Javad Cihlář

* 1989

  • „Šok byl tam, když jsem dostal ty kalhoty a jdu do dílny a furt hledám, kde je ten stroj, který jsem hledal na to zkrácení délky. A za chvíli pak přišel mistr a řekl: ‚Co hledáš?‘ A já jsem řekl: ‚Kde je ten stroj?‘ Samozřejmě mě tam šokovaly takový šlapací stroje a samozřejmě ještě nějaké takové staré žehličky. Říkal jsem si: ‚Kde jsem, jako jsem v Evropě, nebo sto let zpátky?‘ Protože ten salon sice je luxusní, ale vede takový tradiční způsob šití. A tohle byl pro mě zajímavý zážitek, protože i v tom Íránu jsem zažil modernější. Pracovali jsme tam jako konfekce, takže tam jinak to fungovalo. A mistr mi říká: ‚Javade, my tady nešijeme na strojích, většinou, dokud to jde, šijeme ručně. A teď mi přinesl jehlu. Jako ne, že by mě s tou jehlou seznámil, věděl jsem, co je to ruční práce. Ale nečekal jsem, že tady v Evropě, jako jdu tolik kiláků dál, že tady to bude echt moderní, a tady narazím na takové sto let zpátky staré stroje, žehličky a způsob. To byl takový proces, že musel jsem se zase znovu učit a tak. Ale to bylo dobrý. Učil jsem se, myslím, velice rychle. S tím náprstkem jsem na začátku nevycházel. Šéf vždycky přišel do dílny: ‚Javade, zase nemáš náprstek!‘ Já jsem si nemohl na to zvyknout. Ale ono to netrvalo přes dva týdny. Tak když jsem vzal pak něco do ruky, vždycky jsem zapomněl, že mám náprstek v ruce. Šel jsem s ním i na záchod nebo někam, on byl furt se mnou. Takže už jsem ho nemohl pak vnímat, protože už jsem byl zvyklý na to. Tak tu ruční práci jsem přijal nějakým způsobem. A myslím, že on doopravdy ke mně nastoupil jako otec, a to jsem fakt potřeboval. Ten šéf měl ke mně fakt jako zvláštní přístup a byl hodně milý. Hodně do mě investoval a myslím, že jeho investici jsem nezklamal. Protože doteď jako spolupracujeme a už je to devět let, skoro začínáme desátý rok v dubnu, co spolupracujeme.“

  • „Dozvěděl jsem se, že už je ráno, podle toho, že začali otevírat dveře, a ten řidič přišel a dostal svůj kamion a zjistil jsem, že už se začne rozjíždět a tak. A samozřejmě tam měla proběhnout další kontrola, ale to taky bylo další štěstí, že u mě to prošlo a žádný problém nebyl, tím, že mě nechytli. Tak já jsem tam kousek s tím kamionem s tím pohledem, že je to dobře, když je ten kamion už v Itálii, tak až mě vezme trošku do nějakého většího města nebo někam, kousek dál, abych v klidu vystoupil. Ten kamion měl myslím jednou nebo dvakrát přestávku na kafe na nějaké benzínce. Než já jsem se rozmyslel, on začal zase jet dál. Podruhé, když jsem zmeškal rozhodnutí, jestli vystoupím, nevystoupím, on se začal rozjíždět. Ale potřetí, to už bylo fakt dlouhý, když jsem vystoupil, to už jsem byl v Čechách. Teď mohu potvrdit, že jsem byl v Čechách, tehdy jsem nevěděl, kde jsem… Já jsem neměl žádných sil se někam dostat, vůbec. Myslel jsem, že jdu do Evropy, ale kde kam, že bych za někým konkrétně někam, to ne, můj cíl byl někam se dostat k lepšímu a dostal jsem se do Čech. A to tak, že bylo po půlnoci, kolem druhé hodiny možná. Celkově myslím, že dvacet osm hodin jsem byl s tím kamionem, deset hodin v trajektu možná a pak dalších čtrnáct hodin bych tak řekl.“

  • „Vždycky to fungovalo tak, že ten poslední pašerák, který nám mohl zorganizovat, že jsme nocovali někde u břehu v lese nebo tak, oni tam vždycky podle počtu lidí měli takový nafukovací člun, který museli jsme v noci ve tmě skládat, nafukovat a většinou to bylo tak, že my jsme byli devět lidí a ten člun byl akorát pro čtyři lidi. To tak na všechny strany šetřili. V noci jsme tam dorazili, celý den jsme tam strávili čas až začne tma a ukazovali nám to první noc: ‚Vidíte na tom břehu…‘ Spíš to byl les a takové hory a tak,… my jsme byli schovaní mezi horami a lesy a kousky skály. Takže nám to ukazovali, že co tam svítí, taková žárovka, taková daleká, že tam je náš cíl jako. ‚Takže musíte pádlovat až tam.‘ Měli jsme člun s nějakým benzínovým motorem, ale to byla další sranda. My jsme čekali další den, až se setmí. A tak jsme začali nafukovat člun a zjistili jsme, že je nás devět, byly tam dvě ženy s námi, a ostatní jsme byli samí dospělí chlapi. A co teď jako? Máme člun, kterým by teoreticky měli pádlovat jenom čtyři lidi, ale už tak cesta zpátky nebyla. Tak jsme člun dali s nadějí do vody a nejzajímavější bylo, že když jsme strávili dvě noci u toho pašeráka, … tak on přišel k nám a koukal na mě a říkal: ‚Pojď ke mně. Hele, ty jsi šikovný, tak jestli bys nevzal nějakou zodpovědnost a nestal by ses jako kapitánem toho člunu.“

