dejme tomu, že moje paže je to dřevo, tak ty hřeby tam byly takhle zatlučené. A na každém hřebíku viselo určité zařízení k týrání vězňů. Byl tam black jack, jak mu říkali, zakroucený elektrický kabel, sušený kravský ocas, tupá mačeta, kvajávové dřevěné obušky, gumové obušky, elektrické obušky… Byly tam i obušky, novinka ze Sovětského svazu, které v sobě měly otvor, kterým se na vězně stříkal pepřový sprej. A když už se vězeň začal dusit, tím obuškem ho zmydlili. Elektrický obušek měl na špičce zařízení, kterým vězňům způsobovali elektrický šok a pak je tím obuškem dorazili. Každý z těch obušků a z těch zařízení mělo vedle cedulku. Papírovou pásku, na které stálo: aspirin, dipyron, amitriptylin, kapky a tak dále. S názvy léčivých přípravků. Když vězeň zavolal strážného a řekl mu: ‚Strážný, bolí mě hlava, bolí mě žaludek, bolí mě noha, potřebuji dostat lék nebo abyste mě vzali k lékaři,‘ řekl strážný: ‚Jasně, dám vám léky, co potřebujete? Abych to šel vyzvednout do nemocnice.‘ Vězeň mu řekl třeba: ‚Dva aspiriny nebo léky na žaludek.‘ Strážný na to: ‚A kolik jich chcete? Jeden? Dva?‘ ‚No, dva, anebo kolik zvládnete přinést.‘ A strážný šel tam, do té místnosti. A pokud měl přinést amitriptylin, protože vězeň nemohl spát, sáhl po obušku nebo kabelu, který symbolizoval amitriptylin a připoutal vězně v cele: ‚Takže jsi chtěl dva amitriptyliny?‘ A obuškem mu dal dvakrát po hlavě, až omdlel. Nebo třeba: ‚Potřebuju dipyron na bolest zubů.‘ A strážný s daným zařízením nebo mačetou, která symbolizovala dypiron, zmlátil vězně. To byla vězeňská medicína – rány a nic než rány. Takhle to dělali na Kubě.“

  • „Boniatico je samo o sobě vězením v rámci vězení. Panuje tu zvláštní režim, známý kvůli zločinům, které tam byly spáchány, kvůli policejní brutalitě, kterou se vyznačuje. Stráže, kteří tu pracují, jsou speciální druh. Jsou to stráže se zločineckým smýšlením, kteří se ani nerozmýšlejí, než někoho zabijí.“

  • „Když [padl] Sovětský svaz, už jsem byl ve vězení. A zaměstnanci [sovětského velvyslanectví] odjeli. A moje manželka také musela odjet pryč, už nikdy jsem o ní neslyšel. Pokud někdy uslyší tento rozhovor, rád bych ji dal vědět, že na ni stále vzpomínám. Nejsem po smrti. Pokusili se mě několikrát zavraždit, ale neuspěli, pořád jsem tu a vyprávím o tom, co jsem zažil.”

  • „No, jako arogantního muž, tvrdohlavého, podezřívavého, inteligentního na straně zla. Pokud je zlo vůbec inteligencí. Asi takhle víceméně.”

  • „UMAP [Vojenské jednotky výrobní pomoci] byly výrobní jednotky, byl to druh tábora nucených prací ve stylu ruských gulagů. Poslali do nich lumpy a asociály, jak jim říkali, homosexuály… Všichni ti lidé tam byli posláni na nucené práce, aniž by se dopustili trestného činu, jen proto, že si někdo myslel, že je daný člověk lump a asociál, protože byl třeba oblečený podle aktuální módy. V těch obtížných dobách pro kubánský lid, ještě obtížnějších než nyní, vás mohli zatknout a uvěznit, protože vás na ulici slyšeli mluvit anglicky, anebo jste měli na sobě třeba svetr s americkou vlajkou, anebo jste šli v doprovodu anglicky mluvícího cizince. Anebo za poslech zahraničního rádia na krátkých vlnách. Mohli jste mít na sobě klidně svetr s heslem Viva Fidel v angličtině, a to stačilo, aby vás poslali za mříže. Nikoho nezajímalo, co je na tom svetru vlastně napsané. Tak klidně jen za tohle.“

