The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Čílová (* 1928)

• narodila se 27. září 1928 ve Valdově

• její rodiče se hlásili k národním socialistům a udržovali přátelství s významnou rodinou Čílových

• vystudovala obchodní školu

• roku 1946 se vdala za Zdeňka Šolce, měli dvě děti

• po únorovém převratu 1948 se manžel Zdeněk Šolc zapojil do protikomunistického odboje

• v srpnu roku 1949 byl manžel zatčen a odsouzen v procesu Maděra a spol. na 16 let

• v roce 1953 manžela propustili

• v roce 1968 zakládala pamětnice Klub 231 v Nové Pace

• roku 1969 Zdeněk Šolc zemřel

• 21. srpna 1977 se vdala za Vratislava Čílu, jednu z předních osobností novopackého odboje

• po revoluci se věnovala rehabilitaci politických vězňů a jejich rodin

• od roku 2001 působila jako předsedkyně KPV v Nové Pace

• v roce 2023 vyšla její biografie „Holka statečná“ z pera Daniela Polmana

• roku 2024 žila v Nové Pace

Odvážná, laskavá a neochotná ustoupit zlu – tak by se ve stručnosti dala popsat Blanka Čílová. Díky svému temperamentu se od dětství přátelila spíše s chlapci. Už v raném věku se tak jejími nejbližšími přáteli stali kluci, kteří se rozhodli bojovat proti totalitě. Do jednoho z nich se později zamilovala a v roce 1946 se vzali. Klidný rodinný život se ale nekonal. Za odbojovou činnost dostal její manžel Zdeněk Šolc šestnáct let natvrdo. „Když jsem ho navštívila ve Valdicích, nepoznala jsem ho. Netušila jsem, že přede mnou stojí Zdeněk,“ vzpomíná pamětnice. „Říkala jsem tomu muži, že čekám na pana Šolce,“ popisuje tehdejší situaci ve věznici. „Copak ty mě nepoznáváš?“ opáčil.

Domů z vězení se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1969 zemřel. Blanka Čílová se po letech znovu vdala. Jejím druhým mužem se stal jeden z jejích nejlepších přátel, odbojář odsouzený na 22 roků těžkého kriminálu, Vratislav Číla.

O komunistické šikaně, touze po spravedlnosti a boji proti bezpráví pamětnice vyprávěla nejen pro Paměť národa. V roce 2023 vyšla také kniha, která je její biografií. Název publikace dokonale vystihuje podstatu Blanky Čílové. Holka statečná.

Narodila jsem se jako Blanka Mrázková

Blanka Čílová, rozená Mrázková, přišla na svět 27. března roku 1928 v obci Valdov nedaleko Nové Paky. „Narodila jsem se do pilin. Maminka mě totiž přivedla na svět v domě mých prarodičů, kde měl dědeček truhlářskou dílnu. Dodnes miluji dřevo,“ říká s pousmáním.

Otec Jan Mrázek se s matkou Vlastou Jiráskovou seznámil na vesnické zábavě v Bolehošti u Opočna. Svatba se konala 13. září 1924. Jan Mrázek pracoval jako krejčovský tovaryš a působil také jako laický kazatel Jednoty bratrské. K víře vedl i svou dceru Blanku.

Rodiče v komůrce schovávali vězně

Na základní školu chodila pamětnice v Nové Pace. V roce 1943, kdy se ze školy stal lazaret, končila povinnou školní docházku a nastoupila na obchodní akademii. „Byla jsem zapsaná u Antonína Vitvara, který měl velkou dílnu a dodával zboží pro wehrmacht. Nemusela jsem proto na nucené práce,“ vysvětluje.

Rodiče pamětnice se přátelili s významnou rodinou Čílových z Nové Paky. Akademický malíř Otakar Číla bojoval v první světové válce, v roce 1915 byl zajat a později vstoupil do československých legií.

Není tak divu, že se Mistr Číla stal během druhé světové války součástí odbojové skupiny Obrana národa. V květnu roku 1945 se stal dokonce okresním velitelem v Nové Pace. Právě díky přátelství s Čílovými navázali Mrázkovi kontakty s partyzány, které schovávali u sebe doma. „Maminka je vodila po nocích k lékařům. V té době platilo stanné právo a v noci se ven nesmělo. Vždy je zavedla k ošetření a pak zase zpět domů,“ vypráví Blanka Čílová o statečnosti rodičů.

