„Chodila jsem do první třídy s holčičkou Věruškou – dokonce si pamatuji na její jméno a příjmení, ale to je vedlejší. A s tou holčičkou jsme se kamarádily – úplně ji vidím před sebou. Najednou ve druhé třídě už holčička nebyla. Ptala jsem se maminky, proč už Věruška nechodí, ani se se mnou nerozloučila. A maminka říkala: ,Její rodina se dala k Němcům a Věruška chodí do německé školy.‘ Potom jsem šla na nějakou procházku, nebo jsem jela koloběžce, už nevím, a potkala jsem Věrušku. Tak jsme se k sobě hrnuly celé nadšené, a její maminka stála opodál a říkala: ,Věruško, okamžitě pojď domů,‘ protože viděla, že se se mnou Věruška baví. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když pak byla Květnová revoluce [konec druhé světové války v květnu roku 1945], tak jsme se dozvěděli strašlivou zprávu. Tatínek zastřelil Věrušku, jejího mladšího bratříčka, maminku – a po vzoru [Josepha] Goebbelse sám sebe. Byly i takovéto strašlivé události.“
„Dva odporní chlapi z Ústředního výboru KSČ a jeden takový smířlivější. Zavolali si mě, hučeli do mě, že se musím kát. Nebyla jsem v té době zbabělá, jednalo se mi o místo, jednalo se mi v podstatě o existenci. Říkala jsem si: ,Co já budu dělat, jestli mě vyhodí...‘, ale já tak řečnila, že když potom hlasovali, tak dvěma jsem byla – ještě jsem vypadala trochu k světu – evidentně sympatická. Poslední z nich mě nenáviděl. Byla to doba prověrek po vstupu vojsk [Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968]. Nechali mě učit a byla jsem pouze vyškrtnutá. Vyškrtnutí pedagogové ještě směli učit, ti vyloučení nesměli.“
„Tak najednou hlášení školního rozhlasu: ‚Děti, dneska škola nekončí.‘ Bylo už poledne. ‚Bude zamčená, budete nějaký čas tady pobývat na škole.‘ Za chvíli se kolem školy začali hromadit rodiče, vyplašení, co se vlastně děje. Nevím, asi telefonicky se to rozhlásilo. A my jsme začaly utichat. Byla to dívčí třída, měly jsme pocit, že se něco hrozného děje. Asi po dvou nebo po třech hodinách se najednou řeklo: ‚Teď půjdete už domů.‘ Rodiče si jistě oddychli a my jsme šly na chodbu. A najednou šli po schodech tři kluci, byli bílí jako stěna. Byli to oktaváni. Holky z tercie pochopitelně ty kluky znaly podle vidění, ale kluci vůbec nevnímali, že jsou nějaké terciánky (smích). Takže šli tři známější kluci po schodech a kolem nich tlupa chlapů, dneska jsou mi ještě dodatečně odporní. V kabátech, takových divných, šli dolů. Po dlouhém vyšetřování se zjistilo, že na dveře kreslírny v pátém nebo ve čtvrtém patře školy vyvěsili nějaký nápis. Dozvěděli jsme se, že tam napsali něco jako komunismus rovná se fašismus, nebo něco takového, samozřejmě protistátní leták. Byla to hrozná pohroma pro školu a pro všechny. Byl to strach a děs, protože se popravovalo. Nebyly mírné tresty.
Ti kluci byli okamžitě vyhození ze školy. Jaký byl jejich osud, jsem se nedozvěděla. Pokud jim bylo osmnáct let, tak byli zavřeni. Byla to hrozná událost.“
Hana Cuřínová se narodila 29. října 1934 v Praze do rodiny architekta Otakara Chodounského, který navrhl rodinnou funkcionalistickou vilu ve Střešovicích. Právě zde prožila Hana téměř celý svůj život. Dětství považuje za idylické, přestože vyrůstala v nelehkém období. Během války měla rodina štěstí, jelikož netrpěli nouzí o potraviny. Příbuzní z Poděbradska vlastnili statek a Chodounští je často navštěvovali. Hana vzpomíná, že jim známí tajně dávali čerstvá vajíčka a mléko. Během jedné ze zpátečních cest do Prahy Haninu rodinu málem odhalila kontrola. Na konci války poskytl Hanin tatínek azyl třem anglickým letcům, což pro tehdy jedenáctiletou dívku představovalo silný zážitek. V počátcích komunistického režimu věřila pamětnice v lepší budoucnost, ale brzy pochopila, jak dokáže být nově nastolený režim krutý. V roce 1948 byla přímou svědkyní zatýkání svých starších spolužáků z gymnázia, kteří ve škole vyvěsili protirežimní leták. Během dospívání se Hana rozhodla, že by se chtěla věnovat vyučování historie. K vysněné profesi ji inspirovala učitelka dějepisu z gymnázia, která se bavila se svými žáky o útrapách za komunistického režimu. V roce 1953 Hana úspěšně složila přijímací zkoušky na Vysokou školu pedagogickou. Po absolvování studia v roce 1957 obdržela umístěnku na základní školu v Ústí nad Labem. Pobyt mimo domov pro ni byl náročný, ale později se vrátila do Prahy, kde vyučovala na gymnáziu. Ačkoli byla členkou komunistické strany, nikdy režim aktivně nepodporovala. Se svými studenty vedla diskuze o zakázaných tématech, čímž mnohokrát riskovala ztrátu zaměstnání. V šedesátých letech se provdala za technika pracujícího v Aritmě Praha a společně vychovali dva syny. Po roce 1968 se kvůli svým protirežimním postojům ocitla pod tlakem – byla přeložena na jiné gymnázium, ale mohla i nadále učit. Období normalizace pro ni znamenalo neustálý dohled a nejistotu. Režim zasahoval i do života jejích dětí, když jednomu ze synů málem znemožnil přijetí na vysokou školu kvůli kádrovému posudku. Díky své vytrvalosti a diplomatickým schopnostem mu však Hana dokázala zajistit, aby se na školu dostal. V osmdesátých letech byla aktivní účastnicí všech protikomunistických demonstrací. Sametovou revoluci v roce 1989 považuje dodnes za nejšťastnější období svého života. V roce 2025 žila v rodných Střešovicích, trávila čas se svou rodinou, často se stýkala s bývalými studenty. Celý život zasvětila vzdělávání a vždy se snažila předávat studentům pravdivé informace.
