The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Cuřínová (* 1934)

• narodila se 29. října 1934 v pražských Střešovicích

• tatínek Otakar Chodounský se živil jako architekt

• za druhé světové války byla svědkyní lokálních válečných událostí v Praze 6

• vystudovala Vysokou školu pedagogickou

• po studiích vyučovala historii na základní škole v Ústí nad Labem

• po roce se vrátila do Prahy

• v roce 1968 byla z kádrových důvodů přeložena na Gymnázium Jana Keplera

• před rokem 1989 se aktivně účastnila demonstrací proti komunistickému režimu

• v roce 2025 žila v rodných Střešovicích

Hana Cuřínová zasvětila svůj život výuce historie. Jako dítě byla svědkyní německé okupace a deportace sousedů z rodných Střešovic, za normalizace bojovala o právo učit a odmítla přizpůsobit své názory režimu. Jeden z jejích pedagogických výkladů v roce 1968 způsobil tak silnou reakci, že jedna ze studentek utekla ze školy s úmyslem dostat se do Moskvy. „Byla velmi impulzivní. Kdyby ji tehdy nenašli, možná by to opravdu dokázala,“ vzpomíná Hana na událost, která mohla ukončit její pedagogickou kariéru.

Narodila se 29. října roku 1934 v Praze. Jejím otcem byl architekt Otakar Chodounský a maminka byla v domácnosti. Tatínek vystavil ve třicátých letech rodinnou vilu ve Střešovicích, kde Hana žila téměř celý život. Na své rodiče pamatuje s láskou, jelikož díky nim prožila idylické dětství. Nejraději vzpomíná na tuhé zimy, které se sestrou trávily jízdou na saních nebo bruslením.

Dětství ve stínu války 

Když byly Haně čtyři roky, nastala německá okupace Čech, Moravy a Slezska. Právě události z 15. března 1939 patří mezi její nejranější vzpomínky. „Byl sychravý den, padal sníh – a my jsme se s rodinou dívali na hlavní silnici, jak německá armáda postupuje ulicí k Vojenské nemocnici. Maminka, teta i babička brečely,“ popisuje Hana. „Já a sestra jsme stály vedle nich a cítily jsme strašlivou úzkost. Byly jsme sice malé holky, ale cítily jsme, že se děje něco zlého.“

Během Protektorátu měla Hanina rodina velké štěstí, protože netrpěla nouzí o potraviny. Navštěvovali se s příbuznými na Poděbradsku, kteří jim dávali čerstvé suroviny. V rámci převozu se ovšem nevyhnuli kontrolám, které je jednoho dne také málem odhalily. „Ve vlaku k nám přišel pán od kontroly. Ptal se, co máme v kufru a jestli vezeme nějaké zakázané suroviny. Tatínek mu suverénním hlasem řekl, ať se ráčí podívat. Kdyby tehdy ten muž skutečně rozkázal kufr otevřít, byli bysme nahraní. V kufru byly lahve čerstvého mléka a vajíčka z venkova,“ popisuje situaci pamětnice. 

Za druhé světové války byla Hana svědkyní několika tragédií, které se děly poblíž jejího bydliště. Ve střešovických vilách bydlely židovské rodiny, které najednou začaly mizet do koncentračních táborů. Velké neštěstí postihlo Haniny blízké sousedy. „Ti lidé měli asi tříletého blonďatého chlapečka. Když jim přišlo povolání do transportu, chtěli synka zachránit, a tak poprosili blízkou svobodnou sousedku, aby si ho vzala k sobě. Ona se ale bála, že by se na to přišlo, a odmítla ho přijmout. Kdyby věděla, že půjde kluk rovnou do plynu, nejspíš by si to rozmyslela,“ líčí událost Hana, kterou vzpomínka dodnes velmi dojímá.

Kvůli válce Hana ztratila také svou přítelkyni ze základní školy, Věrušku. V roce 1943, když byla děvčata ve druhé třídě, přestala Věrka chodit do školy. „Ptala jsem se maminky, co se s mou kamarádkou stalo. Maminka mi prozradila, že se dal Věruščin tatínek k Němcům a přehlásil dívku do německé školy,“ vzpomíná Hana. Po válce se dověděla strašlivou zprávu. „Věruščin otec zastřelil po vzoru Goebbelse celou svou rodinu, maminku, Věrušku a nakonec také sebe,“ vypráví Hana.