Přes Novou Paku od podzimu 1944 procházely pochody smrti. Rodiče pamětnice tehdy poskytli útočiště sedmi zběhlým zajatcům. „Nahoře v domě jsme měli komoru, kde kluci spali. Byli to čtyři Rusové, dva Francouzi a Belgičan. Přišli k nám ve velmi špatném zdravotním stavu. Jeden z nich zemřel na tuberkulózu,“ vzpomíná.

Jmenuji se Blanka Šolcová

Už během války se Blanka Čílová – tehdy ještě Mrázková – zamilovala. Její osudovou láskou se stal Zdeněk Šolc. Ten se spolu se svým nejlepším kamarádem Vratislavem Čílou, synem Otakara Číly, zapojil do odbojové činnosti. Od roku 1944 zásobovali jídlem a zbraněmi skupinu Kumburk, jež se skládala z českých a ruských partyzánů, kteří se skrývali v Podkrkonoší. Následovala celá plejáda drobných i větších záškodnických činností. Například na konci dubna 1945 Zdeněk Šolc se svým otcem Josefem demontoval koleje na trati Košťálov–Nedvězí, zapříčinil tak vykolejení nepřátelského vlaku.

Když na Novopacku v květnových dnech roku 1945 probíhaly těžké boje mezi skupinou Kumburk a německými vojáky, neobešlo se to bez obětí na Němcích i místním obyvatelstvu. Vratislav Číla skončil s prostřeleným lýtkem.

Láska mezi Blankou a Zdeňkem pokračovala i po válce. „Rodiče mu mně ale zakazovali. Pro jeho nevlastní maminku jsem nebyla dostatečně bohatá nevěsta,“ vysvětluje tehdejší rodinné poměry. Záhy ale otěhotněla, a tak si ji Zdeněk v červenci 1946 vzal. V září stejného roku se jim narodila dcera Blanka.

Milada Horáková nás před komunisty varovala

Otec pamětnice Jan Mrázek patřil, stejně jako manželé Čílovi, k národním socialistům. „Komunisty jsme v životě nevolili. Nikdy,“ říká pevně. Už před rokem 1948 navštěvovala Blanka Čílová s přáteli přednášky doktorky Milady Horákové. Uvědomovali si riziko, které s případným nástupem komunistů k moci hrozilo. „Šířili jsme protikomunistické letáky. Tehdy to ještě bylo legální,“ uvádí.

Už okolo roku 1947 se v autodílně Zdeňka Šolce tajně scházeli přátelé a diskutovali politicko-společenskou situaci v zemi. „Tušili, že se blíží nebezpečí,“ říká. Pamětnice měla v té době na starost domácnost a malou dceru. V roce 1948 se jim navíc narodil syn Josef. Zdeněk Šolc se svou rodinu snažil chránit před tím, co se dělo v zadní garáži jejich domu, která veřejnosti nebyla na očích. „Každá žena ale pozná, když se s jejím milovaným něco děje. Já samozřejmě měla tušení,“ vzpomíná. Její manžel se stal součástí novopacké odbojové skupiny, do které (mimo řady dalších přátel) patřil také jejich společný kamarád Vratislav Číla a jeho otec Otakar.

Bylo mi jednadvacet let, když pro něj přišli

Novopačtí odbojáři byli brzy odhaleni. Zatčení probíhalo ve dvou etapách. Pro Stanislava Maděru, Josefa Militkého, Jaroslava Krále a Stanislava Starého si estébáci přišli už 13. července 1949. Ostatní kamarádi ale neměli ponětí o tom, že by došlo k prozrazení. Mysleli si, že jsou „kluci“ na čas ukryti v bezpečí. 

Druhý zátah proběhl 26. srpna 1949. Novopackou skupinu zatkli v rámci akce Malíř, jež se zaměřovala na odbojáře, kteří navazovali na skupinu Horáková a spol.

Do domu Šolcových vtrhli muži v kožených kabátech ve dvě hodiny v noci. Manžel pamětnice v té době nepobýval doma, ale na pracovní cestě. „Mysleli si, že lžu a že utekl. Tím to bylo horší. Dvanáct estébáků nám hlídalo dům. Nejvíce to odnesly děti. Vzbudili je a ony plakaly. Chovali se k nám takovým způsobem, jaký jsme nikdy předtím nezažili,“ říká pamětnice.

Druhý den ráno přivezli Zdeňka Šolce do Nové Paky. Manželé neměli šanci se rozloučit. „Dojela jsem rychle na kole do města a viděla, jak ho nakládají do auta. Stačila jsem mu jen zamávat. Tím to vše začalo,“ popisuje.

