The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Čílová (* 1928)

• narodila se 27. září 1928 ve Valdově

• její rodiče se hlásili k národním socialistům a udržovali přátelství s významnou rodinou Čílových

• vystudovala obchodní školu

• roku 1946 se vdala za Zdeňka Šolce, měli dvě děti

• po únorovém převratu 1948 se manžel Zdeněk Šolc zapojil do protikomunistického odboje

• v srpnu roku 1949 byl manžel zatčen a odsouzen v procesu Maděra a spol. na 16 let

• v roce 1953 manžela propustili

• v roce 1968 zakládala pamětnice Klub 231 v Nové Pace

• roku 1969 Zdeněk Šolc zemřel

• 21. srpna 1977 se vdala za Vratislava Čílu, jednu z předních osobností novopackého odboje

• po revoluci se věnovala rehabilitaci politických vězňů a jejich rodin

• od roku 2001 působila jako předsedkyně KPV v Nové Pace

• v roce 2023 vyšla její biografie „Holka statečná“ z pera Daniela Polmana

• roku 2024 žila v Nové Pace

Blanka Čílová se narodila 28. září 1928 v malé obci Valdov blízko Nové Paky. Tatínek byl živnostníkem a maminka pracovala jako tkadlena. V rodné vesnici a později v Nové Pace prožila krásné dětství. Rodiče ji milovali a vždy vedli ke slušnosti, křesťanství a vlastenectví. Ráda vzpomíná také na prvorepublikový život, který se často točil kolem kultury a dění v Sokole. „Já jsem měla mimořádné štěstí, že jsem měla takové krásné dětství.“

Poklidný život byl poprvé otřesen v září 1938, kdy byl tatínek povolán k obraně národa v rámci všeobecné mobilizace. „Já jsem dělala, že spím, ale brečela jsem pod peřinou.“ Československo kapitulovalo a otec se za několik dní vrátil zpět domů. „Nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo.“

Obecnou školu i měšťanku navštěvovala Blanka v Nové Pace. Roku 1943 nastoupila do obchodní školy v Hořicích. Tu si ale Němci zanedlouho zabrali pro lazaret a výuka byla přesunuta do Nové Paky. Někdy v této době, jako mladá žena, potkala v tanečních svého budoucího manžela Zdeňka Šolce. „Byla to má první láska.“

Po osvobození v květnu 1945 se na novopackém náměstí konala velká slavnost. Všichni byli rádi, že se zbavili německých okupantů. „To byla nádhera. (...) To osvobození jsme si užívali snad týden. Týden jsme pořád slavili a průvody byly.“

Po válce

Po dokončení obchodní školy nastoupila Blanka jako účetní. V zaměstnání ale nevydržela dlouho. V roce 1946 se vdala za Zdeňka Šolce a krátce nato se jim narodila dcera, potom i syn. „Mně nastaly povinnosti coby matce, ale pořád jsme společenskej život udržovali.“

Svatba se konala i přes nesouhlas tchyně, pro kterou nevěsta pocházela z příliš chudé rodiny. Šolcovi byly zámožní, vlastnili několik dílen, autodílen a měli dokonce obchodní zastoupení značky Fiat.

Poté přišel rok 1948. Podkrkonoší bylo historicky chudou oblastí, a tak zde komunistická ideologie měla širokou základnu. Blanka pocházela ze živnostnické rodiny a do další se provdala. Věděla tak, že komunismus nemůže přinést nic dobrého. „Rokem 1948 pro mě skončilo spokojené mládí.“

Tatínkovo krejčovství, kde zaměstnával dva dělníky, sebrali komunisté krátce po únoru ’48. Potom musel nastoupit do textilní fabriky Velveta jako skladník. Jeho plat byl nízký a nad vodou držela rodinu maminka ze svého důchodu. „Už od toho roku ’48 jsme věděli, kde je naše strana. Kam se máme postavit.“

Odboj

Manžel Zdeněk měl na komunisty stejný názor. Jako člen Československé strany národně socialistické se často setkával s lidmi, kteří proti komunismu chtěli bojovat aktivně. Přidal se tak k odbojové skupině, kterou tvořila řada lidí z okolí a také vážená rodina Čílova. Zejména mladý Vratislav Číla a jeho otec Otakar se aktivně podíleli na různých antikomunistických aktivitách. Vyráběli a roznášeli letáky, připravovali různé akce a dostali se také k podpoře Stanislava Maděry, který spolupracoval s americkou kontrarozvědkou a v této době se skrýval nedaleko Nové Paky.