Čekají nás lepší časy

Na konci války, mezi sedmým a osmým květnem 1945, poskytl Hanin tatínek na pár dní azyl třem anglickým letcům. Ti se náhodou přidali k průvodu odsunutých Němců. Hana s rodinou skupinu pozorovali a letci se dali s tatínkem do řeči. „Říkali, že jsou zajatci a neví, kde mají přečkat konec války. Tatínek jim nabídl, že mohou bydlet u nás,“ vypráví pamětnice. Byl to tehdy pro ni coby jedenáctiletou holku velký zážitek. „Najednou tady byl někdo z nového světa, někdo, kdo mluvil jiným, dosud nepoznaným jazykem.“

Konec války znamenal pro Hanu a její blízké radost a naději. Lidé věřili, že nově nastolený komunistický režim umožní občanům lépe žít. Také rodiče pamětnice si nejprve mysleli, že s novým režimem nastanou lepší zítřky, a rozhodli se vstoupit do strany. „Můj tatínek byl velmi důvěřivý a skutečně věřil, že nás po té strašlivé válce čekají lepší časy. Brzy ale pochopil, jaká je pravda, a nikdy se nijak politicky neangažoval,“ vysvětluje Hana.

Už krátce po nástupu režimu měla Hana šanci poznat, jak dokáže být krutý. Byl únor roku 1948, když se na Benešově státním reálném gymnáziu, které tehdy třináctiletá dívka navštěvovala, objevili příslušníci Státní veřejné bezpečnosti. Ti tehdy odvedli tři studenty, kteří vyvěsili ve škole protirežimní leták. Hana má dodnes okamžik živě v paměti: „Tři oktaváni jdou po schodech dolů. Vede je několik silných chlapů v kabátech. Ti kluci napsali na leták nápis komunismus=fašismus, za což byli vyloučeni ze školy a nejspíš i zavřeni,“ popisuje zážitek Hana. 

Kantorkou v nepříznivé době

V roce 1953 Hana úspěšně složila přijímací zkoušky na Vysokou školu pedagogickou, kde se specializovala na obor historie. K výuce dějepisu ji inspirovala učitelka z gymnázia. Po studiích dostala Hana umístěnku do Ústí nad Labem, aby vyučovala na základní škole. Podmínky zde nebyly příliš příznivé. Na pokoji bydlela s dalšími čtyřmi děvčaty, se kterými sdílela záchody i sprchy. Chyběl jí život v Praze a hlavně rodina, do té doby nebyla zvyklá bydlet daleko od domova. Když proto po roce vyučování dostala nabídku, že by mohla učit na gymnáziu v pražském Břevnově, místo ihned přijala. 

V době, kdy Hana začínala vyučovat, vstoupila do komunistické strany. Nikdy ale nebyla politicky aktivní a svým žákům dávala najevo, že režim nepodporuje. Diskutovala s nimi o zakázaných tématech, což ji málem stálo pedagogickou kariéru. Kantoři byli tehdy velmi přísně kontrolováni inspekcemi, které chodily kontrolovat do škol politickou angažovanost vyučujících.  

Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 probíhaly na školách zásahy proti lidem, kteří se sovětskou invazí nesouhlasili. Prověrkám se nevyhnula ani Hana, kterou kvůli kádrovým důvodům přeložili na jiné pražské gymnázium. Byla sice členkou komunistické strany, ale režimu nevyhovovala, protože jej aktivně kritizovala. Během zásadní prověrky měla velké štěstí. „Přišli za mnou tři inspektoři z Ústředního výboru KSČ. Začali mi říkat, jak bych se měla kát, že mi jde o místo. Nebyla jsem zbabělá a začala se s nimi hádat,“ vypráví Hana. „Na konci prověrky se hlasovalo, zda mě nechají učit, nebo ne. Nakonec se slitovali, protože jsem jim byla sympatická. Učit mi nezakázali, pouze mě přeložili na Gymnázium Jana Keplera.“