Blanka Čílová se v té době už se dvěma malými dětmi ocitla bez manžela a bez finančních prostředků. „Bylo mi dvacet jedna let. Byla jsem nezkušená mladá holka,“ přemítá. O měsíc později, 27. září 1949, došlo k zatčení Milady Horákové. „Ten den jsem měla narozeniny. Věděla jsem, že to je konec. Že odteď už za sebou nemáme nikoho, kdo by komunisty dokázal zkrotit,“ dodává.

Zdeněk Šolc se ocitl spolu s ostatními kamarády v královéhradecké vazbě, kde čelil krutým výslechům. Rodina o něm neměla žádné oficiální informace. „Byla jsem ale špion. Dojížděla jsem do Hradce Králové a seznámila se tam s takovým starším bachařem, který mě tajně informoval. Jmenoval se Beránek a pomáhal lidem, jako jsme byli my,“ říká. Dozorce tehdy pamětnici dokonce dovolil mluvit s manželem odpadovou trubicí. Několikrát se jí podařilo mezi šedé zdi kriminálu propašovat buchty. 

Angažovaní dělníci po nás plivali

Zdeněk Šolc, Vratislav Číla a další členové novopacké odbojové skupiny byli souzeni v procesu Maděra a spol. Obžalovaných bylo celkem 73, z toho 21 pocházelo či bydlelo právě v Nové Pace a okolí. Soudní proces začal 26. června roku 1950, tedy až po procesu s Miladou Horákovou. „Rozsudek nad Miladou byl tak bezpáteřní a vyvolal v zahraničí takové reakce, že to zřejmě zachránilo naše kluky od stejného trestu,“ myslí si. Vratislav Číla byl původně jedním z pěti členů, kteří měli od soudu odcházet s trestem nejvyšším. 

K soudnímu přelíčení dostali pozvání dělníci ze všech okolních závodů. Na příbuzné obžalovaných, včetně pamětnice, před jednací síní křičeli a plivali. „Házeli na nás také rajčata. Vedla jsem dvě staré matky. Paní Šolcová měla na sobě černý kabát a byla celá poplivaná,“ popisuje těžké momenty během procesu.

O hrubém zacházení s obviněnými pak vypovídá skutečnost, že Vratislav Číla se prvních dnů soudního přelíčení nemohl účastnit, protože byl bachaři velmi tvrdě zbit. Když u soudu vypovídal, museli ho nalíčit. 

O hrůzách v Československu vysílali na Západ

V garáži Šolcových tehdy nezůstalo jen u debat nad politickou situací. Novopačtí odbojáři šířili protirežimní letáky, shromažďovali zbraně a vybírali peníze, které měly pomoci perzekvovaným lidem.

Vratislav Číla brzy po nástupu komunistické totality navázal blízký kontakt se Stanislavem Maděrou a Ladislavem Leitermanem. Jednalo se o odbojáře, kteří utekli z Prahy a útočiště našli právě v Nové Pace. Během roku 1948 se jim, mimo jiné za pomoci rodiny Čílových, podařilo překročit hranice a prošli výslechy u americké zpravodajské služby CIC. Stanislav Maděra se po několika měsících vrátil do Československa připraven postavit se nepříteli. 

Všichni členové tehdejší odbojové skupiny doufali v brzkou pomoc Západu. Naléhavě potřebovali informovat vnější svět o zvěrstvech, které komunistický režim v Československu páchal. „Všichni jsme pevně věřili, že nám Západ pomůže,“ připomíná pro Paměť národa Blanka Čílová. Zbývalo jen vyrobit spolehlivou vysílačku. „Manžel chodil na elektrotechnickou školu, a tak ji sestrojil,“ uvádí. Vysílání šifrovaných zpráv probíhalo mimo jiné z vily Čílových. Vratislav Číla neměl závazky a byl si dobře vědom, jakému riziku by vystavil Šolcovy, kdyby kontakt navázali z jejich domu. Poslední vysílání se uskutečnilo nejspíše 23. června 1949.

Členové novopacké skupiny mezi sebou diskutovali také možný atentát na tehdejší komunistické ústředí v Nové Pace, či dokonce na předsedu vlády Antonína Zápotockého. Takové plány ale nikdy neuskutečnili.

K prozrazení došlo kvůli dvěma konfidentům – Janu Šmídovi, přezdívanému Baron, kterého Stanislav Maděra bohužel mylně považoval za mozek celé skupiny, a Zdeňku Novotnému. Baron byl důstojníkem Obranného zpravodajství v Hranicích na Moravě a stal se infiltrovaným agentem. Během normalizace měl žít v severních Čechách pod změněným jménem. Na začátku 90. let údajně spáchal sebevraždu.