Skupina se často scházela ve Zdeňkově autodílně. Blance bylo zanedlouho jasné, že na kamarádských setkáních jejího manžela se řeší i protikomunistický odboj. Souhlasila s tím, ale kvůli bezpečnosti dětí se snažila držet dále. „Věděla jsem to. To víte, že každá žena tuší, že se něco děje. Já, abych se přiznala, jsem to kvůli dětem ani nechtěla vědět.“

V srpnu 1949 byla celá skupina prozrazena a začalo zatýkání. V noci vrazilo k Blance do domu šest příslušníků Státní bezpečnosti (StB). Manžel Zdeněk byl zrovna v Hodkovicích, kde opravoval nákladní auta. Rozhodli se, že si na něj počkají. „Děcka spaly vedle v ložnici (...) probudily se a plakaly.“ Estébáci propichovali slamníky a z Blanky se snažili dostat, kde se její manžel nachází a co všechno ví. „Chovali se ke mně velmi hrubě a vulgárně.“

Blanka věděla, že mají doma schovanou pistoli, která nesmí být nalezena. Využila situace, když starý policista usnul, a zbavila se jí. „Popadla jsem pistoli, co jsme měli v kuchyni u lavice, a s plínama jsem ji vynesla ven.“

Ráno se od policistů dozvěděla, že manžela Zdeňka již chytli a právě ho odváží od soudu. Blanka se na místo rozběhla. „Jenom mi stačili zamávat, to jsem je viděla naposledy.“ Svého manžela a kamarády pak dlouhou dobu neviděla. Před procesem strávili celý rok ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové, kde nebyly povolené návštěvy.

Bez manžela, bez zaměstnání a se dvěma malými dětmi byl život těžký. „Nejhorší byly večery, kdy jsem ostala s dětma sama (...) přemejšlela jsem, co jim dám druhej den k snídani.“ V této době se ještě starala o svého nemocného tatínka a jediným jejím příjmem bylo 250 Kčs měsíčně, které dostávala ze spoření. S tím se dalo vyžít jen těžko.

Poprvé od zatčení viděla Blanka svého manžela v autodílně. Tam ho převezli z věznice, aby opravil nabourané auto StB. Majitel dílny se shodou okolností znal s tchánem, a tak Blance nabídl, že ji za manželem tajně zavede. „Skoro nic jsme si neřekli. Oba jsme měli strach. (...) Viděla jsem, že mu chybí pět zubů. To už je měl vytlučený.“

Později se Blance podařilo přemluvit dva starší bachaře v hradecké věznici. „Dovolili mi přes záchody, takovou odpadovou trubicej, s nima mluvit.“ Čas od času se jí podařilo propašovat i buchty. Po manželovi se jí velmi stýskalo a také měla strach, co se bude dít dál. Do Hradce tak dojížděla téměř každý den.

Soudní proces

Soudní proces se konal v roce 1950. K přelíčení byli pozváni dělníci ze všech závodů v okolí. Stáli v koridoru před jednací síní a na všechny zúčastněné plivali a nadávali jim. „Já jsem vedla dvě staré matky pana Hanuše a Šulce. (...) Paní Šulcová měla černý kabát a byla celá poflusaná a rajčatama poházená. (...) Říkala jsem jí, že rajče ještě nikoho nezabilo, a šli jsme hrdě k tomu soudu.“

Soudní proces nesl označení „Stanislav Maděra a spol.“. Celkem bylo souzeno 73 lidí a padly tři rozsudky smrti. Za jedny z hlavních organizátorů byli označeni Vratislav Číla a jeho otec Otakar. Vratislav dostal trest smrti, Otakar 20 let těžkého žaláře. Manžel Zdeněk odcházel s 16ročním trestem. Ostatní obžalovaní dostali také dlouholeté tresty nebo pobyty v pracovních táborech.

Proti rozsudku se Zdeněk, Vratislav, Otakar i další odvolávali. Vratislav Číla se snažil vzít hlavní obvinění na sebe, protože jako jeden z mála odsouzených neměl ženu ani děti. Po odvolání dostal manžel Zdeněk devět let, Vratislav Číla 22 roků a Otakar Číla osm let.

S Čílovými mnoho lidí na Novopacku sympatizovalo. Dlouholeté tresty ve vykonstruovaném procesu však na rodinu dopadly tvrdě. Zavřeno bylo několik jejích členů a zabaven byl téměř všechen majetek.