  • „Se všemi těmi plány na sklizeň cukrové třtiny nikdy nedosáhli oněch slíbených 10 milionů. Byl to neuvěřitelný ekonomický, politický a vůbec všestranný průšvih diktatury. Nejprve řekli, že do toho jdou, ať to stojí, co to stojí. A po té katastrofě [s neplněním plánu] řekli: ‚Z neúspěchu vytvoříme vítězství.‘. Nevím, o jakém vítězství mluvili, žádné vítězství nikdy nebylo. Neměli jsme ani cukr, ani nic jiného. Ekonomické škody byly obrovské. Země upadla do monokultury. Nikde nic nebylo. Dokonce i dřevo muselo být dováženo z Ruska, už jsme neměli ani mahagon, ani dřevo džiquí, už nebyl eben, nebyl cedr, nebylo nic. Protože zničili všechny lesy na Kubě, aby mohli pěstovat cukrovou třtinu.“

  • „Soudy patří politické policii. A ještě víc ty vojenské. Nemáme tady, jak se říká, právní stát, nejsou tady [na Kubě] rozděleny jednotlivé druhy moci. Soudci, státní zástupci a právníci se řídí pokyny politické policie, jinak nemohou provozovat činnost. Je to uzavřený kruh. Žádný oponent režimu, který chce podat žalobu, nemá šanci vyhrát, i když má pravdu. Na Kubě soudy nevykonávají spravedlnost, ale trestají svou vlastní spravedlností odpůrce diktatury, jako třeba nás.“

  • Full recordings
  • 1

    Santiago de Cuba, 25.03.2020

    (audio)
    duration: 07:03:15
Full recordings are available only for logged users.

Je mnohem rychlejší svrhnout komunismus ozbrojeným bojem, i když se při tom prolije krev. Ale je řada těch, kteří jsou ochotni zemřít pro vlast

Francisco Herodes Díaz Echemendía
Francisco Herodes Díaz Echemendía
photo: archiv pamětníka

Francisco Herodes Díaz Echemendía se narodil 16. září 1956 v Santiagu de Cuba. Má dva sourozence, oba zaryté komunisty, s nimiž vyrůstal až do roku 1982. Ve svém vzpurném mládí se rád oblékal do americké módy, později se přidal k hnutí hippies. V roce 1972 odešel do Havany studovat galvanické pokovování. Od mládí se rovněž zajímal o zbraně a během své povinné vojenské služby byl ochoten zúčastnit se kubánské intervence ve válce v Angole, avšak po injekci pentobarbitalu sodného se v něm probudily násilné sklony, za které byl uvězněn na samotce. Později se chtěl přihlásit na vzdělávací kurz v Československu, ale jeho bratr mu zničil pozvánku, pročež právě od téhle chvíle začal cítit znatelnější nesouhlas s režimem. Do roku 1978 studoval jako večerní student Fyzikální fakultu, kterou nakonec i absolvoval a začal vyučovat na speciální škole v Santiagu de Cuba, kde si vysloužil přízeň svých studentů. V roce 1982 byl na 13 měsíců uvězněn za pokus koupit svým dětem boty v zahraniční měně a ve vězení se setkal s několika politickými vězni, kteří mu pomohli formovat jeho antikomunistické myšlenky. Po propuštění v roce 1984 už jeho protirežimní myšlenky dosáhly vrcholu a začal šířit zakázané knihy po ulicích Santiaga de Cuba. Těsně před pádem Sovětského svazu se oženil s pracovnicí velvyslanectví Sovětského svazu a udržoval vztahy se sovětským diplomatickým personálem. V roce 1990 založil ozbrojenou jednotku, jejímž cílem bylo svrhnout kubánskou diktaturu ozbrojenými akcemi, za což byl odsouzen na 20 let odnětí svobody. Mezi lety 1990–2010 byl vězněn ve věznicích Boniato a Guantánamo, z toho 7 po sobě jdoucích let mu nebyla povolena jediná návštěva. Zažil extrémní násilí ze strany dozorců, zejména v oddělení věznice Boniato zvané „Boniatico“, kde sdílel cely s řadou významných kubánských politických vězňů. Jeho otec zemřel v roce 2004, zatímco Francisco byl ve vězení. Francisco byl propuštěn 15. února 2010, po 20 letech a 10 dnech odnětí svobody, po celou dobu si udržoval své antikomunistické přesvědčení. Už nikdy se nesetkal se svou sovětskou manželku, ani svou pozdější manželkou, ani svými dětmi, o kterých ví pouze to, že dcera je jazzová hudebnice a bydlí v Nizozemsku. Nadále žije v Santiagu de Cuba.