Státní bezpečnost kvůli Baronovi velmi dobře věděla o aktivitě, kterou skupina připravovala a vyvíjela. Vyplývá to mimo jiné z dochovaného obžalovacího spisu Zdeňka Šolce. „Rozšiřoval ilegální letáky, měl v držení vysílací stanici, již, jsa plně informován o výzvědné povaze skupiny, dal k dispozici pro účely Vratislavu Čílovi, jemuž k témuž cíli odevzdal též 2 automatické pistole.“ Soud poslal Zdeňka Šolce na 16 let do vězení za velezradu. 

Vratislav Číla byl za velezradu a špionáž odsouzen na 22 let. „Syn akademického malíře, jenž počátkem roku 1949 napomáhal Stanislavu Maděrovi a Leitermenovi, ač o nich věděl, že jsou stíháni pro zločiny proti státu a že jsou ozbrojeni, tím, že jim obstaral bezpečný úkryt. Byl informován, že chtějí uprchnout do amerického okupačního pásma Německa, aby tam navázali styk s výzvědnými orgány západních mocností. Získali vysílací klíč a vrátili se sem za účelem další výzvědné a velezrádné činnosti. Přesto jim dal k zabezpečení jejich útěku samopal a náboje. Navázal spojení s ilegální organizací v Hradci Králové. Byl též informován o přípravě atentátu na předsedu vlády a k tomuto cíli nabízel granát,“ je napsáno v rozsudku nad Vratislavem Čílou. Jeho otce soud poslal do vězení na 20 let, matka Božena a bratr Otakar dostali tři roky nucených prací.

Stanislav Maděra byl odsouzen na doživotí. O tomto procesu, ve kterém byli souzeni i jejich otcové, hovořili pro Pamět národa také Věra Pavlovcová a Oldřich Novotný.

Mám sílu tohle vydržet?

Zdeněk Šolc si svůj trest odpykával ve Valdicích a v Jáchymově. Na první návštěvu ve Valdicích vzpomíná pamětnice velmi těžce. „Když jsem viděla, v jakém byl stavu, podržela jsem se přepážky, která byla mezi námi. Poprvé v životě mě tehdy napadlo, že tohle nemám sílu vydržet,“ popisuje.

Pamětnice navštívila manžela dvakrát či třikrát také v Jáchymově. „Zdeněk tehdy volal a prosil, abych mu přivezla ukázat Blaničku. Byla tam jednou. Pak už tam nikdy nechtěla a já ji tam ani nevzala. Bylo to psychicky velmi náročné,“ dodává.

Manžel se domů vrátil zjizvený a pohublý

Zdeněk Šolc byl propuštěn na amnestii 13. května 1953. Kriminál se velmi těžce podepsal na jeho zdravotním i psychickém stavu. „Byl zbídačený. Když ho zatkli, měl 80 kilogramů. Po návratu z vězení vážil 43,5 kilo. Nechápala jsem, kdo to přijel. Měl rozsekaná záda,“ vzpomíná těžce. Zdeněk Šolc už se nikdy poté nesvlékl na veřejnosti, nechodil se koupat, nepřál si, aby doživotní šrámy na jeho těle spatřily vlastní děti.

Mezi místními obyvateli se našli lidé, kteří pamětnici v těžkých chvílích pomáhali. Během vánočních svátků se tak stalo, že pozdě večer někdo zazvonil. „Šla jsem otevřít. Nikdo tam nebyl a z poštovní schránky čouhala jen obálka, ve které bylo tisíc korun. To byly v té době ohromné peníze,“ popisuje jeden z dojemných momentů sousedské sounáležitosti. Až po revoluci se dozvěděla, kdo peníze rodině daroval. 

Cínovou krabici s dokumenty schovali na desítky let

Ačkoliv se Zdeněk Šolc po návratu z vězení vyhýbal sociálním kontaktům, nad jeho duší odbojáře komunistický režim vyhrát nedokázal. A tak v roce 1968 zakládali manželé Šolcovi novopackou pobočku Klubu 231. Jednalo se o organizaci, jež sdružovala politické vězně, kteří si svůj trest odpykávali od roku 1948 až do počátku 60. let. Název byl odvozen od zákona na ochranu lidově-demokratické republiky (zákon č. 231/1948 Sb.). Právě podle něj byla valná většina politických vězňů odsouzena, včetně kluků z Nové Paky.

„Oslovil mě můj velký kamarád, generál Rudolf Pernický, zdali do toho také půjdeme. A tak jsme šli. Uměla jsem těsnopis, takže jsem psala přihlášky a posílala je do Prahy,“ vysvětluje pamětnice.