Ani po vynesení rozsudku Blanka i odsouzení nepřestávali věřit, že do několika málo let Československo přijdou osvobodit Američané. Že není možné, aby nespravedlnosti komunismu zůstaly nepotrestány.

Jáchymov

Nejprve si manžel Zdeněk odpykával trest ve Valdicích a poté byl poslán do uranových dolů v Jáchymově. Blanka ho ve Valdicích navštěvovat nemohla, ale tchán se naštěstí znal s ředitelem věznice, a tak alespoň před odjezdem do Jáchymova mohla manželovi poslat dva balíčky.

Setkání v Jáchymově se konala pod přísným dozorem. Když Blanka dostala pozvánku, musela do Ostrova nad Ohří, kde se nacházely provizorní místnosti pro návštěvy. Malé a tmavé, jen se dřevěnou lavicí. „Říkali jsme jim kotce.“ Po celou dobu setkání nesměl proběhnout fyzický kontakt a na vše dohlížel strážný. Většinou tak stihla Blanka svému muži pouze říct, že doma je vše v pořádku. „Aby se zbytečně nestrachoval.“

Přesto, že podmínky návštěv byly kruté, dvakrát s sebou vzala i dceru Blaničku. Ta setkání s tatínkem těžce nesla. „On k ní mluvil, nesměli si podat ruce. Takže ji oslovil, ona se chvilku dívala a pak řekla: ‚Maminko, kdo je tenhle pán, to není můj tatínek.‘ A já říkala: ‚Jo, Blaničko, je to tvůj tatínek. On je trošku jinej, on teďka těžko pracuje, takže se na něho tak, prosím tě, dívej.‘ A ona řekla: ,Tatínku, prosím, vrať se, ať seš zase takovej, jako jsi byl. Jenom se nám vrať.‘“

Manžel Zdeněk trpěl těžkými pracovními podmínkami i počínající nemocí z ozáření. „On se do všeho pořád hrnul a myslím, že bral i práce za kluky. Tam ty nejtěžší vpředu, u toho vrtání. On měl těžkou práci v tom Jáchymově. (...) Byl to hodně fyzicky zdatnej člověk.“

V těžkém životním období držel Blanku nad vodou novopacký kněz Plecháček, který sám prošel koncentračním táborem i komunistickým vězením. Také lidé ze sousedství s Blankou soucítili a vždy se k ní chovali dobře. Vzpomíná na jedny z Vánoc, kdy neměla co dát dětem. „Někdo večer v půl desátý zazvonil (...) Tak jsem šla, nikdo tam a obálka čouhala z poštovní schránky a tam tisíc korun. (...) Ohromný peníze v tý době.“ Až v roce 1993 se dozvěděla, že to byl starý obchodník pan Karnas. „Lidi věděli, že na tom nejsem dobře, a snažili se pomoci.“

V roce 1953 byla vyhlášena amnestie a Zdeněk se tak mohl vrátit domů. Zdravotně na tom ale byl špatně, z původních 86 kilogramů vážil pouhých 43.

Krátký život s manželem

Po propuštění z vězení musel manžel Zdeněk nastoupit na práci v dole. „Byl z toho špatnej.“ Naštěstí jeden z bývalých tchánových zaměstnanců dělal ředitele ve státním podniku Silniční stroje. „Přes zákaz kádrového oddělení domohl, že Zdeňka vzali do dílny.“ Tam pracoval dva roky, než mu byl přidělen invalidní důchod.

Pobyt v Jáchymově se podepsal i na Zdeňkově psychickém zdraví. Po návratu se stranil návštěv a společenského života. Bál se, že se ho lidé budou ptát na pobyt v uranových dolech, a on měl zakázáno o tom mluvit. „Byl takovej odtažitej. On prostě potom nikomu nevěřil, vůbec nikomu. (...) Ale jako manžel byl ohromnej a báječnej člověk.“

Zdeněk se dočkal svatby své dcery v roce 1966 a krátce nato zemřel. Příčinou byla rakovina celého trávicího ústrojí, následek dlouhodobého ozáření. V jeho 42 letech se tak s ním Blanka musela rozloučit. „Na Zdeňkův pohřeb byla úplně obložená ta pohřební síň. Nikdo se nebál.“

Děti

Komunistickým perzekucím se nevyhnuly ani děti Blanky a Zdeňka. V první řadě tím, že nemohly studovat.