  • „Měl jsem kamaráda, který dá se říct, že jsme byli dobří přátelé, byl to přítel, který se mnou strávil hodně času a hodně jsme si rozuměli. On se tehdy jako rozhodoval, že půjde do Evropy, protože měl v Anglii bráchu a tak. A jednoho dne přišel za mnou s takovým to: ‚Co budeš dělat?‘ Já jsem říkal: ‚Nevím, nic.‘ Říkal, sdílel se mnou, že půjde do Anglie a jestli náhodou nechci s ním. Já doopravdy nevím, kdy jsem mu řekl jo, protože jsem prožíval fakt takové blbé období, psychicky zničený. Každopádně samozřejmě jsem se pak musel nějak chystat, finance, nějak připravovat se, ale podrobně si to už fakt nepamatuji, jak to probíhalo. Kdy jsem mu řekl: ‚Jo, jdeme.‘ Ale pamatuji si jednu větu, říkal: ‚Tady tě už nic nedrží a stejně tu nejsme narození.‘ A že v podstatě to není naše původní zem. Protože pro nás do Afghánistánu vrátit se vůbec nemělo cenu. On byl vlastně taky Afghánec, taky vyrůstal jako já v tom Íránu. A patříme mezi ty rodiny, které přišly na chvíli, až bude tam jako klid a mír, tak že by se vrátily, ale byla to stejná situace. No tak s tím Alim jsme se dali do cesty.“

  • „Můj život, dokud se pamatuji, nebyl o tom, že bych si mohl něco volit nebo podle mého přání, spíš vždycky jsem něco musel. I v tomhle případě, že jsem se rychle snažil naučit věci. Jinak tam nebylo žádné objetí, spíš většinou jsem dostal pohlavek, facku a tak, když jsem něco pokazil. Byl jsem dítě, tak vždycky jsem koukal ven, jak si tam děti hrají a chodí do školy. Samozřejmě dětská zvědavost ve mně byla. Musel jsem nuceně, dá se říct, i když něco mě bavilo, s nimi strávit v té dílně osm, deset hodin, tak to bylo pro mě asi tak náročné. Samozřejmě mám od dětství jako odpor k takovému drsnému chování vůči mně, nebyl jsem jejich dítě, takže mohli si dovolit fackovat, kolik chtěli. Nebo někdy ze srandy, když mi něco nešlo, dělali si ze mě srandu, tak myslím, že ty věci si doteď jako pamatuji. Ale v něčem to mělo zase nějaký užitečný efekt, že jsem rychle dospěl a když mi bylo dvanáct let, tak normálně jsem už vydělával jako dospělý člověk.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 13.12.2019

    (audio)
    duration: 01:58:04
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ke všemu novému přistupuji s jistotou, že to dám. A většinou to dobře dopadne

Javad Rezai v Mašhadu, 2001, Írán
Javad Rezai v Mašhadu, 2001, Írán
photo: Archiv pamětníka

Javad Cihlář, rodným jménem Rezai, se narodil afghánským rodičům 20. dubna 1989 v íránském Mašhadu. Jeho rodiče utekli do Íránu kvůli nebezpečné situaci ve své zemi. Mělo se jednat o krátkodobé útočiště, které se nakonec protáhlo na dvacet let. Vyrůstal pouze s matkou. Otec se z jedné pravidelné cesty do afghánského Heratu nevrátil. Rodina se domnívá, že byl zavražděn příslušníky Tálibánu. Matka začala živit sebe a chlapce jako švadlena. Od svých šesti let vypomáhal v krejčovské dílně. Kvůli chybějícím dokladům nechodil do školy. Matka později vážně onemocněla a v roce 2008 zemřela. V nejisté životní situaci se rozhodl na popud kamaráda odejít do Evropy. Z tureckého pobřeží se na člunu přeplavili se skupinou dalších uprchlíků do Řecka. Odtud se na kamionu přes Itálii dostal do České republiky. Nový domov získal v zemi, o jejíž existenci neměl dříve ani tušení. Po nelehkých začátcích v zařízeních pro uprchlíky se mu podařilo najít práci v renomované pražské krejčovské dílně. Zároveň se díky přátelství s učitelkou češtiny začal účastnit církevního života v Bratrské jednotě baptistů. V roce 2012 poznal při spolupráci s neziskovou organizací Multikulturní centrum Praha svou budoucí ženu. Téhož roku se zapojil do vzdělávacího projektu i Multikulturního centra Praha „Stereotýpek v nás“ určeného pro české studenty. Přestěhoval se do Brna, kde provozuje vlastní krejčovství. V současnosti (2019) se učí řídit a s úsměvem dodává, že není lepší učebnice češtiny než příručka dopravních pravidel pro autoškoly.