Po srpnové okupaci roku 1968 se K 231 stal terčem propagandy a státní orgány rozhodly o jeho zrušení. „Všechny dokumenty ohledně klubu jsme stihli schovat. Otec tehdejšího tajemníka K 231 Radka Pavlovce vyráběl rakve. Bednu s dokumenty zacínoval a my ji pak zakopali,“ popisuje Blanka Čílová. Když slavila 80. narozeniny, bedna z let 1968–1969 se našla. „Kluci ji vykopali a přivezli mi to jako dárek. Nález jsme oslavili ruskou vodkou a vše pak darovali do Národního archivu, včetně té roztavené bedny,“ usmívá se.

V roce 1969 Zdeněk Šolc po dlouhé nemoci zemřel. „Jeho rakev vynášeli kluci z Husova sboru. Byly tam tak dvě desítky estébáků. Ale my jsme se nebáli.“ Blanka Čílová se v té době musela vypořádat s bolestivou ztrátou, nedostatkem finančních prostředků a také s prověrkami. Aktivní účast v organizaci, která sdružovala někdejší politické vězně, pro ni byla potencionálním rizikem. „Tehdejší ředitel závodu mi ale poradil, abych napsala, že v době srpnové okupace jsem se starala o nemocného manžela. Byla to vlastně pravda. Kromě péče jsem ale také zakládala Klub 231,“ dodává.

O Chartě 77 Blanka Čílová a lidé okolo ní velmi dobře věděli a o dokument se zajímali. Vratislav Číla spolu s dalším členem novopacké odbojové skupiny Vladimírem Bachtíkem chtěl petici dokonce podepsat. „Pak se ale dozvěděli, že ji podepisují také někdejší komunisté. Z toho důvodu se k Chartě nikdo z naší skupiny nakonec nepřipojil,“ uzavírá.

Stala jsem se Blankou Čílovou

V 70. letech se začala psát úplně nová kapitola života pamětnice. Kromě svých dětí a vnoučat pečovala také o Čílovy. Jednoho dne, kdy ležel nemocný Otakar Číla v nemocnici, vyslovil směrem k pamětnici přání. „Blanko, prosím tě, vezmi si Vráťu. Jedině ty ho zachráníš,“ prosil Mistr Číla. To pro ni zprvu bylo jen těžko splnitelné. „Měla jsem se stát manželkou kamarádovi, kterého jsem znala od 14 let. Nedovedla jsem si to představit. On sám byl ale vytrvalý,“ usmívá se. Nejlepší kamarádi se nakonec skutečně vzali. Termín svatby si vybrali záměrně, jednalo se o další soukromý vzdor vůči komunistické totalitě: „Obřad se konal 21. srpna 1977 a já se nastěhovala do vily k Čílovým.“

Vráťa v listopadu 1989 utratil všechny úspory

Závěr roku 1989 byl pro Čílovy obrovskou euforií. Vratislav Číla strávil na Letenské pláni celý týden. „Všechny úspory, které jsme měli na střechu, rozdal studentům. Vrátil se mi v takovém stavu, že se nemohl vrátit do reality. Byl v absolutní euforii. Užil si to ze všech nejkrásněji,“ vzpomíná.

Ani Blanka Čílová nelenila a spolu s manželem a přáteli z odboje založila pobočku Konfederace politických vězňů v Nové Pace. „Opět jsem usedla ke stroji. Byla jsem unavená, ale šťastná.“ Předsedou pobočky se stal Vratislav Číla, po jeho smrti v roce 2001 se této funkce ujala Blanka Čílová.

Po roce 1989 vyřizovala rehabilitace, odškodnění a restituce pro kamarády, známé i jejich rodinné příslušníky. „Těch žádostí jsem napsala opravdu mnoho. Dělala jsem to ale ráda a udělala bych to znovu,“ říká.

V roce 2024 žila pamětnice ve vile Čílových v Nové Pace. Byla jedinou žijící přímou účastnicí novopacké odbojové skupiny, která na konci 40. let vzdorovala, bojovala a neuhnula před komunistickou totalitou. „Všechny kluky jsem doprovodila na hřbitov přesně tak, jak jsem jim to slíbila.“

Blanka Čílová šířila svůj optimismus, víru v dobré lidi i apel na každodenní boj za svobodu také na školách, které pravidelně navštěvovala, aby tam vyprávěla svůj životní příběh. „Nejhorší na světě je strach. Když mají lidé strach, ztrácejí soudnost a zrazují sami sebe,“ uzavírá svou zpověď pro Paměť národa.