Dcera Blanka se na základní škole velmi dobře učila a byla jedna z nejlepších ve třídě. Potom chtěla studovat novinařinu. „Na škole řekli ne. Ta jedině do kravína, dcera takovýho otce.“ 

Naštěstí se Blanky zastal její pan učitel Chromý a u ředitele vyjednal, aby mohla alespoň na přijímačky do textilní školy ve Dvoře Králové. Tam shodou okolností pracoval učitel, který s jejím otcem seděl v Jáchymově. Přijali ji a po vystudování nastoupila do Velvety. V roce 1968 ji ale vyhodili poté, co udělala relaci na téma Palacha a Horákové. Po zbytek pracovního života dělala hospodářku v církvi bratrské.

Mladší syn Pepa studovat nemohl vůbec. V mládí se ale zamiloval do koní a šel do Prahy na techniku. „Chytnul se party a úplně nám sklouznul v tý Praze. (...) Začaly drogy a nebylo to pěkný.“ V té době umíral i manžel a bylo to nejtěžší období jejího života. Naštěstí se syn Pepa z vlivu party vymanil a stal se z něj slušný člověk.

Rodina Čílova

Po smrti prvního manžela žila Blanka dlouho sama. Stále udržovala blízké přátelské vztahy s rodinou Čílových. Otec Otakar Číla byl z vězení propuštěn v roce 1958, jeho zdraví ale bylo podlomené. Blanka k němu často chodila na návštěvy, kde jí vyprávěl o svém zajímavém životě. „Zanechal mi celý lodní deník.“

Otakar Číla působil v první světové válce jako legionář. Poté byl, jako akademický malíř, vyslán velitelstvím čs. armády na studijní cestu do Číny a Indie. Procestoval také celé Rusko, Japonsko, Malajsii, Singapur, Egypt, Itálii či Albánii. Na všech těchto místech zachycoval jejich atmosféru na malířská plátna. Po roce 1948 dostal zákaz vystavovat a po svém odsouzení nemohl oficiálně ani malovat.

V rodině Čílových bylo ale zajímavých osudů více. Otakarův bratr Bohumil restauroval pražský orloj. Nejstarší bratr byl brigádní generál Antonín Mikuláš Číla. S ním měla Blanka možnost se několikrát setkat. „To vlastenectví, čest a pravdomluvnost strýce generála byla obdivuhodná.“

Její dlouholetý kamarád, syn Otakara Číly Vratislav, byl podmínečně propuštěn po 11 a půl letech věznění, v roce 1960. Po vězení nastoupil k popelářům, ale potom mu jeho dobrý kamarád zařídil místo údržbáře v Jednotě, kde zůstal až do důchodu. „Za 6,50 Kč na hodinu. S vysokoškolským diplomem.“

Devět let po úmrtí prvního manžela přišel Vratislav za Blankou, zda by se nechtěla stát jeho ženou. „Já jsem byla jeho vrba a dobrá kamarádka. To jsem si neuměla představit vztah s ním. Dětem byl na křtinách, nám byl na svatbě i našim dětem za svědka.“

Jejich vztah byl ale velmi blízký a stačilo málo k tomu, aby se do něj zamilovala. Děti ho měly taky rády, nahrazoval jim tatínka. V roce 1976 se tak Blanka provdala za Vratislava Čílu a stala se součástí jeho rodiny. „Z kamarádství jsme byli manželi. Od 14 jsme byli kamarádi.“

Po revoluci

Po roce 1989 stanul manžel Vratislav v čele pobočky Konfederace politických vězňů (KPV) v Nové Pace. Plné rehabilitace se dočkal v roce 1990.

I po revoluci se pamětnice stýkala se svými přáteli a všemi, kteří prožívali podobné osudy. Vzpomíná na společné besedy, které ve vile pořádala. „Většinou se to zvrtlo, že začali nadávat. (...) Vzpomínali ve zlým hlavně na Jáchymov, kde přišli o zdraví.“

Po manželově úmrtí v roce 2001 převzala Blanka předsednictví pobočky KPV. V současné době navštěvuje rady konfederace a je stále pracovně vytížená. Mimo to zpracovává rodinnou historii Čílových.

Přes těžkosti, které ji potkaly, na život nikdy nezanevřela. „V mnohém jsem vděčna tomu, čím jsem prošla. Možná že bych nikdy takovouhle nebyla, kdybych měla lehčí život. Neměla bych tolik elánu.“