Šedesátá léta byla pro Hanu významná jak z kariérního, tak osobního hlediska. V roce 1961 poznala na taneční zábavě svého manžela, se kterým později měla dva syny Petra a Otíka. Manžel byl zaměstnaný jako technik ve firmě Aritma Praha, která se specializovala na výrobu výpočetní techniky a kancelářských zařízení. Hana i manžel byli oba pracovně vytížení, a s výchovou kluků jim proto občas vypomáhala svobodná teta. „Kluci ji měli rádi, starala se o ně a vyprávěla jim o tom, jaká trápení komunismus lidem způsobuje,“ vzpomíná Hana.

V roce 1968 Haně opět hrozilo, že přijde o zaměstnání. Během výkladu dala najevo žákům svůj nesouhlas s okupací, což po jejím odchodu ze třídy vyústilo v hádku mezi dětmi. Hanina studentka Taťána, jejíž otec byl spolupracovníkem sovětské tajné policie, začala před svými spolužáky vstup vojsk do Československa obhajovat. Spolužákům se to nelíbilo a postavili se proti ní. Dívka pak utekla ze třídy a zbytek dne se pohřešovala. Hana se tehdy o svou studentku velmi bála. „Rodiče Táni mi volali, že se jejich dcera nevrátila domů. Nakonec ji našla policie až večer v opuštěné budce na východě Čech. Umínila si, že uteče do Moskvy. Ta holka měla velmi impulzivní povahu,“ vzpomíná pamětnice. Hana si dodnes vyčítá, že ve třídě vzbudila pogromistickou náladu. „Kdyby se to dověděli novináři a policie to začala vyšetřovat, okamžitě by mi zakázali učit,“ říká. 

Normalizační šeď

Na sedmdesátá léta Hana pamatuje jako na období smutku a šedi. Lidé si už naplno uvědomovali, že je komunismus založen na lži, a fanatická oddanost režimu byla podle Hany minimální. V roce 1977 byl na členy školství vyvíjen tlak, aby podepsali Antichartu. Hana ovšem mezi signatáři chyběla. Dokument totiž na Gymnázium Jana Keplera vůbec nepřišel. „Byla to opět šťastná náhoda. Anticharta se na naši školu nedostala a nikdo z pedagogického sboru ji naštěstí nemusel podepisovat,“ líčí pamětnice.

Hanin kádrový posudek málem znemožnil studium jejímu synu Otovi. Ten se toužil stejně jako maminka věnovat historii a podal přihlášku na filozofickou fakultu v Praze. Přestože udělal zkoušky na výbornou, nebyl z kádrových důvodů přijat. Hana to tehdy nesla velmi těžce. Začala chodit po úřadech, navštívila i městský výbor KSČ. „Tam mě vyloženě nenáviděli. Nějakým zázrakem se mi ale nakonec podařilo úřady přemluvit, aby Otík mohl studovat.“ Za úspěch při vyjednávání vděčí Hana své živé povaze. „Byla jsem velmi nebojácná a pohotová. Myslím, že se mě polekali,“ usmívá se.

Měla jsem štěstí

Na sametovou revoluci v roce 1989 Hana pamatuje jako na nejkrásnější období svého života. Během osmdesátých let se aktivně účastnila většiny demonstrací. Na té zásadní – 17. listopadu – ovšem chyběla, čehož dodnes lituje. Její syn měl následujícího dne svatbu a ona se musela věnovat přípravě hostiny. „Mrzí mě, že jsem prošvihla tu velkou událost. I tak to ale byla doba plná očekávání a štěstí,“ vzpomíná dojatá Hana.

V roce 2025 žila pamětnice v rodných Střešovicích. Často zdůrazňovala, jaké měla v životě štěstí. „Potkala jsem spoustu inspirativních a milých lidí. Kdyby jich nebylo, nemohla bych celý život zasvětit tomu, co mě baví, tedy vyučování historie,“ vysvětluje. Mladším generacím Hana vzkazuje, aby vždy pátrali po pravdě a nepodléhali špatným iluzím.