Blanka Čílová

„Měl rozsekaná záda natolik, že si nepřál, aby naše děti vešly do koupelny, když tam byl. Záda měl viditelně rozsekaná drátěným obuškem. Měl to až do konce života. Od té doby se nikdy nešel vykoupat do rybníka nebo na koupaliště. Nikdy se už před nikým nesvlékl do trička.“

„Můj muž byl na Letenské pláni celý týden. Vrátil se s obrovskými fábory. Vše, co jsme měli ušetřeno na střechu, kterou jsme chtěli opravovat, protože nám zatékalo, vše sebral a rozvozil to po studentech na fakultách. Bydlel v Praze u svého bratrance docenta doktora Oldřicha Fejfara, který se zabýval dinosaury. Vrátil se mi za čtyři dny v takovém stavu, že se dva dny vůbec nebyl schopen dostat do reality. Byl v úplné euforii. On si užil listopad 1989 ze všech nejkrásněji.“

„On se do všeho pořád hrnul a myslím, že bral i práce za kluky, tam ty nejtěžší vpředu, u toho vrtání. Že on teda měl těžkou práci v tom Jáchymově. On byl hodně fyzicky zdatnej člověk.“

„On k ní mluvil, nesměli si podat ruce. Takže ji oslovil, ona se chvilku dívala a pak řekla: ,Maminko, kdo je tenhle pán, to není můj tatínek.‘ A já říkala: ‚Jo, Blaničko, to je tvůj tatínek. On je trošku jinej, on teďka těžko pracuje, takže se na něho, prosím tě, dívej jinak.‘ A ona řekla: ,Tatínku, prosím, vrať se, ať seš zase takovej, jako jsi byl. Jenom se nám vrať.‘“

„V tý kuchyni zůstal takovej stařičkej, hradeckej, takovej ten prvorepublikovej policajt. A ten policajt mi řek’: ‚Běžte si udělat kávu nebo co byste chtěla a běžte si pověsit plínky.‘ A já, jak von tam na tom stole usnul, on tam usnul, tak já popadla tu pistoli, která byla v kuchyni u lavice, a s těma plínama jsem ji odnesla ven. To bylo takový nějaký duchapřítomný reagování na to, že to nemůžu nechat, aby to našli. Protože tam to ještě neprohlídli. Oni čekali hlavně na něj.“